Recenze: Red Hot Chili Peppers v Londýně

RHCP v Londýně vykouzlili komorní atmosféru před 17 000 lidmi.

Jedna z nejpopulárnějších kapel současnosti si Londýn užila do sytosti. Tamní zastávka kalifornských funky punkerů Red Hot Chili Peppers čítala tři koncerty během čtyř dní, na každý dorazilo kolem dvaceti tisíc lidí. Přesto jejich show působila upřímně a komorně.

Sílící světlo dává na pódiu rozeznat tři postavy s nekoordinovanými pohyby, zdánlivě nekoordinovaná je i skrumáž zvuků, které produkují. Koncert Red Hot Chili Peppers začíná stejně jako jejich aktuální deska I’m With You, písní Monarchy of Roses. Na scénu přitančí ve vysokém klobouku a dlouhém kabátu postava čtvrtá, Anthony Kiedis. Zaplněná O2 Arena tleská.

Už při náznaku druhé písně Can't Stop jdou ruce nahoru a suchý vzduch haly proříznou první kelímky s vodou a pivem. Chad Smith vyhazuje paličky několik metrů vysoko, aby je během pár vteřin chytil a plynule pokračoval ve hře. Rýsuje se velká show. V pauze znějí výkřiky typu I love you Flea, které

s hitem Scar Tissue přejdou ve sborový zpěv.

Dostat dvacet tisíc lidí do varu trvalo kapele tři songy. Objevuje se ale první problém. Píseň je postavena na silných kytarových pasážích, při nichž je zřejmé, že nejslabším článkem aktuální sestavy RHCP je kytarista Josh Klinghoffer. Ten, který před dvěma lety nahradil krále pokřivených kytarových linek a heroinu, Johna Fruscianta. Zvuk postrádá Frusciantovu neukázněnost, psychedelii, laxnost a ležérnost, která na pódiu doplňovala hyperaktivního basistu přezdívaného Flea. V momentech, kdy má kytarová linka hnát píseň dopředu, atmosféra spíš tone.

Ve funky vypalovačce Charlie vynikne umění Chada Smithe, který je velký bubeník nejen svými 191 centimetry. Jeho hra je nekompromisní, živá a přitom podaná s absolutní jistotou a lehkostí. K tomu všemu přidejte image pumpaře (ano, hrál v modrých montérkách) a obraz živoucí bubenické legendy je na světě. Singl Dani California z předposlední desky Stadium Arcadium ukáže, že při hitech si RHCHP vodí své fanoušky jako na vodíku. Velkou událost z celého koncertu dělá fakt, že obojího – hitů i fanoušku – má kapela víc než dost.

Další novinka Factory of Faith ale dokazuje, že poslední studiová deska je na opravdové hity spíš skoupá a publikum ji odklepe nohou do rytmu. Člověka vytrhne až basové sólo a fakt, že tomu chlápkovi s chováním puberťáka utrženého ze řetězu, který drží basu v ruce, je padesát.

Look Around je o dost zábavnější, celou halu ale postaví na nohy až Parallel Universe. Kmitající basa a stroboskop hypnotizují publikum při sloce, vzduch čpí elektrizujícím napětím a člověk čeká, že každou chvíli dostane od někoho výboj. Když přijde refrén, strhne celou halu silou tsunami. A hala si to ráda nechá líbit.

Písně kapela prokládá zběsilými funky jamy, při nichž se hráči řídí spíš zvířecím instinktem než tónovými stupnicemi. Prostoru na nějaké proslovy tedy moc není a kromě obligátního Thank you si Flea stačí jen postěžovat, jak si ho cestou na koncert v londýnském metru nikdo nevšimnul. Zkroušen nezájmem si alespoň pochválí fialové kalhoty na obří obrazovce za sebou a Kiedis ho

konejší, že i žíhání na jeho base vypadá světácky. Když se Flea den předtím ptal londýnského publika, zdali chce vidět jeho penis, bylo legrace asi víc.

