Všechno je jinak, míní malíř Pavel Čech

Do svých hořko-sladkých příběhů vkládá své dětské obavy, touhy, sny i strachy. Jaký vliv měl na známého českého malíře a ilustrátora Pavla Čecha komunistický režim, ve kterém vyrůstal? Jak se proměnily jeho názory od revoluce ‘89 do dneška? Co pro něj znamená práce výtvarníka a proč nerad zobrazuje ve svých dílech moderní techniku?
 
Dvacet let svého života jste prožil v komunismu. Jak to tehdy vypadalo s komiksem?
Bídně. Jako kluci jsme pochopitelně toužili po zahraničních komiksech, o kterých jsme věděli, že existují, protože občas je k nám někdo propašoval. Tady mohl vycházet jen Čtyřlístek, který byl pěkný, ale postrádal tajemství: čtyři zvířátka si hrají a mají to číst náctiletí. Podvědomě nás štvalo, že Rychlé šípy byly zakázané. Nemohli jsme sehnat to, co jsme chtěli napodobovat. Někdo přivezl komiks z Francie a my jsme si ho furt měnili, přechovávali, dokud z něj nebyl úplný salát. Jeho vůně a pocity, které jsem měl, když jsem takový komiks držel, jsou nepopsatelné, jak přenádherný se mi zdál – krystalická krása. Člověk to cítil jak předvoj oceánu takových komiksů, které tam byly.
Když jsem byl nedávno ve Francii, zašel jsem do knihkupectví a narazil na spoustu geniálních ilustrátorů. Místo, aby tak člověk odcházel s inspirací, tak vychází s depresí a má chuť zlomit štětce, protože to stejně nemá smysl. Je tam toho tak obrovské množství v těchto zemích komiksům zaslíbených… Možná ale právě to zakázané ovoce nás tehdy ovlivnilo víc, než jak mohli být ovlivnění oni v západní Evropě, kteří tím byli zavalení. Proti Čtyřlístku nic nemám, i já ho jako menší sbíral. Starší je dělaný ručně, z mého pohledu poctivě, ale dnes z toho leze počítač a podle mě je to kýč. Já Čtyřlístku neupírám, že jsme na tom vyrostli, ale dnes už se dělá spíš pro peníze.
 
Vy si počítačovými programy nepomáháte?
Nějakou dobu jsem s tím koketoval, ale zjistil jsem, že by mě nebavilo učit se s tím pracovat. U Dobrodružství Pepíka Střechy by možná bylo rychlejší používat například fonty a nepsat všechny dialogy rukou, ale líbí se mi, že dejme tomu každé F je jinak zakroucené nebo veliké a je to pak příjemnější pro oko, než když je to všechno stejné. S počítačem by mi to trvalo nejspíš i delší dobu, protože toho, co se zdá mnohdy na mých obrazech nebo ilustracích detailně propracované, jsem docílil během pár vteřin obtisknutím kusu novin, listu papíru…
 
To jste se naučil sám?
Sám. Ještě se to ale stále učím.
 
 
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTETE ZDE.
 
Ester Dobiášová
Copyright: Goethe-Institut Praha
listopad 2014