Šik, vyprávěj! Rozhovor nejen o prvních U rampách

Ve spolupráci se serverem Skaterock.cz vám přinášíme další díl rubriky Vyprávěj.
 
Na první pohled je to docela obyčejný třiadvacetiletý mladík. Vystudoval strojní průmyslovku a nyní pracuje jako montér vzduchotechniky v Jance Radotín. Kdybyste jej však pozorovali delší dobu, zjistili byste, že má jednu velkou slabost, která jej provází životem od roku 1979. Jan Šik totiž propadl skateboardingu. Takto začínal úvod o Honzovi Šikovi v rozhovoru pro noviny v roce 1988, kdy se u nás konal Euroskate 88‘. Od té doby uběhla řada let, ale jedno platí stále. Honzu Šika skateboarding provází opravdu celý život, protože je jeden z majitelů nejstarší distribuce a skateshopu v ČR Rock n Roll a stále ho můžete vídat buď na srazech „Starých kolen“ nebo slalomových závodech.

Honza Šik, kterému nikdo neřekne jinak než Shit nebo shiťák, patří k zásadním postavám historie českého skateboardingu. Jako jeden z mála, co se odvážil nad vertikální kolmosti tehdejších U ramp.

Ahoj Honzo, kolik ti bylo let, když ses poprvé setkal se skateboardem? Pamatuješ si to?
Ježišmarja? V roce 1979 jsem poprvé byl na Strahově. To byla nějaká akce „Krocení prkýnka“ nebo tak něco? Tenkrát jsem poprvé viděl naše první hvězdy jako Sluníčko, Pluhař a spol.

Kolik ti bylo?
V roce 79 mi bylo 14 let. Za přijetí na střední školu jsem dostal svůj, první skate. Taková úzká ryba s červenýma kolama a přesýpacíma ložiskama. Vrchol technologie pro mě. Pak samozřejmě člověk viděl, že se jezdí na větších prknech. Poprvý jsem to viděl asi dva roky předtím v nějakých časácích, kde se začaly objevovat fotky, jak v Americe někdo na něčem jezdí. Samozřejmě člověk na to koukal, co to je? Pak v Ábíčku vyšel návod jak udělat nějaký prkno. Ve fabrice u otce jsem to zkusil nechat udělat, ale zjistil jsem, že to vůbec nezatáčí. Ty osy zapomněly nějak naklopit? Následovaly další pokusy z německých kolečkových bruslí na nějakej kus prkýnka a na chodníku kolem jsme si rozbíjeli držku. Když viděli naši, že mě to nějak bavilo, tak mi koupili první skate a s tím jsem se dostal na Strahov. Tam jsem začal chodit víc a pak mě oslovil někdo z těch starších, dobrejch a já tam chodil už pravidelně. Začal jsem jezdit na jiných prknech, větších a začalo to vypadat vše jinak. V tý době tam byla jen taková šikmá stěna, stlučená z nějakých dveří a na tom se tam všichni rakvili.
Pak se díky Spartakiádě postavilo první Účko. Pěkně ve tvaru U, plechový. A na tom se začalo jak na skateu, tak i na bruslích a tím to začalo.

Jaký první triky nebo vychytávky ses učil?
Základ bylo se naučit takový to odšlapování. Pohyb bez odrážení po rovině. Pak se člověk naučil, že jezdil i do kopce. Pak pokusy o slalom a slajdování. Nejvíc bylo se například poprvý otočit na tý stěně. Když jsi zjistil, žes to přežil, tak to bylo dobrý. V tý době žádný chrániče neexistovaly, takže to bylo maso. Pozdějš, když už bylo Účko, tak v Progoimpu se začali prodávat takový chrániče, bílo-oranžovo-žlutý nebo co. Takovej vrchol technologie. Jenže to člověk stejně jezdil bez nich, protože kdyby si je odřel nebo rozbil, tak by neměl nic. Sloužily jen jako frajeřina. Přijel si, chvíli jsi v tom blbnul a pak si šel jezdit bez chráničů. Bylo ti jich líto za ty hrozný prachy.

Já si tě pamatuju jako jednoho z mála v tý době, kdo jezdil U rampu? Pro mě to tenkrát byl hrozný diktát. Co tě vedlo k tomu jezdit účko?
Prvopočátek byl určitě, když Sluníčko, Pluhař a spol spunktovali postavení prvního účka. Tak se samozřejmě začalo v tom zkoušet jezdit. Vždycky někdo přitáh nějakej časák a všichni jsme koukali, co to tam dělaj. Někdo na něčem visel v něčem. Což na tomhle účku nešlo, protože mělo skoro metrovou kolmost, bez kopingu a žádnou plošinu nahoře. Takže to bylo spíš takový pohopsávání. Taky jsme se hecovali, kdo se otočí vejš. Zobák jezdil s kolama ven na tom plechovym monstru. Bylo to hlavně zkoušení, ale člověka to bavilo, protože o víkendu se sešla super parta. Hecovalo se, blblo se. Samozřejmě jsem jezdil slalomy a skákal vejšku, ale to účko bylo daleko víc než to ostatní.

