Černobyl Roadtrip (2.)

Zápis z prvního dne hledejte zde.

Tentokráte prolistujeme poezií ukrajinských dálnic; dojde na nepříliš příjemné setkání s děržavnou automobilnou inspekcijou, následně v rychlosti proletíme kyjevským metrem, abychom skončili v hospodě ve Slavutiči. Čtěte druhou část našeho deníku popisujícího tři roky starý letní výlet do oblasti Černobylu.

DEN DRUHÝ

4:00 budíček; relativně vyspaní vyrážíme, ať jsme z pole dřív než dorazí první kombajny. Najíždíme zpátky na remontcestu Lvov - Rivne, ta je naštěstí díky našemu časnému výjezdu prakticky prázdná; trochu se lepší, občas je čtyřproudová.

O půl šesté nás čeká první setkání s DAI (něco jako děržavna automobilna inspekcija). Obvykle mají - nevím jak to vyjádřit česky, Poláci tomu říkají posterunek - takovou úřadovnu u cesty, označenou modrou značkou; stejnou jako u nás parkoviště nebo nemocnice, s nápisem DAI (v azbuce) a sníženou rychlostí. Někdy stojí i mimo, většinou ale nedaleko oné budky. Řidiči v protisměru spolehlivě blikají, my blikali taky. První setkání proběhlo nejhůře ze všech (celkem byly tři). Pas řidiče, techničák, zelená karta.

Daičik chytil slinu, něco po nás chtěl, my mu říkali, že nerozumíme, on zas něco chtěl, my zas rozuměli, ale nerozuměli. Vrátil nám papíry a jelo se dál. Ani na okamžik nesmíte daičikům ukázat, že jim rozumíte.

Jasně, že chtěl úplatek.

Další dvě setkání s daičikama už ale byly naprosto standardní, jeden nám dokonce popřál šťastnou cestu. Přesto jsme pro jistotu vozili celou dobu v kastlíku jednu plechovku Plzně a jednu Budvaru. I když oni daičici spíš slyšej na dolary.

POEZIE UKRAJINSKÝCH DÁLNIC

Za Rivne začíná ukrajinská dálnice, která je v tomhle úseku sice neuvěřitelně široká, za to strašně dobitá. Představte si D1 po ladovské zimě, pak dvě tři další podobně malebné zimy, mezitím krupobití, roj meteoritů a dvě morový rány. A žádný opravy. Tak teď možná tušíte, jak ta cesta vypadá.

Průměrná okreska nejnižší třídy mezi Horníma Houžvičkama a Dolním Příkopem, široká dvacet metrů. Tankodrom. Dírám se dá vyhýbat, ale jen těm velkým. Malým nemá smysl, protože byste nedělali nic jinýho.

Naštěstí se ale cesta čím blíže ke Kyjevu lepší, před ním se již jeví jako standardní německá dálnice. Pod pojmem standardní německá dálnice si na Ukrajině lze představit velmi širokou, velmi kvalitní dálnici, s tím, že na cestě jsou autobusové zastávky, vede přímo dědinama (nečekejte žádné viadukty), čekejte ale přechody pro chodce (většinou přináší omezení rychlosti na stovku, někdy na 80).

Kolik je vlastně maximální povolená rychlost na dálnici se nám zjistit za celou dobu nepodařilo. Na tom nejhorším úseku jezdili místní borci dost přes kilo, my tak 80-90, s jazykem na vestě a smrtí v očích.

Další specifikum - devadesát procent ukrajinských dálnic nemá mimoúrovňové křižovatky. Takže když chcete odbočit vpravo, není to problém. Pokud chcete odbočit vlevo, musíte odbočku přejet, po párstech metrech vjet na odbočovací pruh vlevo, tím se otočíte přes dělící pás do protisměru, vrátíte se oněch pár set metrů, a odbočíte doprava.

Zdá se to takhle v psané podobě možná šílené, ale při minimálním provozu, jaký na dálnicích na Ukrajině panuje, to funguje v praxi docela dobře.

