22. týden hudebních tipů Martina Synka

Přes noc z ulice do velkých světových sportovních hal. Hudebníků, jejichž příběh začíná v biografii touto větou, je opravdu hodně. Ale stejně to lidi a média nepřestane nikdy dojímat, protože je to prostě kouzelná story, která ač je klišovitá, tak je svým způsobem i strašně motivační; jenom díky své vytrvalosti a nadání se můžeme dostat tam, kam chceme. A na prachách fakt nezáleží. Jedním z těhle interpretů je i americkej rapper Richard Colson Baker, ale vy ho asi budete znát spíš pod pseudonymem Machine Gun Kelly (MGK). Ten koncem listopadu minulýho roku předvedl v pražským Foru Karlín takovou show, že na to ten klub jen tak nezapomene – ostatně to je u MGK zvykem. Tenhle teprve pětadvacetiletej MC si v životě už stihnul sáhnout na úplný dno, prostě takovej ten real rap life, chvíli žil na ulici, byl dva roky údajně závislej na heroinu, taky se už v osmnácti stal tátou. Jenomže tenhle clevelandskej floutek vyniká ještě něčím, velkou inspirací mu totiž byly, podobně jako u Yelawolfa, hudební ikony jiných žánrů; Blink 182, Bob Dylan, Jimi Hendrix... Rovněž je známý pro svoje předělávky cizích písní, třeba Swing Life Away od Rise Against a nebo Half Naked and Almost Famous, ve kterým využil podklady novozélandské kapely The Naked and Famous a jejich písně Young Blood. Pak taky natočil dokument Half Naked and Almost Famous, jenž vypráví o tom, jak si doma ve sklepě roku 2010 nahrál mixtape, který jeho jméno roznesl do celého světa. MGK je jedním z nejpopulárnějších bílých rapperů, MTV mu dokonce udělilo titul ,,Nejvíce sexy průlomový MC roku 2011". Fakt bych si přál, aby každý z nás dosáhl svého snu, tak jako Machine Gun Kelly. A tady je MGK a jeho podání Swing Life Away. https://youtu.be/Xyj9g4M1alI

Nedávno jsem v tipech psal o tom, že se stále více v indie rocku rozmáhají všelijaké samplované zvuky a podobné srandy, jsem za to rád – dodává to strašně moc nových možností. Na druhou mě však těší, že přicházejí i nové kapely, jež se chtějí držet těch zajetých kolejí, které jsou plné zkreslených kytar a zpěváků s normálním hlasem (rozumějte, že zpěvák nezní, jako když mu uříznou koule). A jednou z těchto formací jsou londýnští Sisteray, kteří na scéně působí teprve od roku 2014 a na svůj skutečný úspěch ještě čekají, každopádně sound nemají špatný, jen by to chtělo něco vlastního; znějí až moc jako The Libertines, případně jako hodně brzký Arctic Monkeys. Posuďte sami – Sisteray a track No Escape. https://youtu.be/0ftWfdlRF3U
A nakonec si nechávám hudební orgasmus minulého týdne, David Bowie vydal v den svých devětašedesátých narozenin novou desku Blackstar a je to prostě, omluvte tenhle výraz, kurva cool. Ve vší úctě k Bowiemu musím říct, že už je to popovej dědeček, kterej by mohl v klidu sedět někde ve svojí pobřežní vilce s dvacetiletýma modelkama. Ale ne, on miluje hudbu a stále se dokáže držet současných hudebních trendů, posouvat je ještě dál a podávat je po svém. Třeba videoklip na singl Lazarus je toho jasným důkazem. Díky za to. David Bowie – hudebně šílenej génius. https://youtu.be/y-JqH1M4Ya8