Romek Hanzlík: Pro introverty je fotka ideální záležitost

Jak se člověku ve zralém věku a bez fotografického školení přihodí, že ho vnitřní puzení přinutí vzít foťák a mačkat spoušť tak dlouho, než dostane prestižní cenu Czech Press Photo? A dokonce rovnou ve dvou kategoriích najednou, aby nebylo pochyb? Něco by o tom mohl prozradit muzikant a hudební manažer Romek Hanzlík – jemu se to totiž nedávno stalo. Odychytili jsme ho proto v parčíku v Radlicích, aby nám prozradil svoje fígle. Prý to není až tak těžké – tak třeba jeho životní fotku mu až pod nos naservírovala italská odtahovka.
 

Jak ses k focení dostal?

Vztah k focení mám odjakživa, protože v období tak od třinácti do sedmnácti jsem začal fotit a doma jsem si vyvolával filmy. Měl jsem zvětšovák a všechno jsem se naučil sám z nějakých knížek, jak se to dělá, nikdy mi to nikdo nijak neukázal. A fotil jsem vlastně celý život. Když jsme s Už jsme doma jezdili po světě, tak jsem vždycky s sebou bral foťák. Ale fotil jsem to tehdy spíš jenom jako turista. Škoda, že jsem to už tehdy nedělal jako dokument. Ale pořád to ve mně někde bylo a cítil jsem, že se k tomu vrátím.

Proč ses k němu tedy vrátil?

Úplně náhodou jsem někdy před šesti, sedmi lety narazil na web Week of Life. Založil ho fotograf Adolf Zika a nazval to podle svý knížky, kde fotil rok svého života – na každý den devět fotek. Udělal z toho fotografický server, na který jsem narazil a zkusil jsem tam dát fotky z jednoho týdne. Ono dát dohromady devět fotek za den nebylo ze začátku tak jednoduchý, člověk si říká, co vlastně vybrat... A ono se něco stalo. Tedy, nazval jsem to Týden, kdy se nic nestalo, ale pustili se do mě v diskusi: "Jak to, že se nic nestalo? Měl jsi tam přece tohle a tohle..". Tak jsem se zarazil, protože mi to přišlo dost obyčejný, ale pro spoustu lidí to naopak mohlo být něco mimořádného, milého.
 

Co takové "nic zajímavého" u tebe konkrétně znamená?

Vyšlo to zrovna na týden, kdy jsem organizoval koncert Yanna Tiersena, takže to možná nebyl úplně nezajímavý týden. A pak jsem v tom pokračoval a dokončil celý rok tohohle projektu. Denně jsem chodil a hledal nějaké motivy. Už jsem neměl foťák někde v batohu a nečekal, až potkám něco, co bude jakoby vhodné k vyfocení. Naopak jsem ho měl pořád v ruce a motivy hledal pořád. A nepřestal jsem dosud. Když jedu do práce, tak vylezu na Můstku a na těch pár stech metrech, než dojdu do kanceláře, pořád hledám nové motivy. Myslím si, že už jsem si vycvičil nějaké vidění. Když porovnám ty svoje Týdny z prvních let s těmi, které tam dávám v poslední době, tak tam určitě nastal posun. Ale neměl jsem ambice, že bych se někam cpal, až přišlo Czech Press Photo.
 

Jak ses tam jako člověk mimo běžný "fotografický průmysl" vůbec dostal?

Párkrát jsem sice poslal fotku do nějaké soutěže a vyhrál jsem, třeba první místo v GO kamera, ale moc jsem to neprožíval. Někdy v září mi zavolal právě ten fotograf Zika a říkal, že ode mě chce koupit fotku – zrovna ty Sluneční lázně v Sorrentu. Překvapilo mě to, ještě nikdy jsem fotku neprodával a ani nevěděl, jak se to vlastně dělá. Dohodli jsme se -  vyměnil jsem ji s ním za jednu jeho fotku - a na závěr mi říkal: "Musíš to tam poslat." Já netušil, jak se to hodnotí, které fotky tam mají úspěch. Uzávěrka Czech Press Photo byla za 14 dní, limit byl deset fotek, tak jsem k téhle přibalil dalších devět. Dvě byly nominované a obě dvě to posléze vyhrály. Překvapilo mě to a taky hrozně potěšilo. Říkal jsem si, že na tom mém focení asi přece jenom něco bude.
 

