Divadelní a filmová herečka Lucie Roznětínská působila v řadě pražských divadel, zazářila také v zábavné one-man show Na stojáka. Slyšet ji můžete také v audionahrávce Česká pornografie natočené podle románu P. Hůlové Umělohmotný třípokoj. Herectví vystudovala na pražské DAMU, potom působila v divadle Labyrint v Praze, v A studiu Rubín a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V současné době spolupracuje s divadlem X 10, kde hraje ve one woman show Claire Dowie: Měním se v chlapa, v Obchodě na Korze v režii Jiřího Pokorného a v A teď svět v režii Ewy Zembok. Věnuje se i pedagogické činnosti. V divadle A studio Rubín právě zkouší společně s kolegyní Gabrielou Míčovou text Královna duchů rakouské nobelistky Elfriede Jelinek v režii Ondřeje Škrabala (Studio Rote). Inscenace bude v české premiéře uvedena v A studiu Rubín 27. ledna 2018. A jaký má Lucie vztah k módě?
Vaše definice módy a stylu?
Na módu odborník nejsem. Ocením, když to někomu sluší. Když umí kombinovat barvy…na to já nemám dost odvahy. Při nákupech spíše trpím, než že bych si to užívala. Po dvou hodinách bloumání po obchodě, odcházím většinou s černým nebo bílým tričkem….alespoň má zajímavý střih. Dcera má cit pro eleganci a ženskost a i když jí je teprve čtrnáct, tak mi začala měnit šatník. Jednou v létě jsme šly po ulici a já jsem si zapomněla po představení odlakovat červený nehet na palci u nohy. A ona říká: „Mami, vidíš ten sebevědomý palec?“ A tak u mne proměna začala. Ideální by pro mne bylo, aby mi někdo, kdo na to má nos, přinesl hromadu oblečení, které by pro mne vytipoval a já bych si z toho vybrala. A dcera by mi to schválila.
Co máte nejraději na své práci?
Nepředvídatelnost, rozmanitost, setkávání, adrenalin. Na volnou nohu je potřeba mít odvahu, víru, že to vždy dobře dopadne. Nejistota je daň za svobodu, kterou tato pozice nabízí. Složenky se neptají a tak beru někdy práce více, než na co mám energii. Dělám však práci, za kterou si stojím a která mě baví, tak je to jednodušší. Mám pochopení u partnera, jelikož je též na volné noze. Jako scénograf pracuje více doma a tak vyzvedávání syna ze školky obstarává většinou on.
Jak si dobíjíte baterky?
Sama doma v posteli bez zvuků, bez hlasů…s knihou. To jsou ale spíš takové svátky. Mám rodinu a tak se taková příležitost namane výjimečně.
Co děláte proti šedi?
Obarvím si šediny a snažím se, aby má práce, ať herecká nebo pedagogická, lidi oslovovala, kladla otázky a ve svém dopadu z šedi výrazně vystupovala. Raději černobílá než šedá jako můj šatník.