Samirovo CV: Bibleee (I.)

Samir Hauser napsal knížku nazvanou Bibleee. Dostali jsme k dispozici její text, se kterým vás postupně seznámíme. S laskavým svolením nakladatelství DENUDATO, exkluzivně a na pokračování vydáme první část nazvanou Starý zákon.

I.

STARÝ ZÁKON

Arabátko

Vyvržení

V šesti letech jsem poprvé uslyšel hlasy. Ptaly se mě na něco v tom smyslu, jestli si vzpomínám, kdo jsem a proč jsem tady. Stalo se to asi týden po mém nástupu do první třídy. Šel jsem tehdy domů s obličejem ozdobeným úsměvem, kterým se pyšní vítězové. Právě se mi totiž podařilo zlikvidovat tu nejtlustší kreaturu z jejich výcvikové kolonie, nazývané škola. Skolil jsem ji tužkou č. 3 přímo do orgánu, které jsou určeny k reprodukci. Vzpomínám si, že to byla starší samice a měla vůdčí postavení. Já jsem Gar, jsem hrdina a zápasím s bestiemi. Ale abych nepředbíhal, předtím ještě uplynulo mnoho vody. Žil jsem ve své oblíbené formě, na svém oblíbeném místě do té doby, než mě něco uchopilo a mrštilo se mnou o zem. Všichni jsme se toho tenkrát báli, a proto jsme si z toho udělali svého pána. Tím to nabývalo na síle a náš národ byl proti tomu zcela bezmocný. Uctívali jsme to a přinášeli jsme tomu víc a víc obětí. Znali jsme i dobré síly, ale ty se časem úplně odmlčely. Ti, kdo se tomu postavili, byli vyvrženi a potrestáni strašným způsobem. Byli shozeni do černé díry a zbaveni své síly a schopností. Přesto někteří přísahali, že se nevzdají a budou pokračovat v boji proti útlaku i s tváří v prachu. Ti, kteří nezapomněli, budou neustále bojovat proti všem podobám toho monstra. Kdykoli, kdekoli a v kterékoli existenci. Můj boj probíhal přibližně takto.

Zahrada

Konec díry, do které jsem byl svržen, nazývají matka. Byla to velká dobrá bytost, to ona mě přivedla na svět, na úpatí pohoří Kavkaz, v zemi Dagestán. Můj otec si ji přivezl jako suvenýr ze vzdálené země. Vzpomínám si na porod. Byla zima a cítil jsem bolest. Bránil jsem se, ale byl jsem přemožen.

Asi ve čtvrtém roce mého života nás vyhnali ze země a celá naše rodina se přestěhovala do úžasného města Bagdád, na soutoku řek Eufrat a Tigris. Vzpomínám si, že nás město přivítalo nádhernou výzdobou z oběšenců, kteří se rytmicky kývali ve větru a přáli nám mnoho štěstí v naší nové vlasti. Bydleli jsme ve velkém bílém domě s ohromnou zahradou, která byla plná koček. Byli to mí první přátelé v novém světě a já se stal jejich ochráncem a pánem. Ulice byly oproti tomu plné žlutých špinavých psů, před kterými jsem musel své poddané bránit. Šlo to velmi ztěžka, protože psi byli velcí jako já a měli pro strach uděláno. Život na ulici je zocelil. Jednoho dne začalo pršet, pršelo týden, a pak přestalo. Zahrada byla obehnána asi metr vysokou zdí, tudíž všude bylo plno vody a většina mých přátel se utopila. Začal jsem si hledat nové. Našel jsem jich mezi lidmi hned několik, ale vzpomínky na ně mi protekly mezi prsty jako voda. Mnohem víc si pamatuji své tehdejší nepřátele. Vedle již zmíněných psů to byl Mustafa. Byl to můj spolužák z irácké školky a vůdce odboje proti mně. Cítil jsem, že má ze mě strach. Tu malou odpornou zrůdičku vidím zřetelně i dnes, jak stojí vedle klouzačky a pojídá svoje hleny, kterých má plné dlaně. Přes všechny útrapy, které mi svojí nečistotou způsoboval tento malý parazit a jeho kumpáni, to byly zlaté časy, nevadily mi ani učitelky, které nám pravidelně prohledávaly tašky a kradly svačiny. Moje království, to byl ale náš dům a jeho okolí.

Imám

Hned vedle našeho domu bydlel v malém útulně vyhlížejícím domě starý muž. Často, když o něm lidé hovořili, říkali slovo imám. Začal jsem ho sledovat. Lidé k němu chodili s úsměvem a odcházeli smutní a odevzdaní nebo naopak. Usoudil jsem, že je to čaroděj. Protože jsem neustále doufal, že najdu někde pomoc, pevně jsem se rozhodl s ním promluvit. Nespouštěl jsem z něho oči a jednou, když už mě na něho upozorňovaly i kočky, navštívil jsem jeho dům. Našel jsem ho na verandě, seděl na zemi a v ruce držel malou zelenou knihu.

