Cesta domů: Umírání k životu patří, ale je možné ho lidem usnadnit

Oblečení zánovní i takové, které z módy vyšlo už před léty a právě se nadechuje k nové šanci – to vše minulý víkend nabízel dobročinný bazar v Cafe Jedna v pražském Veletržním paláci. Stovky třeba i letitých modelů si za pár desetikorun našly nové majitelky. Výtěžek v řádu desetitisíců korun již poněkolikáté putuje na podporu společnosti Cesta domů, která se snaží umírajícím pomoci při jejich cestě na druhý břeh. O tom, proč bychom se neměli bát zeptat se na otázky s umíráním spojené, ani přispět někomu cizímu na snazší odchod ze života, odpovídá Vojtěch Kozlík z Cesty domů.
 
Jak dlouho tyhle akce děláte?
Bazary pořádáme už druhým rokem, protože se snažíme dát starým věcem šanci, aby neskončily v popelnici, ale měly ještě nějaké další využití. Provozujeme dva charitativní obchody, kde se prodávají nejen naše knížky a další produkce z nakladatelství Cesta domů, ale i věci, které nám lidi věnují. Hlavně oděvy, které jsou jim už malé, přestaly se jim líbit nebo jsou z pozůstalosti jejich blízkých. Věnují nám je, aby mohly ještě sloužit dál a navíc jimi podpořili dobrou věc. Takto získané oblečení dvakrát za rok prodáváme na dobročinném bazaru ve Veletržním paláci. Výtěžek bývá řádově mezi 50 a 100 tisíci korunami a je použit na činnost Cesty domů.
 
Fenomén smrti naše společnost dlouhodobě vytěsňuje za okraj svého zájmu. Nevymstí se jí to?
Fenomén smrti prostě existuje a je hodně neměnný. Co se ale může měnit, je pohled na problematiku umírání. My na ni už 15 let nahlížíme tak, jako paliativní odborníci všude ve světě - že umírání je a musí být plnohodnotnou součástí života.
Podle průzkumů veřejného mínění tři čtvrtiny lidí na rovinu říkají, že si přejí jednou umírat doma mezi svými blízkými a bez bolesti. Není nic jednoduššího, než se snažit o to, aby tomu tak bylo. Protože realita je taková, že právě tři čtvrtiny lidí navzdory svým přáním umírají někde na „jipce“ nebo v „eldéence“, za plentou a osaměle.
Naše snaha je vrátit lidi k poznání, že umírání nemusí být děsivé a příšerné, že je možné se na ně připravovat. Že je možné o něm mluvit, přijímat pomoc – zdravotní, sociální i jinou. Je to plnohodnotná součást života.
A má ta vaše snaha nějaký efekt?
Lidé stále mluví hlavně o mládí a rozkvětu, a nikdo neříká nic o dalších etapách života. My se o to upřímně snažíme a vidíme, že veřejnost se už zmínek o umírání a slova hospic přestává obávat. Před pár lety, když jsme chodili na úřady s žádostmi o grant, tak říkali: „Podat si ji klidně můžete, ale nesmí tam být slovo smrt.“ V tomto ohledu je osvětová práce dlouhodobá.
Takže veřejnost mění postoj. A kdy budete mít pocit, že jste udělali, co jste mohli a budete si moct říct: „Teď už se může klidně umírat?“
Můj soukromý názor je, že optimální stav by byl, kdyby dospělý člověk v produktivním věku věděl, jak se zhruba má k této otázce postavit. Ne, co má přesně dělat, jestli má otírat čelo umírajícího studenou nebo teplou vodou, ale aby věděl, že existují poradny, hospice, různé služby. A aby uměl přijmout do svého myšlení to, že je normální, že se postará o své umírající rodiče nebo partnera. Kdyby ta „normálnost“ zakotvila do myšlení – neříkám, že každý teenager by měl vědět o svém umírání, ale kolem čtyřicítky je potřeba zvažovat, co bude s prarodiči, rodiči.
Je možné ztratit strach ze svého umírání?
Pochopitelně s umíráním jsou spojeny i věci jako je bolest, a z ní má většinou každý strach. Bolest je i u porodu, a to je krásná událost. Obvykle ale ani do porodnice nejde žádná maminka s tím, že by se těšila, jaká ta bolest bude bezvadná.
I před umíráním je nutná obava i respekt, věci spojené s jeho mystériem. Když za nějakou hranici nevidíme, tak z ní musíme mít strach. Ale jistě je to hodně individuální, určitě to pro mnoho lidí souvisí s religiózní stránkou věci. Ti, kteří nějakým způsobem věří, to mohou mít snazší, mají-li pocit, že život naplnili dobře.