Architektonické studio Edit!: Klienty je třeba si vybírat

 
V lednu letošního roku otevřeli architektonický ateliér EDIT!, dnes už jsou hrdými autory hotelu pro Bruce Willise. Jak je mladému ateliéru na startu? Co je baví? Proč je štve velryba pod stropem Národního muzea? Kdy poslat klienta do háje? A kdo je tady kapitán?  
 
Potřebuje otevření ateliéru víc peněz, nebo odvahy? 
Lenka: Nejvíc to stojí času a energie. 
Ivan: Docela nám pomohly roky, kdy jsme si vytvářeli kontakty. Lidé nás znají a ví, co umíme, a jaký rozsah služeb jsme schopni dodat. Díky tomu, že jsme se spojili, se za námi nebojí přijít i s větším projektem. 
Jak velkou roli hrálo to, že jako  zaměstnanec se moc nemůžete autorsky projevit?
Lenka: Pro mě zásadní. Vydržela jsem to necelou zkušební dobu. Bylo to až na hraně psychického deptání: když nesouhlasím s tím, jak se věci dělají, nemůžu je přece dělat se stoprocentním nasazením. Možná to byla dobrá zkušenost, ale nechtěla jsem dál popírat sebe sama. Proto jsem se rozhodla, že půjdu raději do možná nejistých vod.
Ivan: Ateliéry jsou tu malé firmy do několika osob a kariérní postup je dost jasně omezený. Narozdíl od korporací, kde můžete během deseti let narůst, pokud o to stojíte, v našem oboru se za stejnou dobu vypracujete maximálně na místo projektového architekta, kterému majitel firmy svěřuje samostatné projekty. Další krok je, že se z něj stane partner firmy. Ale je to vzácné, snad jen v případě, že starší ztrácí drive, někdo z těch lidí mu je blízký, tak ho přizve... to je spíš vysněný cíl.
Musíte se znát a mít společné uvažování, když si chcete založit ateliér, nebo je naopak lepší, když je každý jiný? 
Ivan: Známe se už z fakulty, my tři jsme z jednoho ročníku, Lenka je o dva roky mladší. Na architektuře se naštěstí na věk moc nehraje, lidi se stmelují, věk není rozhodující. Po škole jsme byli ještě rok dva zaměstnaní v jiných ateliérech, a když jsme se náhodně sešli, zjistili jsme, že všichni v sobě máme potřebu mít vlastní ateliér a nepracovat pod někým, ale zkusit to sami. 
Juraj: Taky se ale klidně může stát, že si tu chvíli budeme hrát na ateliér a pak se zase necháme zaměstnat. Ale kdo to nezkusí, nic nezjistí.
Co je pro vás takhle na startu nejtežší?
Lenka: Asi to, že se tu byznys učíme na koleni. 
Ivan: Když má člověk potřebu, ego je silné a chce to vést sám, buď je velmi trpělivý v nějakém ateliéru, nebo se v ateliéru naučí, co se dá, a pořídí si vlastní podnik i s rizikem, že to možná fungovat nebude. Teď? Do konce roku jsme díky rozdělaným projektům v pohodě, pak uvidíme. 
Jedním z těch rozjetých projektů je návrh areálu továrny a administrativních budov pro českobudějovickou firmu. Jak jste se k tomu dostali? 
Lenka: Děláme pro toho investora interiér papírnictví, pak přišel s tím, že by chtěl poradit i ohledně dalšího rozvoje svého výrobního areálu. Původně oslovil místního zavedeného architekta s návrhem nové skladovací haly, jenže během toho projektu zjistil, že ten architekt je trochu zaseklý a není nejen ochoten dělat věci jinak, ale ani se nad nimi zamyslet. Další úkoly ohledně toho areálu a rozšíření zázemí se proto rozhodl svěřit nám. Tenhle investor přemýšlí s přesahem a ví, že architekturou bude oslovovat lidi, a chce poskytnout kvalitní prostředí pro zákazníky i své zaměstnance. Líbí se mu také, že máme zkušenosti i ze zahraničí a víme, jak to funguje jinde. Takže pro něj existovala aspoň nějaká záruka, že se vymaní z toho zkostnatělého českého myšlení, které často potkává i v jiných oblastech.