Co s tebou vítězství v soutěži udělalo?

Po soutěži jsem hodně přemýšlel, co teď vlastně s tím. Jiří Schmitzer mi říkal, že když poprvé vyhrál Českého lva, že potom pět let nedostal roli. Tak jsem čekal – zavolá mi někdo, bude něco chtít? Nikdo nezavolal.
 

Do čeho ses tedy pustil?

Říkal jsem si, jak s tím dál naložit. Spousta profesionálních fotografů fotí svatby, ale já bych rozhodně něčím takovým trávit víkendy nechtěl. Hodně na mě zapůsobila výstava Ivana Pinkavy – zrovna když jsme byli s Už jsme doma v Pekingu, tak tam měl vernisáž. Šli jsme tam s Mírou Wankem oba nás tam uhranula jedna fotka, která měla náladu jako obraz od Muncha. A taky v té době běžel v televizi dokument o fotografovi Josefu Koudelkovi. Řekl tam, že podle něj fotograf není člověk, který udělá dvě tři dobrý fotky, ale kdo dá dohromady knížku. A tak jsem si říkal, že tohle by mohla být moje cesta. Právě ten citát od Koudelky mě utvrdil v tom, že určitě nechci být fotografem, který fotí svatby, ale spíš život a jeho odrazy.
 

Takže ses vydal na další cesty...

Hodně jsem zabýval Karlem Hynkem Máchou, chodil a fotil místa, kudy procházel. Jel jsem do Benátek v jeho stopách s myšlenkou, že budu fotit přesně ta místa, která popisuje. Jeho deník je hodně úsečný, pravděpodobně ho chtěl někdy v budoucnu zpracovat a už se k tomu nedostal, ale mně to stačilo. Naklikal jsem si to do mapy a jel, a ta místa jsem vyhledával a fotil. A potom jsem přemýšlel o Máji, přičemž jsem narazil na knížky Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy a Rozčílené cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatřených od Miroslava Koloce. Rozebírá se v nich, jak se mu, když psal Máj, v hlavě promítaly zážitky z cesty do Itálie. Jeho dějiště je sice Máchovo jezero, ale odpovídá i jezeru Santa Croce, kolem kterého šel. Tohle všechno se ve mně spojilo a tak jsem začal taky víc jezdit do čtyřúhelníku Starý Berštejn, Bezděz, Ralsko a Houska, kde se Máj odehrává. Jezdil jsem tam skoro každý víkend a hledal nějaké obrazy a reflexe. Říkám tomu Máj 21. století.

To ale asi nebude všechno, při tvé hyperaktivitě...

Dál dělám Paperback Life – to vychází z nápadu Week of Life, ale zredukovaného na jednu fotku denně. Beatles mají písničku Paperback Writer o spisovateli brožovaných románů. Tak jsem z toho udělal slovní hříčku Paperback Life – brožovaný život. Možná i nevázaný život. Snažím se vždycky udělat takovou fotku, která bude za něco stát. Někdy to jde samo, někdy to dá fušku. Když jsem měl pokupě první rok, čili 365 fotek, tak jsem udělal výstavu dvanácti fotek na dvanácti panelech. A pokračuju dál, už se blížím k tisící fotce. Když se na to dneska podívám, tak mi běží život před očima.

Na co fotíš?

Mám několik strojů. Třeba Máj je z poloviny nafocený na digitál a z poloviny na kinofilm, ke kterému jsem se po opojení jedničkama a nulama zase vrátil. Digitál každého svádí fotky sekat, vede kvantita nad kvalitou, kdežto u filmu člověk víc přemýšlí. V bazaru jsem si koupil několik přístrojů na kinofilm a mám taková období, kdy propadám různým přístrojům. Měl jsem období, kdy jsem propadl "české leice", přístroji Opema, teď jsem objevil za tisícovku bakelitový foťák na kinofilm, to mě teď zrovna nejvíc baví. A náhodou jsem ještě začal fotit na polaroidy. Je to takový můj "analogový facebook", nazval jsem to Paperback Instant Friends a řekl si, po celý rok vyfotím přátele, které potkám, na polaroid i s datem i podpisem. I když on to vlastně polaroid ani není, protože u něj jedna fotka  vyjde na 70 korun. Fotím to na levnější japonské papíry fuji. Teď tam mám kolem 240 známých a až to dokončím, tak s tím něco vymyslím, ale ještě nevím co.
 

