Alex Maleev: Vrána mi změnila život

 
Rozhovor s jedním z nejžádanějších komiksových kreslířů současnosti vzniknul v souvislosti s českým vydáním knihy Vrána, ale o Vráně nakonec moc není. Alex Maleev má za sebou totiž hezký životní příběh, jak kluk z Bulharska ke slávě v Americe přišel, a docela rád o něm mluví. Vránu si koneckonců můžete přečíst sami. Obzvlášť teď, když na nás útočila valentýnská srdce ze všech stran. Je taky o lásce. Ale té hluboké a hodně smutné.
 
 
Jaké byly začátky ve Státech pro kreslíře z východního bloku?
Rád bych ti řekl story, jak jsem utíkal přes Itálii a strávil jsem dvacet týdnů na temné lodi bez vody a jídla a nikdo o mě nevěděl. Pak mě v přístavu v New Jersey objevil kapitán, který se nade mnou slitoval, jenže to už mi byli v patách policajti, před kterými jsem musel skočit do vody a uplavat jim... Takhle dobrodružný to ale bohužel nebylo. Nastoupil jsem v Sofii do letadla do New Yorku a strávil v něm úplně obyčejnou, klidnou cestu. Vlastně jeden zajímavý moment to mělo. Jak jsme u nás znali Ameriku jen z filmů, vypadala jako země plná rvaček a drog. Moje babička měla pocit, že mi tam bude mnohem líp, když si s sebou přivezu bulharskou šunku. Nepomáhalo žádné vysvětlování, že s masem do Ameriky letět nemůžu, že mě pošlou prvním spojem zase domů. Takže jsem vyrazil se šunkou a v New Yorku mě fakt chytli: otevřete kufr, co tam máte, vy jste se úplně zbláznil, ne? Naštěstí byli v pohodě. Šunka skončila v koši a já v Americe. Zpátky do Bulharska jsem se poprvé vrátil až po sedmi a půl letech.
 
Vážně? To ti ten bulharský domov vůbec nechyběl?
Jasně, že jo. Chyběli mi rodiče, kamarádi, moje holky a koneckonců i ta šunka... V Americe nemají pořádné maso. Víš ty co? Ještě nikdy v životě jsem nebyl v McDonaldu, ani v Burger Kingu. A učím to i svoje děti. Říkám jim, ať radši zůstanou hladové. Ale zpátky k tomu cestování – kdybych se vrátil, tak mě zatkne armáda. Utekl jsem tehdy před povinnou vojenskou službou. Musel jsem počkat, až mi bude třicet. To ti pak dají ze zákona pokoj.
 
Ono to ale možná bylo nakonec lepší, viď? Musel sis dát práci, se s tím svým novým domovem pořádně skamarádit.
To jo. Ale stejně je ti navždy souzeno mít každou nohu na jiném kontinentě. Nikdy nenajdeš na té druhé straně opravdový domov. Samozřejmě, že můj domov je teď v New Yorku. Mám tam rodinu, děti, celý svůj život. Ale pokaždé, když se vrátím do Bulharska, je to otázka jen jednoho dne a všechno je zase jinak. Staří kamarádi, staré vtipy... Máš pocit, jako bys ani nikam neodjela.
 
No jasně, kořeny nevymažeme.
Ne a je chyba, když se to snaží někdo udělat. Proč by to měl dneska vůbec někdo dělat? Svět se zmenšuje, během chvíle se můžeme dostat kamkoliv. Lidi lítají přes půlku světa jen proto, aby si nakoupili. Nemá to takové charisma jako kdysi. Není v tom žádné tajemno. Internet změnil všechno.
 
Na tu vysokou školu ve Státech ses dostal až ve chvíli, když jsi tam byl, nebo už před tím?
Ještě než jsem tam odjel. Přihlásil jsem se na tu školu hlavně proto, aby mi dali víza. Výhoda byla, že už jsem měl hotového bakaláře v Bulharsku a zohlednilo se, že chci pokračovat. Dostal jsem se na komiks v New Jersey, odkud mě ale po čtyřech měsících vyhodili. Přijel jsem tam s takovým vzděláním, že jsem mohl na té škole vyučovat, ne studovat. Takže jsme se radši rozloučili. Sbalil jsem se, přestěhoval se do New Yorku, který byl stejně od začátku můj cíl, a už po dvou dnech měl práci.
 
