view counter
Share |

Recenze: The War on Drugs

"Yeah we turn the light on," The War On Drugs, Burning

 

Jako je účinné začít písničku refrénem, půjdu rovnou k věci. V polovině desátých let jsou philadelphští The War On Drugs opravdu velkou kapelou, souměřitelnou s velikány, na které dnešní hudba láskyplně vzpomíná, aby je revidovala ze všech stran. Pokud jste byli v Edenu na koncertě Bruce Springsteena a říkali si, jak skvělé muselo být prožít s ním období The Darkness On The Edge Of Town, měli jste být na WOD v první řadě.

       Když jsem se před časem setkal kvůli rozhovoru s Davidem Holmesem, vnímal jsem člověka, kterého jako bych už léta znal. Asi jste taky měli nějakýho punkovýho kámoše, psal jsem poté. Pokud (by)ste měli to štěstí chodit na základku v sedmdesátých letech, pravě tak byste si ze starších spolužáků pamatovali dva typy lidí s dlouhými vlasy, vytahanými triky a opranými modrými džínovými bundami (než by se z vás stali pankáči, hehe). Jeden extrovertnější, okázale předvádějící děvčatům svoji poslední poezii (think Kurt Vile) a jeden podivínsky uzavřený do vlastní hudby, což mu ovšem nebránilo v upovídané veselé výřečnosti (zde takto Adam Granduciel, fenomenální muzikant a ústřední hybatel The War On Drugs). A proč mluvím o štěstí v souvislosti s tou dobou, jaká byla, ať už zde či za velkou louží? Kvůli tak silnému pocitu naděje a vnitřní svobody, kterou v sobě lidé měli. Kvůli jejich statečnosti a jisté nezištnosti, která umožnila jak extrémní experimenty osmdesátých let, tak euforickou explozi devadesátek. A pamatujte, bylo to silné. Bylo také umění to přežít.

       Pokud jste přicházeli na koncert zvědavi, nakolik bude živé provedení komorněji úspornější oproti studiovým vrstvám procesovaného kytarového zvuku (memory man a moogerfooger mimo mnohé jiné zde v akci pochopitelně), smetla vás intenzita zvukové vlny hned úvodní veselé Arms Like Boulders z prvního alba Wagonwheel Blues. The War On Drugs znějí strašně nahlas (jupí), nesmírně tanečně a zatímco se hned první skladbou vypořádáme se zmíněním neopominutelného Dylanova vlivu, postupná gradace úvodních věcí záhy směřuje mohutností zvukové stěny (zde bez druhého kytaristy ale se dvěma klávesisty) k tolikrát zmiňovanému čelnímu střetu vlivu velikánů německého krautrocku s hrdiny amerických seventies. Mohutný zvuk přearanžované Baby Missiles stojí na dunivosti basové figury a trademark song An Ocean In Between The Waves posílá Briana Ena s Dietrem Moebiem z Cluster a Harmonie kamsi k rozsáhlým kytarovým meditacím Neila Younga na albu Live Rust. Což je samozřejmě dobrá kvalifikace a můžete být fakt rádi, že jste u toho, ale především tohle je prosto vší nostalgie, protože vnímání času to již s lehkostí přesahuje. Cosi ryzího se podařilo zasáhnout. A tak podobně jako kdys Bowie setkáním philly soundu s krautrockem stvořil na Station To Station post punk, znějí teď The War On Drugs nejen klávesovým zvukem připomínajícím Atmosphere při velkých ranách v Red Eyes, ale především v závěru Under Pressure zcela organicky na chvilku jako Joy Division. A zatímco na třetím skvělém albu Lost In The Dream v úvodu Disappearing čekáte, kdy začne zpívat Stevie Nicks, zde se v Red Eyes potkává basová figura jako od Johna McVie s kytarou, kterou by klidně mohl hrát Michael Karoli z Can. Jako by se až v Eyes To The Wind zvuk naplno otevřel k citaci těch statečných týpků z poloviny amerických sedmdesátých let (krom Toma Pettyho zde hodně Jackson Browne, think Taxi Driver a taky, hrál s Nico). S připomínkou Springsteenova punkového období přichází Burning, kdy se již přistihnu, že po jisté době zvažuji stage diving. Předstihnou mě dva jinoši ke zvýšení pobavenosti a pohody Adama Granduciela. Ostatně, závěr Springsteenova Racing In The Street v kombinaci se Spacemen 3 a Neu by mohl posloužit jako jednovětá definice značné části hudby The War On Drugs. Vtipně působí cover Mystifies Me z někdejšího sólového alba Rona Wooda, zároveň skvělý statement jak skvělou kapelou druhdy The Faces byli. A aby bylo jasno, přídavková Your Love Is Calling My Name rozjede hypnotický driving beat, tolik pověstný a zde tak často užívaný, typický pro zmiňované Can anebo Neu a tolik jejich epigonů.

       Opět. Nostalgické? Ani náhodou, jednak tahle kapela zní naprosto současně a především, připomínkou je nejvíc ze všeho doby, kdy hudba mohla něco změnit, lidé tomu věřili, a opravdu se tak i dělo. Jak odlišné od dnešních úhledných, úpravně bezohledných časů, kdy spousta šašků pobíhá s různými hesly. I v tomhle ohledu jsou The War On Drugs opravdu velkou kapelou pro rok 2015, pro pocit euforie jakým vás hudba může učinit naprosto svobodnými. Jsou tím velmi skuteční, the real thing, a přesvědčivě evokují náladu třeba devadesátých let. A bylo skvělé rozhlédnout se kolem sebe na konci koncertu, kdy si lidé sborově prozpěvovali Time After Time. V tomhle ohledu měl Jakub Hošek pravdu, když zmiňoval jak nostalgicky mu devadesátky připomněli. Vzápětí se objevil vlasatý týpek, který vedle mě křepčil v první řadě a povídá nám, pojeďme teď rovnou do Portugalska, mám lístky. Nojo, hudba je dobrá věc.  

 

setlist : Arms Like Boulders, I Was There, Baby Missiles, An Ocean In Between The Waves, Disappearing, Red Eyes, Eyes To The Wind, Under Pressure, In Reverse, Burning, Mystifies Me, Lost In The Dream, Comin' Through, Your Love Is Calling My Name, Suffering

 

"It never gets too dark to find anybody at any time," The War On Drugs, An Ocean In Between The Waves

-

THE WAR ON DRUGS

Lucerna Music Bar, Praha, 17.8.2015

 

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.