Jeho oči na mě tupě zíraly, ale jeho ústa nepromluvila. Až později mi došlo, že se vznášel nad vyprahlou pouštní krajinou a rozmlouval s monstrem. Brzy jsem se rozhodl navštívit ho podruhé a doufal jsem, že na sebe tentokrát upoutám jeho pozornost. Vymyslel jsem plán a rozhodl se, že starci předvedu své schopnosti. K tomu jsem potřeboval čerstvou krev, kterou jsem si opatřil záhy díky psům. Vyzbrojen psí krví, a také svým chrabrým srdcem, vyrazil jsem k doupěti bestie. Vnikl jsem do domu, polil se hustou rudou krví a ulehl na podlahu. Čaroděj dorazil asi za půl hodiny. Slyšel jsem jeho kroky, i to, jak těžce oddychoval. S výrazem, který vzbuzuje u bestie strach, připravil jsem se k boji. Ve spáncích mi bušila krev a zuby mi srostly k sobě. Stařec vešel do místnosti, uviděl mě, pronesl svou poslední řeč – nejspíš nějaký verš – a potichu se sesul k zemi. Později jsem se dozvěděl, že usnul a už se neprobudil. Uvědomil jsem si, že jsem začal opět nabývat svou sílu a moje ztracené schopnosti se začaly znovu objevovat. Já jsem Gar, jsem hrdina a zápasím s bestiemi.

Babička

Moje rodina se skládala z otce, kterého jsem moc často nevídal a který vzbuzoval respekt, z matky, která se zoufale snažila splynout s okolním světem, a staré ženy, kterou jsem často kamenoval a tloukl holí. Necítil jsem při tom nic, jenom jsem tak vyjadřoval svůj nesouhlas se svým uvězněním a odpor k formě existence, ve které jsem se bohužel nacházel. Ta žena se mně neustále vyhýbala, a když se naše cesty zkřížily, vykřikovala slovo „šejtan“. Já si ji naopak oblíbil a vyhledával jsem její společnost, kdy se dalo. Brzy jsem si k tomu našel novou zábavu – vybíjení ptačích hnízd. Tento můj nový koníček se mi stal jednoho dne málem osudným. Vyzbrojen velkou holí, blížil jsem se k hnízdu opeřenců, rozhodnut ty malé drzé posměváčky mrštit monstru přímo do tváře. K mému překvapení však z hnízda vylétl roj sršňů, velkých jako moje ruka. Opět jsem byl přemožen. V nemocnici mým rodičům sdělili, že mi do konce scházela pouhá dvě žihadla. Nezastrašilo mě to. Jed, který zamořil tělo, mi bude dlouho připomínat, jaké je moje poslání. Já jsem Gar, jsem hrdina a zápasím s bestiemi.

Obřízky

Zákeřně pobodán služebníky monstra, ocitl jsem se v nemocnici. Ve dne i v noci se halou, ve které jsme leželi spolu s ostatními na holé zemi, ozýval nářek raněných dětí. Cítil jsem ve vzduchu slavnostní atmosféru. Bylo období obřízek. S představou, že mě ohromná páchnoucí žena s bradavicí mezi očima připraví o mého malého tichého přítele, snažil jsem se v noci neusnout. Po dvou či třech probdělých nocích, jsem byl naprosto vyčerpán. Uvažoval jsem i o přerušení této existence, ale bylo mi jasné, že by to byl jenom pád do jiné, možná ještě mnohem odpornější. Navíc by mě znovu čekalo potupné období, ve kterém jsem byl naprosto bezmocný a při této představě jsem se málem pozvracel. Rozhodl jsem se proto pokračovat v boji i v této bezútěšné situaci. Napadlo mě, že musím odvést jejich pozornost kamkoliv, jenom ne na moji rohož. Každé ráno jsem proto vítal páchnoucí obryni, které rašilo třetí oko, obličejem chtivým obřízky. Dokonce když procházela okolo mého pelechu, vysílal jsem na ni pohledy, které jako by se ptaly: „Kdy už to přijde? Ne abyste na mě zapomněli,“ a svůdně jsem kroutil pánví, abych dokázal svoji zapálenost pro věc. Vedle mě ležel asi čtyřicetiletý muž se zavedenou cévkou, který se vedle hlubokých černých proleženin vyznačoval neobvyklou schopností vytrhnout si hadičku z přirození a předvést nám ostatním výborné představení, doprovázené hlasitým skřehotáním a jemným bubláním. Jmenoval se Mohamed a skrýval se v něm obrovský talent.

Mohamed

Mohamed měl deset dětí a ženu. To znamená deset hladových krků a jeden velký bílý válec. Celý život se snažil nakrmit krky a udržet válec v chodu, ale šlo to čím dál hůře. Mohamed se živil tím, že psal dopisy. Posílal je svým známým na všechny světové strany a doufal, že ho někdo podpoří v jeho chudobě. Jednou napsal svému spolužákovi, který se odstěhoval do sousední země a zbohatl díky černé vodě, která proudí pod zemí. Pokud vím, neexistovala tam nikdy žádná charita nebo domovy pro chudé, ale vždycky byla naděje, že vás přítel nezklame a peníze pošle. V tomto případě to bylo naplnění arabského snu. Někdejší spolužák poslal tolik, že už Mohamed nemusel nikdy pracovat, nakrmil děti, opravil starý, ale stále spolehlivý válec a mohl se věnovat svému koníčku – vymetání nevěstinců. Užíval daru života. Po nějakém čase ho schvátila zákeřná pohlavní choroba, která už na první pohled nevypadala přátelsky. Probíhalo při ní silné krvácení dovnitř, které tudíž nebylo možno zastavit. Na základě toho se ovšem mohl Mohamed stát objektem mé zvídavosti – dokud nezemřel.