V čem jsi byl tehdy lepší než všichni ostatní?
Říct, že jsem se od druhých neměl vůbec co naučit, je z dnešního pohledu arogantní. Tehdy jsem si to ale myslel. V mladém věku máš přesně tenhle přístup - dejte mi pokoj, já vím, co dělám. Je to blbý, ale v té době to bylo ideální, protože jsem aspoň udělal krok dál. Učil jsem se, ale skutečným životem, ne čtyřletým pobytem na škole. Naučil jsem se přežit, což je nakonec stejně to nejdůležitější.
 
Kde máš jako umělec dneska nastavenou hranici, za kterou nejdeš?
Život je stále rychlejší a čím víc nám je, tím víc se tomu musíme přizpůsobovat. Nechci mít potíže, jako když mi bylo pětadvacet. Tehdy jsem měl sílu, čas a nemusel se starat o další lidi. Kdybych neměl děti, asi bych řekl – víte co, nechte mě malovat, dejte mi pokoj, já se budu starat o rajčata na zahrádce a žít v souladu s přírodou. Jenže život se mění a tvoje perspektiva taky. I když se nemusí měnit nutně stejně rychle jako životní perspektiva tvého okolí.
 
To jsi řekl hezky. Ale máš štěstí v tom, že si dneska můžeš dost vybírat, na čem budeš pracovat a na čem ne. Bylo to takhle odjakživa?
Nepamatuju si to...
 
Nelži.
Nelžu. Sice občas používám svoji špatnou paměť jako argument, ale tady fakt ne. Podle mě jsem měl vždycky štěstí, že projekty, které mi někdo nabízel, nebyly dobré jen z hlediska financí a kariéry, ale vždycky mi přinášely radost a uspokojení.
 
Bereš někdy práci zadarmo?
Jasně. Je to investice do budoucna. Někdy se vyplatí koukat dál, než kam momentálně dovidíme. Nikdy nevíš, co ti to přinese, ale čas od času je dobré to aspoň zkusit.
 
Na čem stojí úspěšná kariéra v komiksovém světě? Potřebuješ talent, agresi, kontakty?
Kontakty jsou důležité. Ale musíš být někdy agresivní, abys je dokázala použít. Mám v životě lidi, kteří mi dokážou pomoc a jsem jim za to vděčný. Někdy je ale zároveň zdravé se od toho všeho odpojit a věnovat se jen sobě. Třeba šest měsíců nevzít žádnou komerční zakázku. Rovnováha je extrémně důležitá.
 
Za jakých podmínek se ti nejlíp tvoří?
Jsou věci, které se dají říct na diktafon, a věci, které ať si všichni domyslí. Rád vysedávám sám v parku. A hodně času trávím v metru. Pokaždé si s sebou vezmu scénář, tužky, papíry na skicování, velká sluchátka a dřepnu si na hodinu někam do rohu. Z nějakého důvodu mě dav v metru skvěle izoluje. A důležitý je pohyb – v metru cestuješ z místa na místo a lidi kolem tebe se taky mění. Tohle tu moji kreativitu neuvěřitelně rozvíjí.
 
To je dobrý... V těch sluchátkách ti hraje většinou co?
Ježíš, hudby je teď tolik! Každý den to bývá něco jiného - Sigur Ros, Portishead, Ela Fitzgerald, jazz, deep house...
 
Jak dlouho pracuješ na jedné stránce komiksu?
Jeden den. Když mám absolutní klid, nemusím hlídat děti, vařit a tak, jsem schopný namalovat za den dvě stránky. Rád to dělám tak, že dva týdny pracuju intenzivně a pak si dávám pár týdnů pohov. Já ty pauzy fakt potřebuju. Dokonce si dokážu představit, že bych jednou nepracoval vůbec. Ten návrat do pracovního procesu vždycky bolí. Je strašně snadné na profesní život zapomenout.
 