Ivan: My jako mladý ateliér si vážíme každé zakázky, nic pro nás není bokovka, do všeho chceme vnést něco nového, a dlouze přemýšlíme, jak přinést jiné řešení než očekávané. Něco se pro velký ateliér může jevit jako nezajímavé, ale my každému projektu věnujeme opravdovou pozornost. 
Juraj: Pro nás je každá zakázka příležitostí ukázat, co umíme. Je to intensivnější práce, máme čas najít jiná řešení, prostě to nesekáme podle nějakého osvědčeného vzoru.
Mluvili jste o vymanění se ze zkostnatělého myšlení, ale upřímně, opravdu byste nebyli ochotni následovat pokyny investora, kdyby vám jeho plány byly proti srsti? V architektuře neplatí, že klient má vždy pravdu? 
Juraj: K takové spolupráci vlastně ani dojít nemůže. Pokud sem přijde někdo a nadiktuje nám, jak to má vymyšlené, že manžel už to vymodeloval, a bude to blbý, tak do toho nepůjdeme.
Lenka: Od klientů nejdřív zjišťujeme, co si představují sami, potom jim předneseme to, co si považujeme za nejlepší řešení podložené nějakým rozborem, argumentací, a na nich je, aby na to zareagovali. Často se nechají "přemluvit" jen proto, že jim vysvětlíme, proč je to podle nás dobré. 
Vítek: A zatím jsme neměli klienta, se kterým bychom museli nějak složitě bojovat...
Lenka: ...protože i klienty si musíte vybírat. Podobné projekty jsou dlouhodobé a když si nesednete, jsou to dva roky života, kdy se budete s někým štvát.  Já jsem vlastně až v praxi zjistila, že nestačí být architekt, ale musíte být i psycholog a diplomat. 
Vítek: Jsou dva nové obory, které bych otevřel na fakultě: první práce s mailovým klientem, druhý psychoanalytický kurs. 
Lenka: A hodil by se ještě nějaký ekonomický kurs, jak vést vlastní ateliér. Když jste zaměstnaný, vůbec to neřešíte, kdežto my ten systém musíme vytvořit sami. Na to, aby to člověku nežralo čas, je to potřeba nastavit dobře.
Jak fungujete jeden pro druhého? Dokážete si radit, nebo jedete každý po své linii?
Ivan: Aby nevznikla patová situace, je vždycky někdo vedoucí projektu. Má zodpovědnost, ale to vytváří víc povinností, a rozhodně to neznamená mít právo veta. 
Juraj: Postupem času jsme dospěli do situace, že právo veta není potřeba. Sejdeme se, mluvíme o tom spolu, připravujeme se na prezentace a někdy si musíme sjednotit názor. Ale není to nic krvavého. 
Ivan: Jeden musí hlídat termíny a úroveň, ale stran architektury samotné jsme si rovni. Spíš se snažíme přijmout názor druhého, aby se projekt posouval dál. Ověřili jsme si, že když si sedneme se skicovacím papírem a postavíme si model, je to ta nejkrásnější část práce. 
Jak těžké je v téhle nejkrásnější části práce potlačit autorské ego?
Ivan: Strašně! Záleží na tom, do jakého momentu si vystačíte s argumentací. Nestačí říct "já to udělám takhle, protože to je nejlepší." Bavíme se o kráse, to má každý nastavené jinak. Naštěstí nejdeme každý jiným směrem a jsme schopni se domluvit. Zatím se nestalo, že bychom se neshodli. Teda od ledna se to nestalo. Upřímně řečeno, ono bojovat je strašně vyčerpávající.
Pokud připravujete interiéry, je pro vás jednodušší nechat vyrobit věci na míru, které interiéru sluší, nebo se spoléháte na dodavatele?
Lenka: Naši klienti se pohybují buď v kategorii Ikea a bazary, nebo nábytek na míru, ale samozřejmě je lepší nechat věci vyrábět. 
Už umí Čech ocenit, že nábytek na míru v prostoru funguje nejen logičtěji, ale i lépe?
Juraj: Víte, on problém není v tom ocenit práci dobrého truhláře, ale v ocenění práce naší. I ti, co si najímají architekty a nepořizují si barák podle katalogu jsou pořád překvapeni, že vymyslet tu věc dá nějaký čas a potřebuje nějakou energii.
Energii jste investovali i do projektu návrhu rekonstruce historické budovy, za nějž jste vyhráli v soutěži Cena Petra Parléře. Jakou hodnotu, kromě případné realizace pro vás mají podobná vítězství? Dávají  vám respekt, zvučné jméno, zakázky?