ŽITOMIR

Asi nejvíce nás překvapil obchvat města Žitomir; před vjezdem do města nás nový obchvat odklání a vede vlevo (severně) kolem Žitomiru. Po dvaceti kilometrech nás napojuje zpět na dálnici, ale ne ve směru na Kyjev, kterým jsme celou dobu jeli, ale do Žitomiru, do centra. Takže povinně všechna auta, která jedou trasu Lvov - Rivne - Kyjev, musí absolvovat přejezd do protisměru popsaný výše.

Na ukrajinských dálnicích také často uvidíte značky podobné našemu zákazu otáčení, prostě takovou přeškrtlou šipku do protisměru, s nápisem města, kterého se zákaz týká. Celou cestu do Oděsy nás tak provázely značky Kyjev zpátky. Ale to už trochu předbíhám.

PAUZA NA KAFE S ATLASEM V RUCE

9:15; na tachometru 206 313, tj. první tisícovka v zádech; zastavujeme cca. 100 km před Kyjevem u benzínky; dáváme si obligátní kafíčko z automatu (tuto činnost opakujeme u každé pumpy, kde je víc než pokladna); automat je na bankovky 1 nebo 2 hr; kafe stojí obvykle 1,5 hr, takže tam necháváme vždy kredit pro další cestovatele. Ten ale musí přijet rychle, protože jinak nevyužitá půlhřivna propadá. Asi za pět minut po ukončení transakce.

Kupujeme výborný atlas Ukrajiny - pokud se tam chystáte, tak zastavujte na každé benzínce, dokud neseženete alespoň měřítko 1:500 000. Atlas je sice rusky (názvy všech dědin na tabulích u cesty jsou ukrajinsky, čili v atlase je napsané Rovno, zatímco na cedulích Rivne), což ale tak nevadí, většinou ten začátek vypadá stejně a liší se to jenom koncovkou, maximálně pár samohláskami.

Náš nový kamarád je ve formátu větším než A5, má červený přebal a nápis Atlas avtomobilnych dorog, vydalo jej nakladatelství Kartografija. Kvalitní desky, žádnej šmejd. Za 24,5 hr výborná koupě.

Pro lepší orientaci, jedna hřivna je něco málo přes dvě koruny.

KYJEVSKÉ METRO

Zhruba po hodině cesty jsme v Kyjevě. Je velký. Oproti dálnicím do něj v něm vládne neuvěřitelný chaos. A ten provoz! Hlavní bulvár z centra na západ má snad deset kilometrů, jedeme po něm hodiny.

Nemáme odvahu parkovat někde na ulici; když vidíme šipky na kryté parkoviště, tak tam jedeme ať to stojí, co to stojí. Čeká nás asi nejdražší parkoviště v celém Kyjevě - 20 hr/hod; celkem jsme platili 90 hr.

Nejlepší na Kyjevě je asi metro; Pražáci si budou připadat jako doma (tři trasy a v centru trojúhelník). Platí se žetonkama. Podle moskveskýho vzoru je hodně hluboký; jednou jsem se v půlce eskalátoru rozhodl vytáhnout z batohu nějaký pirožek, snědl jsem ho a ještě několik dalších minut stoupal k výšinám.

PIVO U ZLATÝCH VRAT

Kdesi za rohem, u Zlatých vrat, jsme našli stylovou hospůdku, částečně self-service, dali jsme si tam výbornou pizzu a první ukrajinský pivo; v tom horku potěšilo. Července jsou v Kyjevě vražedný. Dopili jsme další. V přepočtu za dvacku, a to v centru města. Jirka s Tomášem byli předtím na Zakarpatí, tam prý stálo polovinu.

Rychle procházíme Kresčatyk a náměstí Nezávislosti; žádná demonstrace se nekoná, všichni revolucionáři jsou chcíplí; lezem do metra a zpátky k autu.