Jak tě znám, asi to ještě nebude všechno...

No jo, ještě jsem neměl ani dokončeného Máchu a už jsem začal další téma. Protože jsem se zase vrátil k Franzi Kafkovi a padla mi do ruky knížka Na cestách s Franzem Kafkou novinářky Judity Matyášové a fotografa Jana Jindry, který fotil místa s ním spojená. Rozhodl jsem se ta místa po Praze projít a vyfotit ne jako oni, jako zakonzervovanou minulost, ale aby tam byla i současnost. Jak to žije dneska, jaké z toho jdou emoce. Začal jsem proto studovat pražskou německou literaturu a tehdejší život a úplně se do toho ponořil. Když se dneska proplétám mezi turisty kolem Staromáku a Celetnou, tak se nechávám oslovovat tím, co jsem si přečetl v těch knížkách, a snažím se to fotit tak, aby tam byla vidět dnešní doba. Kafkův barák v Celetný jsem fotil naproti z muzea voskových figurín, jak Chaplin smutně kouká na vchod do Kafkova domu.
 

Jak se cena podepsala na tvém vztahu s kolegy. Nezávidí ti?

Možná jsou takoví, kteří o to usilujou, a pak jim to někdo takhle vyfoukne. S tím ale asi nic nenadělám. Co se mě týče, já jsem si díky tomu konečně začal důvěřovat. Člověk je pořád plný pochybností a nevěří si až tolik, že by to mohlo být dobré, i když vnitřně cítí, že je. Ale jsou tam pochyby a tohle bylo potvrzení, že jsem na správné cestě, že z toho něco bude. Třeba Máj jsem měl v hlavě už dávno předtím, ale hrozně jsem se styděl s tím někam vylézt. Až tohle mě nakoplo, abych si začal věřit a udělal ho jako knížku, že už nikdo nemůže říct, že jsem úplnej amatér.

Čím se uživíš tak dobře, že ti tolik času můžou zabrat takovéhle koníčky?

Makat musím pořád. Dělám to, co už dvacet let – pořádám koncerty. Dělám manažera Už jsme doma, Chantal Poullain, Jiřímu Schmitzerovi... Je to svobodné povolání, člověk nemusí každé ráno přijít v osm do kanceláře, ale já tam vlastně stejně v osm přijdu. Ale občas se můžu myšlenkami odpoutat. Posledního půl roku nejdu jenom tak na oběd, ale vyrážím s foťákem. Jelikož mám kancelář v Jindřišský, tak si ho o půlhodinu nebo hodinu protáhnu a chodím na Kafkova místa, protože fotka se tam většinou nepodaří hned napoprvé. Takže jdu třikrát, pětkrát a teprve tehdy se tam něco stane a tu fotku tam udělám. Kam jdu, mám foťák, i teď na tuhle schůzku. Protože nikdy nevíš...
 

Jak se ti podařily vyfotit ty dvě oceněné fotky?

K lázním v Sorrentu jsem se dostal úplnou náhodou. Jeli jsme s přítelkyní na výlet z Neapole autem z půjčovny, které se nám tam na Amalfském poloostrově porouchalo a odmítlo jet dál. Přijela pro nás odtahová služba a odvezla nás právě do Sorrenta, kde jsme dostali nové auto. Když už jsme tam byli, tak jsme se šli projít. Město končilo útesem a dole byla pláž, na které jsem viděl ty smažící se lidi. V tu chvíli už jsem věděl, že to bude super fotka, protože to bylo kouzelné.

A ty elektrárny v moři?

