Zakladatel Ministry of Sound: nepotřebuju drogy. Můžu pít vodku

James Palumbo, zakladatel Ministry of Sound, si povídal v restauraci své posilovny v South Kensington s naším redaktorem Jontym Scrufffem.
Proslavil se díky odstartování prvního britského superklubu Ministry of Sound a díky jeho proměně ve vyhlášené superbohaté impérium hudby a nočního života. V poslední době se ale věnuje psaní románů, poté, co před pěti lety svěřil denní správu klubu současnému šéfovi labelu Lohanovi Presencerovi.
 
Před dvěma lety vydal svůj knižní debut Tomas, bizarní surrealistickou satiru o ožralých bankéřích, ruských rublech, lascivních snobech a špinavých fotbalistech, dnes propaguje svůj druhou knížku Tancredi, podobně tematicky zaměřený román, který se tentokrát točí kolem konceptu „lidstvo je tak postižený chorobou krátkodobosti, že ignoruje vlastní osud.“
Jamesův talent psát je poznat z letmého pohledu na online biografii k Tancredi, kterou napsal.
„Narodil jsem se se spoustou výhod,“ začíná.
„Pocházím z dobře postavené rodiny a dostal jsem to nejlepší vzdělání, chodil jsem na Eton a pak na Oxford. A navzdory tomu všemu jsem nikdy moc nežil podle norem prostředí, ve kterém jsem vyrostl. Asi jako u většiny lidí je můj život bojem o vlastní identitu."
Svojí identitu James hledal různě. Jako mladý organizoval kampaň proti zastaralému školskému systému v Etonu (kde mladší kluci sloužili starším), pak v Los Angeles založil ilegální číšnický servis, dokud se mu nepodařilo těsně uniknout před deportací z USA, když se na to přišlo. 
Po návratu do Anglie šel studovat na Oxford, založil nízkorozpočtovou leteckou společnost, kterou pak prodal Richardovi Bransonovi (ten ji potom přejmenoval na Virgin), a pak se podvolil společenských konvencím a začal pracovat jako obchodní makléř.
„Nikdo vlastně nevěděl, v čem ta práce spočívá. Vypadalo to jenom jako super způsob, jak si vydělat peníze. Těch sedm let, co jsem strávil v City (bankéřská čtvrť v Londýně), bylo těch nejdepresivnějších v mým životě. Ale naučil jsem se toho hodně o tvrdý práci,“ rozpráví.
 
