Recenze: Depeche Mode, Spirit

Intenzita očekávání s každým dalším albem Depeche Mode trochu polevuje. Přece jen, už nejsou středem vesmíru. Přesto pořád cítím takové neobvyklé chvění, když to má přijít. V sobě, okolo sebe. Diskuse s přáteli, věčné reflexe i vzpomínky a kdyby: kdyže se vrátí ten Alan a co by tomu řekl Vince Clarke.
 
Tak Alan Wilder se určitě nevrátí, ale dovolte mi postřeh: Vince se na téhle desce, ač nepřímo, podepsal, můžete mne kamenovat. Více níže.
 
Spirit je příjemné odbočení z nastaveného trendu od Playing the Angel. Odbočení ne zcela revoluční, ale přece jen velmi inspirativní. Je to změna ne přímo od úpadku, ale od jakéhosi usínání invence minulých 2 alb. Od schématu 1 typický hit/1 taneční pecka, co se dobře remixuje a doplňků vystavěných na kontrapunktu snivého hlasu a témat písní Martina L.Gore a stále naléhavého a stále vyspívajícího projevu Davida Gahana. Musím se přiznat, už by to na mne tentokrát nefungovalo.
 
Doba se mění a chce se mi věřit, že snaha vystoupit z klišé, blíže reflektovat současnost a naléhavost situace kolem nás s tím má cosi společného a je upřímná. Líbí se mi sarkastický nadhled Where’s the Revolution, jakoby urputná dosebeuzavřenost Scum, líbí se mi, že to spolu všechno funguje jako celek, budící dojem koncepčního alba. Líbí se mi dívat se na obal a poslouchat to. Ty nožky prostě pochodují v mé hlavě. DM nikdy nebyli EBM, ale také EBM nikdy nebyli blíž než na Spirit, a to je mi také velmi sympatické.
 
Občerstvené kouzlo těchto Depeche Mode spočívá podle mne na 3 pilířích:

1. Hillier a Flood už jsou pryč. Chtěl bych dodat „fortunately“. Desku produkoval James Ford. Zdá se mi, že by to mohl být on, který hudební témata neškrtil a neuzavíral do refrénů, ale nechává je rozvinout (spekulace).
2. Dave Gahan se hodně naučil ve spolupráci se Soulsavers. Ač ta druhá deska byla skoro průšvih, jeho soulové já se učilo (Poison Heart by klidně Soulsavers mohlo být).
3. V roce 2012 vyšlo, řekl bych téměř přehlédnuté album Ssss dvojice Martin L.Gore a Vince Clarke. Jestliže chcete najít zdroj zvukového posunu DM, poslechněte si ho a zamyslete se. Delta Machine vznikalo ve studiu zřejmě ještě před Ssss. Tudíž. Spekulace? Možná. Já to tam slyším.

 
Ne, Spirit není Revoluce, není to Změna, není to „Wow“. Ale je to deska, která se mi zdá „opravdová“, a to mám rád. Jestli mi z minulosti něco připomíná, pak je to Ultra z roku 97. To byla doba, kdy se od těhle chlapíků ještě hodně očekávalo. Zároveň po různých extempore a odchodu Wildera. Gahan, Fletcher a Gore se s tím na onom albu bravurně a s notnou dávkou sebeironie vypořádali, ale málokdo to myslím tenkrát pochopil.

Jako každá deska DM si také Spirit začne žít svým vlastním životem až po několika měsících po vydání. Jak se usadí do historie, no, tady platí obligátní: uvidíme. Jsem zvědav, jak bude fungovat chemie Spirit na živo. Ač podstata poněkud schematických, i když stále žádaných stadionových turné už dávno sedí na jiném základu, než na poslední vydané desce. Pokud touhle deskou Dave Gahan a spol. našli odvahu posunout svůj cirkus o kousek vedle a dál, přimlouval bych se i za to, aby se vrátili ze stadionů do hal. Věřím, že atmosféra alba Spirit by byla naplněna mnohem více. Dokážete si představit tu sílu DM v sále pro řekněme 2000 lidí? Já ano. Utopie, vím.