První recenze: Nick Cave & The Bad Seeds 22. 11. 2013, Tipsport Arena

Co je lepší – přesně vědět, co chceme, a dostat to ve vrchovaté míře, nebo raději nemít žádná přehnaná očekávání, jaká se obvykle ke koncertům hvězd zvučných jmen vztahují, a nechat se překvapit něčím nečekaným? No pochopitelně je zdaleka nejlepší dostat obojí najednou – potvrzení tušených a léty prověřených jistot s příměsí drobných překvapivých radostí. Tedy přesně to, co v pátek publiku v Tipsport Aréně na pražském Výstavišti namíchal Nick Cave se svými Bad Seeds. To vše před zraky z posluchačského hlediska ideálně zaplněné haly – přivítal ho na pohled plný dům s výtečnou atmosférou už od okamžiku, kdy temnotu prořízly první temné tóny úvodní We No Who U R. Vyprodáno přesto nebylo a při cestě od baru s drinkem se i k místu nepříliš daleko od pódia po celou dobu dvouhodinového vystoupení dalo dostat bez obvyklého složitého prodírání se davem, nad nímž se komíhala vyzáblá, jakoby pavoučí postava hvězdy večera.

Cave od začátku vypadal, jako by se doslova napojil na kotel pod scénou. Energické a zuřivé pasáže jeho písní střídaly klidnější okamžiky, kdy se dotýkal lesu rukou vztyčených nad hlavami nejbližších a nejvěrnějších ctitelů, jako by z nich nasával energii pro další výboje. Při zpěvu Jubilee Street zasedl za piano, k němuž se potom po celý večer navracel. 

Nervní a těkavý sound známý z jeho písniček z počátku 90. let připomněla následující píseň Tupelo, jejíž refrén v pokleku něžně a přímo do ouška zpíval asi desetiletému klukovi sedícímu na ramenou komusi v první řadě pod pódiem. Za ním přitom trýznil bezpočet různých nástrojů multiinstrumentalista Warren Ellis, jenž přitahoval zraky i svou vizáží muže bezmála pralesního. Cave náhle z něžného šepotu bez varování přešel v drásavý refrén, čímž možná za pár let způsobí nejednu těžkou noc budoucímu psychoanalytikovi jeho prepubertálního ctitele. 

Obvyklý program turné k novým deskám veteránů posluchače nutí přetrpět neznámé novinky, než dostanou jako bonbónek v přídavku vymodlený hit. Ne tak Nick Cave. Už po úvodním setu proložil nové skladby nadšeně přijatými hity jako The Weeping Song, Into My Arms nebo God Is in the House. Ovšem vkusu publika přišly neméně do noty dokonalá dvanáctka třetího tisíciletí Higgs Boson Blues nebo Push the Sky Away, titulní skladba loňského alba, jíž koncert vyvrcholil.

Papa Won't Leave You, Henry, ujistil Cave v přídavku, než večer ukončily závěrečné písně Deanna a We Real Cool.

Pokud zkušeného harcovníka paměť neklame, Nick Cave si v Praze prozpěvoval naposledy před pěti lety (jeho ne tak dávnou zastávku s Grindermanem na ostravských Colours s pragocentrickou povýšeností tentokrát snad odpustitelnou pomiňme). Takže křičíme nahlas směrem ku Brightonu, kde populární Australan žije: „Tak takhle bychom si to, panáčku, rozhodně nepředstavovali!“ S pětiletkami jsme snad již skoncovali, chtělo by to repete nejpozději do roka a do dne.

foto Petr Klapper, www.klapper.cz 

Další fotky z koncertu na facebooku Petra Klappera, fotografa, zde.

SETLIST koncertu tady.