Asi není fér označit hudebníka s třinácti alby na kontě za autora jednoho hitu. Faktem ale zůstává, že nic z tvorby Jeffa McIlwaina už nemělo ten virální charakter naivně znějící pecky z roku 2009. I menší část osazenstva (z Náplavky posilněný hlasitý holky) vypadala jako skalní fans Two Dots a podle toho se taky tvářila na zbytek produkce. /GALERIE/
Lusine je totiž mnohem komplexnější, i když je jeho tvorba poměrně pevně zakotvená v downtempu. Schválně mrkněte na letošní výborný album Sensorimotor. Nosnej singl Just A Cloud díky vokálu nezapře odkaz Two Dots, ale zbytek desky už tak jasnej rukopis nemá. Při středečním vystoupení jste tak mohli zažít něco podobnýho. Lusine začal s posluchačsky náročnějšíma zvukovejma plochama, který opatřil nápaditejma detailama. Za doprovodu projekce připomínající sněhovou vánici náramnej zážitek. A právě někde kolem odehrání Just A Cloud se show stala mnohem hravější, tanečnější a většinově uchopitelnější. Vývoj jako by kopíroval složení publika, i když spíš náhodou. Extrémně introvertní vystupování hlavního hrdiny korespondovalo s tím jasně postřehnutelným autistickým smyslem pro drobnosti.
Nedá se nepochválit důstojnej warm-up, o kterej se postaral tuzemskej Sonority. Zvukem ho už od větších jmen moc nedělí a ten sympaticky odprezentovanej set jsme si užili, i když by nám svou dynamikou seděl spíš jako součást afterparty.
Pro nás moc příjemný zakončení klubový sezóny a další kvalitní díl série Music Infinity.