Druhý příběh je o tom, že člověk musí být připravenej. Fotograf je v práci furt, nemůže si dát pohov. Vyplatilo se mi to třeba s tou fotkou Öresund. S dětmi jsme byli v Kodani a ony byly zblblý seriálem Most. Pořád se tam kolem něj všechno točilo. Museli jsme koukat, kde je, a když jsme vylezli na radnici, tak jsme se zase museli koukat, kde ho uvidíme. Museli jsme přes něj jet do Malmö a tam jít, abychom ho pěkně viděli a hezky ho vyfotili. Pořád jim to nestačilo, tak jsem jim slíbil, že až poletíme domů z letiště ležícího vedle mostu, tak jim ho hezky vyfotím, až vzlétneme. Ale děti mi zabraly místa u okna. Nic jsem neviděl. Když jsme vzlétli, byla mlha, mraky, tak jsem si říkal, že z toho nic nebude. A najednou letadlo udělalo zatáčku a naklonilo se. Nebyl tam sice most, ale objevily se ty větrný elektrárny. O ničem jsem nepřemýšlel, udělal cvak cvak, letadlo to vyrovnalo a bylo pryč. Takže bych sice zase řekl, že se to povedlo úplnou náhodou, ale já si myslím, že nic není náhodné. Kdyby člověk nebyl připravenej, tak ho to nepotká. A ta fotka se výjimečně povedla, jak je tam ze třetiny křídlo, třetina ty větrný elektrárny a třetina mraků. Takže z toho plyne, že člověk musí být furt připravenej.
 

Který festivaly ještě děláš?

Přemýšlím o tom, že bych to zredukoval, už mě to dost unavuje. Dělám pořád Eurotrialog Mikulov, letos to bude už 19. ročník. Dal jsem mu podtitul festival nepopulárni hudby, aby všichni věděli, do čeho jdou. Pak mám Slet bubeníků a teď jsem se ještě rozhodl, že budu každý rok dělat Sbohem a řetěz na památku Filipa Topola. Původně jsem tohle téma chtěl uzavřít před dvěma lety jeho padesátinami, a pak jsem si říkal, že by z toho mohl být nový festival. Mohl by ale uvádět ne Filipovy současníky, ale naopak muzikanty a kapely o generaci mladší, kteří sledují hudební směr, jehož byli Psí vojáci součástí. V mých očích to dneska jsou třeba Květy, Mucha, ale třeba i Kieslowski. Najde se toho hodně a myslím si, že česká alternativa je dost košatá. Je z čeho vybírat.
 

Zahraješ si ještě někdy na kytaru?

Už ne tak často jako dřív. Oprášili jsme FPB, tak teď budu hrát v Boskovicích. Říkali jsme si, že to budeme dávat pětkrát do roka. Zpočátku to bylo možná dokonce i desetkrát, ale bylo toho moc. Už se mi nechce cvičit na kytaru, abych si neudělal ostudu, ani trmácet se o víkendech po nějakých klubech. Letos budou vlastně jenom ty Boskovice a pak třeba ještě něco. Uvidíme. Takže hraju pořád, ale už je to jen pro radost. Jako amatér ve smyslu umělec z radosti, z nadšení.
 

Když se podíváš na to, co všechno jsi dělal, tak co sám za sebe považuješ za nejlepší? Z čeho máš pocit, že se ti nejvíc povedlo?

Myslím, že s Už jsme doma jsme za sebou zanechali velkou stopu. Hollywood nebo Nemilovaný svět, to jsou krásný desky, ale bylo to kolektivní dílo, jehož jsem byl jenom jednou součástí. Kdežto s fotkama jsem uspěl sám za sebe. To je pro mě cenný. Ty desky byly dobrý kvůli Mírovi Wankovi a Jindrovi Dolanskému, já jsem tam byl jenom další díl. Ale u fotek je to poprvé, co jsem v životě uspěl sám za sebe. Ne jen jako součást kolektivu, i když úžasnýho. Největší radost proto mám z toho vítězství v Czech Press Photu. Vnímám to tak, že hudebník je vlastně extrovert. Když je introvert, tak to má těžký, i když to taky jde. A já si myslím, že jsem založením introvert, a tím mi ta fotka vyhovuje, protože jsem s ní jenom já sám a nikdo mi do toho nekecá, můžu se do toho ponořit a udělat si to tak, jak sám chci. I když se to ostatním nelíbí, tak je to moje a když s tím nejsem úplně spokojenej, tak to nikam nepustím, nezveřejním. Fotka je pro introverty ideální záležitost.