Stejně si myslím, že jsi v něm jezdil celkem slušně na tu dobu?
Po určitý době ano. Po několika letech, kdy se začaly v republice dělat nejrůznější rampy, kdy měly už normální kolmost a plošinu, tak si mohl normálně jezdit. Když se mu něco nepovedlo, tak nepadal do trubek. Začal jsem v tom zkoušet handplanty, frontside a backside ollie. Skákat na hranu a další ptákoviny. To už bylo o něčem jinym. Jenže tam stejně pořád chyběl takovej šmrnc, když člověk jezdí v kuse aspoň pět minut nebo lítá a hopsá si. Většinou to byl pokus, omyl, a když to vyšlo, tak na druhý straně si zas něco zkusil. Nebylo to správný ježdění, ale nám to stačilo. Čím vejš si se dostal nebo si udělal větší ptákovinu, tak ostatní tě hned hecovali dál. To bylo úžasný.

To muselo být skvělý, jezdit jen podle sebe. Kdy přišel moment, když ses chtěl naučit opravdu nějaký trik, cos viděl v magazínu nebo u nějakého jezdce v té době?
Tak já mám takovou svojí třináctou komnatu. Takzvanej Miller flip (salto přes záda s opřenou rukou o kolmost hrany), tak to se mi za těch třicet let, co jsem jezdil, nikdy nepovedlo. To jsem nedotáh. Vždycky jsem krásně začal, jsou z toho fotky, ale pak jsem šel buď na držku, nebo na bok. Pak to jednou udělal Karlíček a tím mě nasral a přestal jsem to zkoušet. Prostě to bylo tak, že někdo přitáh nějakej časák, kterej mu poslal příbuznej z venku sem, tak jsi nad tím meditoval a řešil jak to dělá. Zkoušel jsi to, než se to nějak povedlo. V roce 85 přijel poprvý do Brna Claus Grabke, kterej taky jezdil v takový nedodělaný rampě. Bez plošiny a kopingu, a když tam dělal, co si umanul, tak všichni čuměli, že teda jezdíme opravdu krapet jinak. To byl první moment, kdys to viděl v reálu a to tě postrčilo dál. Zjistil si, že děláš spoustu věcí úplně blbě a byl zázrak, že se ti něco vůbec povedlo.

Jak jste získávali skateboardové vybavení? Hardware a další věci?
No, tak to byla samozřejmě kapitola sama o sobě. Vzpomenu na Kotinga, takovej táta skateu v Česku, protože vyráběl ptvní kolečka a odlejval první trucky. Napodobeniny Gulwingů. Díky patří taky Vítkovi Syrovýmu a jeho tátovi, který vyráběli trucky už v různých šířkách. Hlavní problém byly ale kolečka. To se moc úspěšně nedařilo napodobit. To se dováželo díky nejrůznějším kontaktům z venku nebo se psalo do firem v USA: Jsem Honza Šik z Československé socialistické republiky a líbí se mi skate. Nemohli byste mi poslat pár samolepek nebo kolečka? Občas to vyšlo a přišel balíček z Ameriky a byly v tom kolečka. Občas se zadařilo i co se týče desek. Pár lidí mělo štěstí, že měli originál, ale jinak se vyráběly. Nejpopulárnější byla betonářská překližka, která vydržela hodně. Dal si to na tejden do vody, pak si to v radiátoru nějak navohejbal, aby měla zvedlou patu a na to se nalepil obyčejnej šmirgl nějakym chemoprenem. Byla výhoda, když se to zlomilo, tak to nikoho moc nebolelo. Staveb bylo hodně a cestou domů sis zas nějakou odnes. Až časem jsem začal lepit desky z překližek. To byla jedna kapitola, kdy člověk trochu experimentoval a pár úspěšných modelů tam bylo, co přežily.

Napadlo tě v té době, že skateboarding bude provázet i v budoucnu?
To mě opravdu nenapadlo ani v nejmenším. Nikoho by nenapadlo, že by se skateboardingem dalo živit. Ježděním nebo nějakým prodáváním. Byla jednoduchá vize pracovního procesu buď v nějaký fabrice nebo kanceláři a občas si jít zajezdit. V době začátku to byl naprosto nepředstavitelný sen, podobně jako mobilní telefon a jiný ptákoviny.

Účastnil ses jako jezdec Euroskateu 88‘? Závodil jsi v nějaké disciplíně?
Tenkrát vlastně ve streetu, ve vejšce a na účko si už nepamatuju. Jestli jsem ji jel, tak jsem určitě pohořel. Na tu dobu to byla velká rampa. Stačilo stát na plošině a sledovat, jak kolem tebe někdo prolít, prkno si pětkrát prohodil a jel dál. Pro mě deprimující zážitek, aby tam člověk předváděl ty naše ptákoviny. I pojetí streetu bylo dost odlišný, naivní. Asi jsme dělali zajímavý věci, ale oproti těm zápaďákům to nešlo srovnávat. Konkurovat nešlo.
 
www.skaterock.cz