Rada pro návštěvníky Kyjeva - pokud chcete někomu poslat z tohoto malebného města pohled a někde na nějaký natrefíte, bez váhání jej kupte, i kdyby na něm měl být jen malovaný kostelík nebo ožralej kostelník. Jinej pohled už totiž nejspíš neseženete, ani v suvenýrech, ani v trafice. Nikde. Kyjev zkrátka z turistiky nežije.

V EVROPSKÉM HOTELU

Vyrážíme na východ, zastavujeme ve městě Brovary (spíš takové předměstí Kyjeva), u jakéhosi HyperSuperMegaMarketu, na který vedly ukazatele už snad z centra Kyjeva. Na místní poměry je obchodní dům velký; trochu větší než náš Globus. Na střídačku si jdeme nakoupit něco k večeři a hlavně zásoby na náročný zítřek.

Jedeme, není čas na zdržování; dálnice na Černichiv je jiný kafe - jsou tady občas i mimoúrovňové křitovatky; sjíždíme na Slavutič a za chvili jsme před hotelem, kde jsme si předem domluvili ubytování. Proto ten spěch.

Snažím se dovolat Mitchovi (náš budoucí něcojakoprůvodce), což se mi celkem dlouho nedaří, nakonec to vyjde, když zjistíme, že musíme volat +380###, místo +80###. Mají to v bývalém SSSR divný systém, neb všude uvidíte předvolby ve tvaru +80, ale je třeba před číslo ještě přidat trojku.

Nakonec se nám tedy povedlo dovolat; Mitch za čtvrt hodiny přišel, nebyl moc hovorčivý, zařídil nám v hotelu ubytování (on to nebyl až takový problém, protože ten hotel, ač se nezdál, byl dost velký - odhaduju sto pokojů, a obsazené - podle hluku z těch okolních a lidí, co jsme potkávali na chodbě - byly tak tři). Hotel Evropejskij na náměstí ve Slavutiči.

Ubytováváme se a jdeme se porozhlédnout po gorodu atomščikov v2.

CIGÁRA A VODKA

Centrum města tvoří náměstí, ke kterému nevede žádná cesta pro auta; jednoduše vydlážděná louka a kolem ní baráky, chodníky. Celé to bylo divné. A mrtvé. Možná je to tak normální, ale to nic nemění na té divnosti a mrtvosti.

Náměstí je osázeno několika městskými budovami - škola, nějaký zavřený kulturák, hospody, obchod (celkem solidní; otevřený do půlnoci; děláme další nákupy - sýry [měli i bizarní čokoládový sýr a sýr s obrázkem psa], salámy, pečivo, nějaké pití).

Obchod ve Slavutiči se na rozdíl od všech následujících liší v pestrosti sortimentu. Čím více na východ jedete, tím více tvoří obsah regálů cigarety a alkohol. Na úplném východě Ukrajiny jsou pak potraviny naházené v jednom boxu, zatímco zbytek prostoru je zaplněn již zmíněnými artikly. Během cesty si několikrát podtrhávám poznatek, že Ukrajinci žerou cigára a chlastaj vodku.

DĚTI S LAHVÁČEMA

Ve Slavutiči, podobně jako v Kyjevě, omladina nesedí v hospodách, ale na lavičkách s lahváčema v rukou. My, jako západní turisté, jdeme posedět do hospody. Žádná pitka se ale nekoná, jsme unavení a máme strach se rozšoupnout - v šest musíme vstávat a v sedm je sraz s Mitchem.

Po celou dobu nás obtěžuje nějaký ruský vypítko, ptá se, jestli mluvíme anglicky, a když mu řekneme že jo, tak ono na to, že umí jenom rusky. Dialog se opakuje každých deset minut. Je trochu připitý, ale není agresivní. Ptá se, co tady chceme, tak mu bulíkujeme něco o krásný přírodě, nevíme totiž, jak tady reagujou na ten zvláštní druh turistiky, kterou v Česku běžně nazýváme povodňová.

Dvě pivka - Černichiv, není to špatné, ale chytáme po tom nějakého motáka. Asi únava. Ještě než dopijem, už všichni spíme.

Zápis ze třetího dne hledejte zde.

text: Aleš Gill