Tibet: Z náhorní plošiny do cihlových domků

Tibetští nomádi jsou původní obyvatelé Tibetské náhorní plošiny, která se nachází v průměrné nadmořské výšce 3 500 až 4 000 metrů nad mořem. Po více než 4 000 let kočovaly tibetské kmeny se svými stády jaků, ovcí a koz křížem krážem po těchto travnatých pláních. Koncem 90. let se však čínská vláda rozhodla, že tento tradiční způsob života ukončí a přesídlí nomádské rodiny do cihlových domků v nově budovaných osadách. Vyhánění nomádů z jejich pastvin začalo v podstatě už v době, kdy čínská armáda poprvé vtrhla do Tibetu a násilně ho obsadila.

Dalším významným zásahem do života nomádů bylo období dekolektivizace v 80. letech minulého století, kdy byla půda rozdělována mezi jednotlivé domácnosti. Aby se předešlo sporům o vlastnictví pozemků, začaly se kolem jednotlivých parcel budovat ploty z ostnatého drátu. Proces přesidlování nomádských rodin se výrazně zintenzivnil v březnu roku 1998, kdy byla přijata tzv. Strategie rozvoje západu. Čína argumentuje tím, že implementací této nové politiky se zvýší životní standard chudých nomádských rodin. Zároveň obviňuje kočovné pastevce, že jejich dobytek způsobuje závažnou degradaci půdy nadměrným spásáním trávy. Hlavními příčinami degradace půdy jsou však především klimatické změny a také politika kolektivizace uplatňovaná v období od 60. do 80. let minulého století. Nomádi naopak vyvinuli dlouhodobě udržitelný způsob chovu dobytka na tibetských pláních, o čemž svědčí už pouhý fakt, že takto žijí několik tisíc let. Zamezení tradičním přesunům zvířat a jejich koncentrací na oplocených pozemcích způsobí trvalou degradaci pastvin a naprosto znemožní využívání půdy v budoucnosti.

Ani argument, že přesídlení zvýší životní standard kočovných rodin, neobstojí. Ve skutečnosti musí nomádi čelit celé řadě sociálních a ekonomických problémů, jako je ztráta tradičního způsobu života a kultury, rozpad komunity, nezaměstnanost, chudoba a s tím související alkoholismus, kriminalita a prostituce.

Třetí největší zásobárna sladké vody
Jedním ze skutečných důvodů přesidlovací politiky čínské vlády je snaha získat lepší přístup k přírodnímu bohatství Tibetu. Kromě velkého množství různých minerálů jde také o vodní zdroje. Ne nadarmo je Tibet často přezdíván Třetím zemským pólem. Na jeho území se nachází více než 40 000 pevninských ledovců a po Severním a Jižním pólu je největší zásobárnou sladké vody na této planetě. Druhou hlavní příčinou relokace nomádů je získání lepší politické a vojenské kontroly nad Tibetskou náhorní plošinou. Kočovníci se totiž dříve volně pohybovali přes hranice se sousedními státy a bylo velice těžké mít přehled o pohybu osob v citlivých hraničních oblastech.

Podle tzv. Projektu nomádského osídlení se mají jednotlivé rodiny podílet na celkových nákladech výstavby nového domu, a to ve výši téměř 14 %. Centrální čínská vláda hradí 50 % výdajů a zbytek připadá na místní autority. Převážná většina domácností se proto musí zadlužit, aby mohla nové obydlí zaplatit. Dalším problémem je skutečnost, že nomádi jsou negramotní a neovládají ani čínštinu. Nemohou si tedy přečíst podmínky smlouvy a v důsledku toho velice často nevědomky odsouhlasí, že nesmějí vlastnit žádná hospodářská zvířata (nebo jen velmi omezený počet kusů) a že se zbavují práva vrátit se v budoucnu zpátky na své pastviny. Navíc je vládní úředníci záměrně mylně informují a slibují jim kompenzace za zkonfiskovaný nebo poražený dobytek, rekvalifikační kurzy, vzdělání pro jejich děti, přístup k elektřině a městským službám nebo poskytnutí sociálních dávek v případě potřeby. Realita je však v mnoha případech těmto slibům na míle vzdálená.

Nejen velikost přiděleného pozemku, ale i kvóty stanovené čínskou vládou, značně limitují počet kusů dobytka, které může každá domácnost vlastnit. Jestliže rodina tuto kvótu překročí, úředníci přebytečná zvířata zkonfiskují. Nomádi proto často svůj dobytek tajně porážejí a maso prodávají na trhu pod cenou. Získají tak mnohem méně peněz, než kdyby si zvířata mohli ponechat a prodávat mléčné, masné nebo vlněné výrobky za normální cenu. Kromě toho jsou vystaveni riziku, že v případě extrémních mrazů v zimních měsících jim pomře tolik dobytka, že je zbývající zvířata nebudou schopná uživit. Z tohoto důvodu si dříve nomádi ponechávali více zvířat, než nutně potřebovali k obživě. Mnohé nomádské rodiny ale při přesídlení přišly o svůj dobytek úplně.

1,4 milionu přesídlených lidí
Kočovníci ztratí jediný zdroj příjmů a tím pádem i svou ekonomickou nezávislost. Zároveň je pro ně nesmírně těžké, či přímo nemožné, najít si novou práci. Jsou negramotní, neumí čínsky ani anglicky a nemají žádné dovednosti, se kterými by se mohli uplatnit na trhu práce. Další očekávání čínské vlády, že se přesídlením do blízkosti měst nomádi zapojí do podnikání v oblasti obchodu nebo služeb, se tedy rovněž nevyplnila. Tibeťané nejenže nemají potřebnou kvalifikaci, ale chybí jim i peníze na její získání. Jedním z mála pozitiv přesidlovací politiky je skutečnost, že nomádské děti mají snazší přístup ke vzdělání a zkrácením dojezdové vzdálenosti do školy. Také se výrazně snižují výdaje jejich rodičů. Centrální vláda zavedla v západočínských provinciích povinnou devítiletou školní docházku a její plnění velice přísně kontroluje. Ne každý si ale může dovolit poslat děti do školy.

Čínská lidová republika je signatářem Mezinárodní konvence pro ekonomická, sociální a kulturní práva a nesmí tedy zbavovat žádného jedince jeho zdrojů obživy. Vládní úředníci proto tvrdí, že přesidlování nomádů je naprosto dobrovolné a rodiny se mohou na své pastviny kdykoli vrátit. Nomádi ale nemají na výběr. Vláda při jednání s nomády jasně dává najevo, že pokud na projektu nebudou participovat, mohou v budoucnu očekávat velké problémy. Až do současnosti bylo z celkového počtu 2,25 milionů nomádů takto „dobrovolně“ přesídleno už více než 1,4 milionu lidí, tedy zhruba 300 000 domácností. Během následujících tří let má stejný osud postihnout dalších 185 000 rodin. Z těchto statistik vyplývá velice smutná skutečnost – unikátní svět tibetských kočovníků se nenávratně stane minulostí.

text: Kateřina Rybová