Který komiks z celé tvé kariéry byl pro tebe nejpříjemnější? Buď nebolel vůbec, nebo jen minimálně?
Scarlet, na které pracujeme s Brianem Michaelem Bendisem. Je to naše dítě, hýčkáme si ho a děláme ho jen tak, jak chceme. Přesto je to hodně kreativní a plné výzev – Brian, který je autorem scénáře, po mě chce, abych často, v souladu s příběhem, měnil umělecký styl. Zároveň mám obrovskou svobodu. Tohle je jediná knížka, kterou mám stoprocentně pod kontrolou. Když tu postavu vlastní někdo jiný a ty jsi jeho dělník, děláš to taky podle sebe, ale neustále chodíš do kompromisů.
 
Byla by z těch všech komiksových postav, který jsi namaloval, právě Scarlet v reálným životě tvůj největší kámoš?
To ne. Můj soulmate by byl Daredevil. V té knize se totiž odráží čtyři roky mého života a to doslova. To, co on žil na stránkách komiksu, to jsem já zažíval ve skutečnosti. Tyhle dva světy byly dokonale sladěné. Když se ženil on, ženil jsem se já a tak dále. Navíc jsem používal svoji ženu jako model pro jeho ženu, takže fotky z naší svatby posloužily jako dobrá předloha. Moje citová vazba k téhle knize a postavě je tedy samozřejmě obrovská.
 
A není na škodu natolik svůj život v knize odhalovat?
Skoro nikdo to neví. Teda už vlastně jo! Ale teď už na tom nezáleží, je to minulost.
 
Co jsi ještě ve světě komiksu neudělal a chtěl bys?
Víš, co... a tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Super-hrdinské komiksy jsou orientovány hlavně na postavy. Aby se prodávaly, musí být na každé druhé stránce rvačka. V Americe žijí lidi strašně rychle a jsou tak zvyklí i na rychlé zážitky. Kdyby to bylo na mě, stavěl bych tyhle příběhy úplně jinak. Stejně jako se natáčejí některé seriály. Baví mě, když na konci série nevíš, kdo je vrah. Miluju otevřené konce a nezodpovězené otázky, ty momenty, které nás motivují používat představivost. Rád bych ilustroval komiks, který má spoustu pokračování a lidi udržoval v napětí. Život přece taky není o deseti dílech.
 
V Čechách se o tobě v poslední době mluví hlavně v souvislosti s komiksem Vrána. Pro tebe už je to poměrně stará záležitost, pro nás několikaměsíční novinka. Čím je pro jejího ilustrátora Alexe Maleeva Vrána speciální?
U každé staré knížky řeším, co jsem mohl udělat lépe. Vidím velkou spoustu chyb. Věci, které jsem přehlídnul, o kterých jsem nevěděl, které jsem neuměl. Kdybych věděl to, co vím teď, udělal bych to jinak. Takže tahle kniha, byť má neuvěřitelně silný příběh, je pro mě především výstavou mých vlastních uměleckých nedokonalostí. Přece jen je to cesta dvacet let zpátky. Vidím, že jsem dal příliš mnoho pozornosti detailům, když jsem se měl koncentrovat na něco důležitějšího. Ale tuhle ideální harmonii hledají všichni umělci do konce života. Každopádně Vrána nastartovala moji kariéru v Americe a změnila mi život. Díky ní si spousta lidí všimla, že nekreslím jako všichni ostatní. Nevyrostl jsem na komiksech, ale na výtvarném umění. Nikdy jsem se nesnažil kopírovat super-hrdiny, ale obrazy z galerií a z katalogů. Mám vůči světu komiksu velký respekt a všech těch lidí si ohromně vážím. Ale taky mám svoje pravidla, kterých se držím. Míchám to všechno dohromady. Úplná fusion kuchyně!
 
Jak se ti líbí české vydání, za kterým stojí Comics Centrum?
To, jak to Václav Dort celé zrekonstruoval a jak těm stránkám vdechl znovu život, je neuvěřitelné. Měl jsem možnost vidět vedle sebe obě verze, americkou a českou, a ta vaše je o sto procent lepší. Smekám.
 
Komiks Vrána si můžete objednávat na www.comicscentrum.cz
 
 
Text: IM Cyber