Při aktuálním singlu The Adveture of Rain Dance Maggie vyniknulo kouzlo projekce běžící na osmi panelech, které v průběhu koncertu mění velikost, různě se otáčejí a seskupují. Jako by kapele sekundovalo osm světélkujících baletek, tentokrát ale byly možná výraznější než samotná skladba. Nutno dodat, že těch osm baletek dohromady váží 45 tun a patří k nejlepšímu pódiovému vybavení dneška.

Očekávaný výbuch energie přinese balada Under The Bridge. Píseň o drogovém prokletí, která kapelu před dvaceti lety vynesla tak vysoko, že John Frucsiante nezvládl nápor drog a musel ji opustit. Hala potemní, aby se rozhořela zapalovači, a naplní se zvláštní komorní extází. Projekcí stékají velké modré kapky, dvacet tisíc lidí pěje unisono a přes všechna ta koncertní klišé to celé vyzní nečekaně osobně.

Zasněnou náladu rozčísne old schoolová Higher Ground, možná nejstarší píseň ze setlistu, načež přijde Californication s podobným efektem jako Under the Bridge. Jen místo kapek na obrazovkách tančí větší než malé množství barevných pilulek. Sladká Kalifornie.

Po uvedení poslední písně By The Way už jsou na nohou opravdu všichni. Pak přijde tma a ohlušující řev. Z něj halu vymaní až údery bicích. Přídavek odstartoval Chad Smith s perkusistou. Při jejich exhibici se ostatní pomalu vrací, s kytarou nabírá zvuk na intenzitě a chaosu, Flea chodí po rukou. Publikum je svědkem takřka zpodobněného šílenství. Anthony Kiedis vše jakoby náhodou sleduje opřen o bedny na kraji pódia. V přídavku kapela zabrousí do období Sex Sugar Black Magik a v Suck My Kiss překvapí decentní vyhrávka na xylofon. Kapela následně zvolní, aby to celé utnula asi minutovou kabaretní bláznivinou They're Red Hot, původně swingovou vypalovačkou Roberta Johnsona.

Tečkou za show je Give It Away, při níž se nad pódiem střídají černobílé fotografie lidí, jež kapela potkala na turné. Milé gesto. Píseň v závěru sklouzne do několikaminutového jamu, z něhož je zřetelné, že pro kytaristu Joshe Klinghoffera není vůbec jednoduché naladit se na unikátní frekvenci dua Smith-Flea. Aby taky bylo, když takhle spolu jamují už dvě desítky let.

Žádné srdceryvné loučení, žádné ohňostroje, jen upřímné díky a pár hozených paliček lačným rukou. Třídenní okupace londýnské O2 Areny je u konce. Sestava RHCHP se před odchodem Johna Fruscienta skládala ze čtyř velkých osobností a jediné čeho můžeme při návštěvě RHCHP roku 2011 litovat je, že osobnosti už jsou jen tři. I tak ale RHCHP potvrdili svůj status jedné z nejpopulárnějších kapel planety. Neustrnuly v originálním zvuku, který je před dvaceti lety vynesl nahoru, a přes všechny personální (nebo spíš osobní) problémy týkající se povětšinou drog, dokázali se svým talentem hledat nové svěží cesty. Pořád to ale byli oni. RHCHP nejsou vyumělkovanými karikaturami á la Lady Gaga. Jsou to opravdoví lidé, kteří prošli opravdovými problémy a dělají opravdovou hudbu pro opravdové lidi.

Text: Ondřej Horák

Setlist:

01. Monarchy of Roses
02. Can’t Stop

03. Scar Tissue

04. Charlie

05. Dani California 06. Factory of Faith

07. Throw Away Your Television 08. Look Around,

09. Parallel Universe

10. Me & My Friends

11. The Adventures Of Rain Dance Maggie 12. Under The Bridge

13. Higher Ground

14. Californication

15. By The Way

16. Suck My Kiss

17. They’re Red Hot

18. Everybody Knows This Is Nowhere (Neil Young cover)
19. Give it Away

Red Hot Chili Peppers, listopad 2011, O2 Arena, Londýn, I’m With You Tour