Samirovo CV: Bibleee (II.)

Samir Hauser napsal knížku nazvanou Bibleee. Dostali jsme k dispozici její text, se kterým vás postupně seznámíme. S laskavým svolením nakladatelství DENUDATO, exkluzivně a na pokračování vydáváme první část nazvanou Starý zákon.

II.

Sebeukájení

Po nějaké době v oddělení smrti jsem začal přemýšlet, jak si zpříjemnit vlekoucí se čas, který mě každým dnem ubíjel čím dál víc. Pokukování po mrzácích už mě přestalo bavit – ostatně znal jsem všechny jejich neduhy nazpaměť. Toužil jsem po čistotě, vznešenosti a nedotčenosti – jinými slovy po sebeukájení. Informaci, jak toho dosáhnout jsem objevil ve své mysli, uloženou jako tajnou zbraň. Nemysle přitom ani na ženy, ani na muže nebo zvířata, hleděl jsem si prostě sám sebe a své milované rohože. Po čase jsem si uvědomil, že se mi při této povznášející činnosti lépe vybavovaly vzpomínky na moji původní existenci a na můj drahý národ. V hlavě jsem slyšel výkřiky svých dávných spolubojovníků a v mlhách jsem viděl obrysy našich měst. Chápaje, že je to možný způsob komunikace s mými soudruhy, přemýšlel jsem, jak ho učinit dokonalejším. Ovšem na druhou stranu jsem byl opatrný, mohl to být také další ohavný trik vším prostupujícího monstra. Mnohem častěji jsem spíše očekával, že přijde někdo s úmyslem mě zabít a zničit posléze i můj hrob, aby se nikdo nedozvěděl, kde jsem žil a jak udatně jsem bojoval.

Sklizeň

Skončily obřízky a já se cítil mnohem bezpečněji. Obryně sklidila odřezané kousky dětí, spálila špinavé obvazy a občas se na mě i usmála. Najednou mi přišla mnohem menší a dokonce i krásnější. Uvažoval jsem o tom, že jí jako projev náklonnosti uštědřím několik ran holí, nebo po ní hodím nějaký opravdu velký kámen. Než jsem se ale stačil rozloučit a poděkovat za příjemnou společnost, rodiče mě odtáhli pryč. Už jsem byl v pořádku. Moje tělo si na jed zvyklo a obřízka mě minula. Vrátili jsme se zpátky do našeho domu. S babičkou jsem se přivítal tím, že jsem ji prohnal holí po veliké zahradě, až se zajíkala – bylo vidět, že je jí s mladými dobře. Slzela, jak se jí po mě stýskalo, a já o ni s dojetím přerazil lopatu. To aby byla vidět má úcta ke stáří, a to, že jsem na ni často myslel. V té době jsem ale ještě netušil, že už ji nikdy nespatřím. A ani své kočky, dům, černé a bílé kuželky z ulic a ani svého nepřítele Mustafu. Ten mi bude scházet nejvíce. Bez nepřítele je mě jen půl. Bez něho jsem osamělý a bezradný, ale snad si najdu nového. Musím být stále ve střehu – monstrum číhá všude. Podvědomě jsem cítil, že se blíží nějaká změna. Čekal mě odjezd do matčiny vzdálené vlasti.

Matka

Moje matka měla o orientu evidentně úplně jinou představu. Možná jí ze začátku lichotilo, že jako blondýna se zelenýma očima byla neustále středem pozornosti, ale za nějaký čas to prý bylo k nevydržení. Občas se jí dokonce stávalo, že se za ní na ulici vytvořil dav mužů, kteří hromadně onanovali a s veselým pokřikem ji doprovázeli až domů. Jednou, při cestě autobusem, jí jakýsi švihák položil svoji páchnoucí ozdobu na rameno, a protože to bylo týden po jejím příjezdu a ona ještě neznala všechny zdejší zvyklosti, raději bez pohnutí seděla a četla si. S tou mokrou, třesoucí se věcí se prý tenkrát projížděla Bagdádem asi hodinu. Říkala, že si připadala jako nějaký pirát se vzdychajícím papouškem na rameni. Byla také překvapena důsledností, kterou projevovali někteří její noví příbuzní – hlavně starší ženy. Nevynechali jedinou příležitost, jak jí dokázat, že je nevítaným hostem v jejich starém plesnivějícím světě. Neustále za ní chodili a pečlivě otírali všechno, čeho se její nečistá ruka dotkla. Když už se toho všeho moje matka nabažila, rozhodla se Irák za každou cenu opustit. Bohužel to byl docela problém. Jednou ji můj otec přistihl se mnou a s kufry na útěku a od té doby ji začal zamykat v domě. Moje matka nakonec způsob našla. Jako na nečistou Evropanku na ni všichni naštěstí hleděli s velkými obavami.

Báli se nemocí a zákeřný bacil od nevěřících odněkud z východní Evropy jim připadal obzvláště nebezpečný. Věděla, že strach z nemocí u nich vždy zvítězí. Někde se jí podařilo sehnat syrová játra, která si schovala do úst. Večeře začala stejně jako vždycky. Muži seděli na jedné straně místnosti a vzrušeně debatovali o politické situaci, která tehdy byla mírně vyhrocená. Občas do místnosti prolétl nějaký kámen z ulice nebo bylo slyšet střelbu – ostatně jako každý den. Matka seděla na druhé straně ve společnosti ostatních žen a mlčela. Ve chvíli kdy zakašlala, se na ni okamžitě všichni podívali. V místnosti nastalo naprosté ticho. Zdálo se, že ustala i střelba na ulici a čas se na chvíli jakoby zastavil. Když jí vypadla z úst syrová játra, nastala skutečná panika. Muži se snažili dostat ven jako první a někteří z nich se pokusili zachránit skokem z okna. Ženy neměly žádnou šanci – dveře i okna byly beznadějně obsazené. Věděly, že se blíží konec, a tak se začaly alespoň nahlas modlit.

Vše skončilo tak, že moji matku transportovala policie do sanatoria pro nakažené leprou, a poté ji nechali odvézt spolu se mnou na letiště, kam se s námi nepřišel nikdo rozloučit. Matce to nejspíš nevadilo, ale já jsem toužil ještě naposled vidět svoji babičku. Měl jsem divné tušení. Od té doby jsem ji totiž už nikdy nespatřil.