2. týden hudebních tipů Martina Synka

1) Letos v říjnu si připomeneme dva roky od úmrtí Lou Reeda, také proto první místo pro tento týden věnuji tomuto americkému vizionáři; zpěváku, kytaristovi, producentovi, skladateli a hlavně jedinečnému textaři, jenž se ve svých textech ubíral k ,,drsnému městskému realismu", tedy to kdysi napsali The New York Times. Prostě k drogám, prostituci a něčemu podobnému, co představovali lidé z Warholovy The Factory. Lou Reed se narodil začátkem března roku 1940 a do povědomí se začal vtiskávat v šedesátých letech, kdy ztvárnil jednu z klíčových rolí revoluční a tolik ikonické kapely The Velvet Underground. Později byl však z kapely nucen odejit, a to kvůli neshodám s producentem Andy Warholem – a tak se Reed začal věnovat sólové tvorbě. Za svůj život vydal přes pětadvacet desek. Taktéž vyšla kniha jeho vybraných textů; ,,Mezi myšlenkou a vyjádřením", tak zní její český název. Toto více než čtyřset stránkové dílo obsahuje poetické texty Reedových písní, básně, ale i třeba dva rozhovory – a já bych vám rád doporučil ten, který začíná na straně 377 a nese název ,,Udělat správnou věc", fascinující interview s tehdy čerstvým československým prezidentem Václavem Havlem. Rocker Reed přijel do Prahy v pozici novináře – a oba, v podstatě literáti, se spolu bavili o porevoluční politice, společnosti, ale také i o kultuře a umění; kupříkladu o tom, jaký vliv měli Velvet Underground na undergroundovou kulturu minulého režimu. Reed také tehdejšímu prezidentovi ve zmiňovaném textu nabízí, že by pro něho bylo ctí zahrát soukromý koncert Václavu Havlovi, ale Havel si přál, aby Lou Reed vystoupil v Galerii, a to i s kapelou The Plastic People of The Universe. Reed souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že v klubu nebude mnoho lidí; byl by prý příliš nesvůj. Prostě zajímavý rozhovor, který stojí za to – samozřejmě i se zbytkem knihy. A teď už tu je jedna z vůbec nejznámějších písní Lou Reeda, a to Perfect Day. https://youtu.be/9wxI4KK9ZYo

2) Druhé místo obsadila Velká Británie a hlavní představitelé tamního sedmdesátkového punku, Sex Pistols, ti totiž letos dosáhli čtyřiceti let od svého vzniku. Tehdy, v roce 1975, fungovali ještě ve složení Johnny Rotten (zpěvák), Steve Jones (kytarista), Paul Cook (bubeník) a Glen Matlock (baskytarista). Poslední zmiňovaný byl později nahrazen Sidem Viciousem, ikonou snad všech pankáčů. Jedním z důvodů, proč byl Matlock vyměněn, bylo prý i to, že měl příliš velkou zálibu v The Beatles. Sex Pistols vydali pouze jedno studiové album, a to Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols. Tato deska je fanoušky i kritiky považována za jednu z nejvlivnějších nahrávek všech dob. A i když pistole fungovali zhruba tři roky, regulérně navždy změnili (nejen) hudební svět; vždyť oni byli první lidé, kteří v televizi řekli sprosté slovo. Skladba Holidays In The Sun pro další srpnový týden. https://youtu.be/2Ah1JM9mf60

3) Mladá britská indie krev nakonec. Birminghemská hudební formace JAWS vznikla v roce 2012. Rok na to pak kapela vydala dvě EP, debutové Milkshake (EP) a Gold. Své první plnohodnotné album Be Slowly však kluci z JAWS vydali na labelu Rattlepop až v září 2014. Kapela parádně odkazuje na hudební éru devadesátek, která je navíc okořeněna o prvky The Smiths, a to zní dobře, ne? Be Slowly! https://youtu.be/2XeSGOjp9oc
 

Ilustrace: Vectorportal.com.