Myslel jsem si, že na hadry moc nejsem. Do obchodu s oblečením mě s odstupem měsíců a někdy až let vehnal jen růst a později snad rozpad tkaniny. Bůh ví proč, na stará kolena mi přestává být jedno jestli mou pokožku halí režný pytel od brambor, nebo ohoz šikézního rázu. Kde ale nakupovat, aby se ze sebe člověk při pohledu do zrcadla nevydávil z podoby?
Proti řetězcům se snad ani vymezovat netřeba, dobrovolně tam nakupuje jen idiot. Jak jinak oštemplovat člověka, který na sebe v Kenvelu nebo New Yorkru navlíkne povětšinou nevkusný hadr trvanlivosti mýdlové bubliny a vysolí za něj desetinu měsíčního výdělku? Ruku na peněženku, místní obchody si z nás dělají srandu. Prodávají nekvalitní zboží za často dvojnásobné ceny než na západě. A navíc, nakupovat v továrně na hadry mezi tisíci slídících kočiček a metroušů náladě fakt nepřidá. Proto na mě zapůsobilo jako zjevení, když jsem v prvním patře holešovického Crossu objevil obchůdek Plazmalab.
Je mrňavej a na první pohled se zdá, že tam nic moc není. Když se ovšem, chlapci i dívky, ponoříte do několika věšáků, zjistíte, že tady kráčel umělec, jehož invence na visící konfekci explodovala v barevných atomových hřibech. Najdete tady mikiny a trička zajímavých střihů a neuvěřitelných potisků. V tvorbě návrhářů je patrný vliv Gigerovských cyber příšer, ale zjevná je i náklonnost ke komiksu. Kromě toho tady najdete sukňo-kalhoty, doplňky, diáře, pásky, placky. Co kus, to unikum. Funguje tu příjemná, nikoliv však úlisně vlezlá obsluha, netlačí se na vás davy lidí. A navíc si originální kus oděvu koupíte, aniž by vaše peněženka nějak zvlášť krvácela. Pozoruhodná je i otevírací doba. Otevřeno je totiž zhruba od čtyř až do půlnoci.