Ivan: My to děláme z hlediska osobního marketingu: i kdybychom nevyhráli, je to projekt, kterým se budeme hrdě prezentovat, protože je dobrý. 
Lenka: Hledáme si spíš témata, než že bychom šli do soutěží obecně. I když aktuálně v jiném případě historické budovy, při rekonstrukci Národního muzea, šlo o projekt, který je v řádu miliard, a nikdo soutěž nevypsal. Když jsme si tu o plánované rekonstrukci četli, nedozvěděli jsme se ani jméno architekta.
Vy byste se do soutěže o rekonstrukci Národního muzea přihlásili?
Ivan: No jasně! Ten barák je parádně vyprojektovaný v roce 1884, ale tehdy nebyl uzavřený magistrálou. Lokální urbanismus se změnil výrazně. Změnily se i požadavky na moderní muzea. Vítek: Já už to vidím. Budou přeleštěné parkety, na záchodcích místo starých pisoárů nové pisoáry, budou tam kilometry těch kamenů, ale nic zásadního se nezmění. Aspoň doufám, že expozice budou třeba interaktivni, lidi jsou náročnější... ale co jsem viděl, pořád tam visí ta kostra velryby.
Vítek: Když se připravuje takhle významný projekt, měl by se nad ním udělat workshop. Měli by se ho zúčastnit historikové, archeologové, sociologové, odborníci na výstavnictví z celého světa, a definovat zadání, jak mají vypadat sbírky a jaký má být program. Poté by se měla vyhlásit veřejná soutěž, ideálně tak, aby se dostala do podvědomí veřejnosti. Aby to dostalo mezirodní zvuk, můžou se přizvat nějaká zahraniční jména, která dostanou skicovné, aniž by nutně vyhráli. Odborná porota vybere nejlepší projekt a ten to pak realizuje. Ale takhle to ututlat? Kolik je takových soutěží v Čechách? Jedna za rok, spíš žádná. V Čechách je prostě všechno tajný. 
Ivan: V Rakousku nebo Německu je systém veřejné soutěže velmi propracovaný. Jistěže tam je i korupce, třeba ve Vídni častěji vyhrává vídeňský architekt, ale oproti tomu, že se projekt Národního Muzea za 4,5 miliardy udělá beze slova, to vlastně nestojí za řeč.
Pojďme se radši bavit o vašem zábavném projektu pardubického hotelu pro Bruce Willise. Vypadá úchvatně, přesto se přeptám, jestli je to jeden z těch projektů, kterými se chlubíte, nebo má nějaký reálnější základ?
Juraj: To je taková naše guerillová akce. Pocházím z Pardubic a už deset let tam chodím kolem parcely v centru města. Je na hlavní třídě a původně tam byla montovaná samoobsluha. Podmínkou prodeje parcely bylo, že sámoška zmizí, jenže co tam má být dál ani do kdy, definováno nebylo. Nám vadí, že tam nic není, a proto chceme říct lidem, kteří do toho mají možnost zasáhnout, že je to velká příležitost nejen ivestiční, ale hlavně ku prospěchu města i jeho obyvatel. Tak jsme se rozhodli, že uděláme návrh domu, vytiskneme ho a plakát tam pověsíme.
Lenka: Teď chvíli počkáme. Zajímá nás, co se stane, když ve městě plném reklamy pověsíme plakát, na kterém je zobrazené, co tam bude stát. Všimnou si toho lidi? Zareagují na to? Budou o tom chtít mluvit?
Ivan: Cílem toho projektu bylo vážně vytvořit plakát. Začínali jsme vytvářením fasády a skončili tím, že jsme museli vytvořit program domu, zamyslet se nad jeho ekonomikou, tomu se nešlo vyhnout. Kašírka nefunguje. Přemýšleli jsme nad byty, kancelářemi, obchodním centrem, zvítězil hotel. V Pardubicích má své opodstatnění, fungoval by nejen jako chybějící ubytovací kapacita, ale i jako kavárna a restaurace, místo setkávání.
A jak se vám do projektu vloudil Bruce? 
Vítek: Přemýšleli jsme nad tím, kde by se mohl ubytovat, kdyby do Pardubic přijel. Uvažovali jsme i Angelinu Jolie, ale Bruce je takový univerzální hrdina, kterého má rád každý, tak jsme ho věnovali jemu. 
 
Text: Michala Komsková