Černobyl Roadtrip (4.)

Zápis ze třetího dne hledejte zde.
ČESKOU VLAJKU V ČERNOBYLU NEHLEDEJTE
Kolem jedné hodiny po poledni přicházíme přímo k sarkofágu čtvrtého bloku. Kolem něho je několik vrstev zdí a plotů s ostnatým a žiletkovým drátem. Opodál stojí informační centrum - míjíme se tam s jinou skupinkou turistů a uvnitř se dozvídáme zajímavé informace o současném stavu sarkofágu a prostorů pod ním. V místnosti je velký model aktuálního stavu budovy čtvrtého bloku, kolem visí vlajky států, které přispěly na likvidaci černobylských škod. Jsou zastoupeny téměř všechny evropské státy. Česká vlajka chybí.
Při vzpomínce na Česko dostáváme hlad a žízeň (jak jsem poznamenal minule - s vodou jsme náš výlet neodhadli). Jdeme na černobylský oběd. Tajně doufáme, že bude formou all you can eat/drink, ale není. Vstupujeme do kantýny, která není pro stabilní zaměstnance, dle slov místních, je prý o hodně lepší. Je určena pro krátkodobé pracovníky, delegace a turistické živly.
V ČERNOBYLSKÉ KANTÝNĚ
Polévka s chlebem, kuře s rýží, sklenice limonády (z čerstvě rozsekaných citrónů) a nějaký ten pirožek jako dezert. Ještě před vstupem do kantýny ale musíme poprvé projít detekčním zařízením - všichni máme zelenou. Při delším nebo silnějším kontaktu s radiací by se mohla objevit červená a putovali bychom do karantény, kde by se čekalo na naše postupné zezelenání.
Mitch empaticky vycítil, že se nám nedostává vody, tak nám u místních sehnal nějakou podpultovou láhev. Ptal jsem se ho, jestli si můžeme nabrat vodu na toaletě u kantýny a stejně jako vždycky na podobné otázky, odpověděl ve stylu „nedělal bych to, není to zcela bezpečný.“
Vodu necháváme dlouze odtéct a před i po obědě si myjme na WC alespoň ruce. Do chlebníku bereme chleba, který jsme nesnědli k polévce. Zužitkovali jsme jej o pár chvil později, na mostě přes kanál, původně sloužící pro chlazení prvního až čtvrtého bloku. Pod mostem jsou totiž radioaktivní ryby (nebo alespoň něco, co lze do škatulky „radioaktivní ryba“ zařadit).
PROTIŠEDNÍ PŘÍBĚH RADIOAKTIVNÍCH SUMCŮ
Z mostu vidím pět největších sumců, jaké kdy v životě spatřím. A za odměnu, že se tak předvádí, jim házíme chleba. Mitch vypráví, že tu ryby žijí už od Černobylu. A vlastně tu plavaly i mnohem dříve a vzhledem k tomu, že je turisti i místní zaměstnanci pravidelně krmí, budou žít dále. Žádné přirozené nepřátele nemají, radiace jim očividně jde k duhu a nejbližší rybářský revír je vzdálen několik stovek kilometrů daleko.
ŠEDIVÉ MĚSTO RADIOAKTIVNÍCH SAMCŮ
Z mostu se místním minibusem vydáváme k budově pro pátý a šestý blok. Všude jsou stále jeřáby, stavba už ale pokračovat nikdy nebude. Nedaleko je i budova, ve které je ke zhlédnutí nedostavěný pátý reaktor - údajně jedna ze tří částí, které se měly na místě dát dohromady.
Pokračujeme minibusem kolem rozestavěných chladících věží. Jak už jsem zmiňoval v předchozích dílech, jsou totožné těm u tuzemských atomových či tepelných elektrárnách. Kolem nich pokračujeme přímo do Černobylu - do města.
Překvapivě tam toho k vidění příliš není - několik zašlých ulic, pár vozidel, znovuotevřený obchod, několik restaurací spíše pro turisty než pro místní. Odhadem zde dodnes žije přibližně 200 obyvatel.
BOŽÍ ZÁSAH
Legenda tvrdí, že kostel ani přilehlá zahrada nebyly zasaženy radiací. Boží zásah. Kromě kostela nás ještě zaujalo a cynismus vyvolalo muzeum techniky použité při sanačních pracích. Zbývá v něm totiž už jen několik málo vozidel a ostatní, z kdysi velkého hřbitova techniky, který lze spatřit na fotografiích různě na internetu, prý byly zlikvidovány - rozřezány, zakopány, zavezeny.
HŘBITOV OŽIL
Když na hlavní ulici fotíme Leninovu sochu a míjí nás zaprášený vrak, je nám všem docela jasné, že hřbitov techniky jednoduše ožil a obohatil místní vozový park.
Po této zkušenosti jedeme zpět do elektrárny a vlakem přes Bělorusko do našeho improvizovaného domova - do Slavutiče. Tentokráte nás za celou cestu žádný z místních ze sedadel nevyhodil, cesta tak byla nejpříjemnější za celou naší návštěvu Černobylu. Úsměv na tváři nám navíc vyvolávala vzpomínka na pivo v hospodě ve Slavutiči.
POKUSY NAD PIVEM
Dáváme si Oboloň, asi nejlepší ukrajinské. Slavíme návrat z Černobylu a podporujeme Obloň i nějakým místním aditivem. Dozvídáme se o lokálních strastech, jako že v Bělorusku mají levnější auta, ale když si je chce Ukrajinec dovézt domů, tak mu je celníci často zabaví; že nejchudší část Ukrajiny je právě podél západní hranice, okolí Rivne, Lvova a Zakarpatí; že pivo Slavutič, které jsme si chtěli dát původně, se nedělá tady ale někde skoro tisíc kilometrů daleko; že v zóně v Černobylu pořád pracuje 3000 (!) lidí - původně za plného provozu to bylo 5000…
Ptáte se, co tam všichni dnes dělají? Většina nic, prostě je jen stát zaměstnává. Práce pro ně není, a tak chodí do práce, ale nepracují. Pár místních se ale uchytilo u různých zahraničních společností, jež v okolí pracují na různých projektech.
Co si máme představit pod pojmem projekt, to nikdo moc neví nebo o tom nechce mluvit. Za Pripjatí, městem mrtvých, je pak velký skleník. Lze jej spatřit z toho šestnáctipatrového domu, na jehož střeše jsme dopoledne byli. Prý tam dělají pokusy na rostlinách zasažených radiací. A na zvířatech? Místní mlčí. Mitch taky pracuje na nějakém projektu, prý pro francouzskou firmu, o co přesně ale jde, se s námi nikdy nepodělil.
text: ALEŠ GILL