„Když chcete vydělávat peníze, musíte toho hodně obětovat. Nebral jsem si volno, většinu víkendů jsem trávil v kanceláři, všechno jsem podřizoval  práci.
Když si to tak zpětně vybavím... přijíždím do práce v půl sedmý, abych si v telefonu poslechl americkej hlas, jak mi říká, co bude ten den dělat dolar... pak klientům plkám vyprázdněný klišé ve snaze uzavřít obchod... v půl jedenáctý večer se koukám na hodinky a říkám si, jestli ještě není moc brzo na to jít domů. Bezhlavej, duši drásající způsob života.“
Dneska James tráví většinu rán v tělocvičně. S radostí.
„Dal jsem si s tebou sraz tady, protože tím teď hodně žiju a jsem tu furt. Když seš fit, tak toho víc zvládneš.“
I když o sobě říká, že „si dává velký pozor na to, co jí,“ není tak striktní, co se týče alkoholu. Svému dvacetiletému synovi radí: „Prostě pij vodku. Je výborná.“
„Snažím se moc nepít, i když mi to občas ujede. Myslím, že ten úplně pravej důvod, proč jsem si nikdy nedával drogy, je strach ze ztráty kontroly. Velká část ve mě si myslí, že není potřeba brát drogy. Vím, že můžu pít vodku.
Jsem třeba nervózní z lítání, tak si dám dvě tři vodky a jsem šťastnej. Jsem na párty a potřebuju se trochu umrtvit, protože lidi kolem mě jsou moc nudný, tak si dám jednu. A nebo si třeba dám nějakej fakt dobrej koktejl. Ale nikdy bych si nedal nic do nosu.
Říkám si, že by se do tohohle příběhu asi víc hodilo, kdybych si drogy dával, ale i tak mám spoustu hříchů, Jonty, dělal jsem spoustu věcí. Třeba se i na ty drogy nakonec dám, jednou, kdo ví. (Smích)
Jak moc si ještě v dnešní době napojenej na Ministry of Sound? Pořád ti kus patří?
Pořád jsem většinovej vlastník. Když je něco potřeba, tak mi Lohan zavolá, a já mu třeba s něčím pomůžu, ale dostanu se tam tak čtyřikrát do roka. Už to tak mám několik let, posunul sem se.
Většina hudebního průmyslu jde do háje, ale Ministry of Sound vypadá, že pořád prosperuje..
S Lohanem jsem dneska mluvil v půl sedmý ráno. Kancelář začne fungovat od sedmi. Spousta lidí přijde, dá si snídani a většinu vidíš už v půl osmý pracovat. Všichni sedí dohromady v jednom open spacu. Lohan sedí uprostřed, kde jsem sedával já. Nehraje tam roli žádný ego a všechna rozhodnutí se dělají společně. To je podle mě hlavní rozdíl, jiná etika, než ve většině nahrávacích firem, kde se jede na to, kdo přesně podepsal kterej kontrakt, a dostane tak větší výplatu.
Hudební průmysl je ale hodně subjektivní, není to jako pojišťovnictví, kde jsou věci jasně daný. O to těžší je nastavit nějakou disciplínu. I když se profit nahrávacích firem za posledních pět let skoro dvakrát zmenšil, manažerský platy šly nahoru. My jsme pohotoví a disciplinovaní, pracujeme víc než ostatní, a tenhle celej způsob práce a fungování plyne od nás směrem k umělcům a k manažerům, se kterými děláme. Neděláme s lidmi, který nám nesedí. Myslím, že máme mrštnější a rychlejší loď.
Myslíš si, že být mrštnější a rychlejší ti zajistí dlouhodobý úspěch v hudební branži?
Ano. Naše digitální příjmy teď převršily ty fyzický. Byli jsme první. Intenzivně jsme pracovali s Applem. A tu práci jsme udělali. Nechci pomlouvat konkurenci, ale přijde mi, že většina předních labelů se posledních deset let zasekla na tom samým, dělají pořád dokola ty samý projekty. Krátkodobý uvažování.
Chodil si v posledních letech do Ministry na party?
Ne,  nikdy. Chodíval jsem občas, když se řešila nějaká rvačka se sekuriťákama, abych se podíval, jak to vypadalo a jak se chovali, ale to bylo všechno. Nemůžeš.
A to nás odlišuje. Od svého nástupce očekávám, že bude mít disciplínu, a ne že tam bude vožralej. Byl jsem tancovat jen několikrát, a to doslova.
Chodíš vůbec někam do klubů tancovat, nebo na to vlastně moc nejsi?
Na prázdninách, když bych si dal hodně drinků, a když to není plánovaný, ne jako „jé, hraje tam tohle a tohle, deme tam.“
Napadlo tě někdy, že bys byl DJ?
(Smích) Tak to je rozhodně poprvé, kdy bylo něco takovýho nadhozenýho, nebo kdy by mi to vůbec prolítlo hlavou.
Proč ne?
Já mám rád klasickou hudbu. Rozumím taneční muzice, je rozdíl mezi oposlouchaným Davidem Guettou nebo Pitbullem a všema těma písničkama „viděl sem tě v klubu, si moje holka, chci bejt s tebou“, a tím, čemu říkám inteligentní taneční hudba, jako třeba Example, který je podle mě pořádný textař a píše vážně o tom, na čem mu záleží. Ale ne, já nejsem DJ.“
 
Román Tancredi právě vychází.