Recenze: My funny games, divadlo DISK

„Svět prolomil své hráze vnitřního s veřejným. Etika, morálka, společenské chování, vhodné, odpovídající chování, životní styl, to všechno jsou pojmy vytvořené civilizací, které pojednávají o hranicích. V uzavřené společnosti se jednoho dne začnou stírat hranice mezi dotykem a úderem. Cesta zpět nevede a cesta ven jen pro někoho. Ale kdo má dnes právo odejít? To, co se zdálo pevné a solidní, se drolí, praská nebo láme. V každém je propast. Hrůzná jáma, kterou není dobré osvětlovat ani divadelními světly.“

„Rozpustit se ve svých blízkých. Nemít špatné myšlenky, nepomlouvat, nekrást, nezávidět, nepodvádět, mít rád, věřit sobě i jiným. Zasmát se svým slabostem i pokleskům ostatních, umět odpouštět. Neumět udeřit, neumět zakřičet, nechtít zraňovat, nesnášet neupřímnost.“

Funny games. My funny games. Taky vám někdy přijde, že si s vámi život zahrává? Že si zahráváte se životem? Že si někdo hraje s vaším životem? Že si hrajete se životy jiných? Kdy je to ještě funny a kdy už na hraně? Kdy jste už nahraní, a kdy jste na rozhraní? Dokážete rozpoznat ten bod, kde už končí legrace? Je to vůbec možné? A kdyby takový bod existoval, kdo by měl právo jej vytyčit? A proč by se tím ostatní měli řídit?

My funny games, první absolventská inscenace třetího ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Režisérské taktovky se chopila Petra Tejnorová. Dramaturgii si vzal na starosti Lukáš Jiřička. Hudba a sound design podle Jana Buriana. „Divoká inscenace plná rizika“, jak ji sami její tvůrci prezentují. Představení vznikalo metodou „devised theatre“, což ve své podstatě znamená, že se nehraje podle pevných osnov nalinkovaných scénářem, nýbrž že vše vzniká za spolupráce skupiny lidí, ne nutně přímo samotných herců. Takže pokud byste se rozhodli vypravit se do Disku na My funny games víckrát než jednou, můžete si být celkem jisti, že dvakrát tytéž funny games neuvidíte. Je to jakási commedia dell’arte v poněkud drsnějším hávu. Colombina ve křiváku. Pierrot s revolverem a Harlequin s rozepnutým poklopcem. Vítejte ve své době.

Scéna je pojata minimalisticky, čistě. Herci pracují jen se svými těly a pár drobnými rekvizitami.

Každý z nás to má v sobě. Tmavé místo, sklepení, kam se ukládá svinstvo, se kterým si nechceme zamazat ruce při otevřené konfrontaci. Hlubinu, ve které přebývají běsi. Stejně tak pro každého z nás funguje něco jako tajný kód, možná tak tajný, že ho ani sami neznáme. Kód, který otevře Pandořinu skříňku a vypustí ven našeho osobního pana Hydea. Myšlenka, že nás zachrání společnost, její pevná záchranná síť, je scestná. Nikdy nevíte, kdy se to všechno obrátí proti vám. Mysleli jste to dobře? Mysleli jste to opravdu dobře nebo jste z té vřavy jen chtěli vyjít bez odřených uší? Obětovali byste beránka? Ale jistě, pokud by vám to mělo zachránit vlastní krk.

Inscenace se zabývá problematikou násilí ve všech jeho podobách. Ať už explicitním násilím fyzickým či dobře skrývaným, zpravidla za úmysl všeobecného dobra a blaha, násilím páchaným na duši. Násilím páchaným na druhých, na svých bližních, ale i násilím, které pácháme sami na sobě. Rozkrývá se téma viny a trestu. Téma toho, kdo se může postavit na soudcovský piedestal. A jak dlouho se na něm udrží. Jak pevné jsou vlastně mantinely, které jsme si jako společnost vytvořili.

Celková koncepce představení je v našich vodách jakési novum, na které divák není zvyklý. Inscenace si však vzala za cíl, že půjde na dřeň zuby nehty. A mnohdy za každou cenu. Je těžké to hodnotit, protože co by se chtělo nazvat jako „přestřel“ mohl být právě prostředek, kterým tvůrci aspirovali na dosažení onoho „až na dřeň“ dojmu. Ne že by se jim to nedařilo, ale po čase, když už hru a koncept trochu „prokouknete“, některé momenty působí spíš plytce. Zpočátku hry, dejme tomu v jakési její „první části“, přestože není nikterak dělená, jsou i momenty, kdy se zasmějete. Alespoň pokud máte rádi černý humor. Nebo lépe černočerný. V jiných pasážích, obzvlášť ke konci, je potřeba se bránit dojmu, že už bylo všechno řečeno a cokoliv dalšího zůstává jen samoúčelným tyjátrem. Nicméně i ten je efektní a rozhodně vám bude běhat mráz po zádech.

„Současná deprivace společnosti je v principu totožná s její debilizací, například systematickým zaměřením masových sdělovacích prostředků na bulvární drby, násilí, sex, pseudosport, bohatnutí.“ (Rozhovor Michaely Svobodové a Martina Čermáka s neuropatologem MUDr. Františkem Koukolíkem, DrSc.)

Na koho budete mířit příště? Pustíte si k tomu Ludwiga van? Nebo už si pletete oprátku sami pro sebe? Nebo si radši půjdete dát gyros?
 
www.divadlodisk.cz