Aspoň pár slov o koncertě Patti Smith

Po tak skvělém výkonu, jaký podala stříbrovlasá Patti Smith v srpnové Arše, by bylo nezdvořilé jít spát, aniž by člověk aspoň jemně pípnul do světa, jaké že to bylo skvělé.
 
Patti Smith je fenomenální a její energie nikam neodchází. Naopak, koncert ke čtyřicátinám alba Horses byl ještě třeskutější než to, co předvedla v Arše posledně (a že bylo co překonávat). 
Přes vedro a únavu jsem měla párkrát husí kůži. Ona je neskutečná - divoká, opravdová, radostná. A pořád je to holka - nestárnoucí, a přitom vůbec ne diblíkovatá. V osmašedesáti! Super! 
 
Koncert měl tu magii dobré rockové akce - asi nikdo pořádně neví, jak se rodí, ale když tam je, tak ji každý poznáme. Program byl determinovaný tím, že šlo o výročí desky Horses, ale přídavky se přece postaraly o překvapení. Když dozněly všechny ty skvělé Glorie a Redondo Beache, došlo na medley z několika skladeb Velvet Underground (party Lou Reeda odzpíval Lenny Kaye tak, že člověk skoro začal věřit, že se Lou vznáší někde nad pódiem a John Cale se už už vynoří ze tmy na kraji jeviště) nebo třeba sršící My Generation od The Who. A Happy Birthday pro Pattyina syna, kterému bylo ten večer 33. Není co víc chtít, naopak, dostali jsme víc, než se dalo čekat.