Petr Marek (MIDI LIDI): Potřebujete někam patřit

Veškeré jeho umělecké aktivity mají absolutně rozpoznatelný rukopis a zřejmě neexistuje skupina lidí, které by jeho tvorba, tedy pokud ji znají, byla jedno. Buď je adorován, nebo se stejnou vášní proklet a je celkem fuk, mluvíme - li o jeho kapele Midi lidi, improvizačních divadelních počinech nebo filmech. Nadto je Petr Marek mistr ironie - každou druhou větu bych tedy správně měla psát v uvozovkách. Domyslete si je.
 
TRÉMA JE KU PROSPĚCHU
 
Váš film Nic proti ničemu byl jediný český film, který byl uveden v soutěžní sekci letošního karlovarského festivalu. Měl jste z toho radost?
Jo... ale myslel jsem, že prošumí a nic se nestane. V tomhle jsem v poslední době docela střízlivý, nemám žádné velké ambice. Na druhou stranu jsem před karlovarskou projekcí byl nervózní tak, jako jsem nebyl asi deset let.
 
Z čeho ta nervozita plynula? 
Jsem zvyklý na vystoupení na veřejnosti a nemívám trému. Pokud ano, rád ji používám ve svůj prospěch. Nabudí mě. Ve Varech to možná bylo tím, že už všechno bylo zakonzervované a žádnou performancí jsem výsledek nemohl ovlivnit. Ale třeba je to výmluva, třeba je to mnohem prozaičtější. 
 
Nenašla jsme objektivní recenzi vašeho filmu. Vy proto máte nějaké vysvětlení?
Mě to baví číst! Skoro všechny recenze film zavrhují proto, že jim přijde formálně extrémní, provokativní, amatérský... a něčím neznámý, zřejmě proto, že tam hrají neznámí herci a chovají se divně. A ty pozitivní vyzvedávají úplně to samé. Ani v jedné z nich jsem ale nenašel rozumný argument, snad jen dvě z nich vzaly v potaz všechny póly, slabiny i přednosti. Přitom ve filmu nemám nic, co by bylo jakkoli provokující nebo nějak strašlivě experimentální. Možná tak vyznívá jen v kontextu těch dvaceti českých filmů, co jsou v kinech. 
 
Byla některá tak mimo, že vás zaskočilo, co že to autor ve filmu vidí?
Snad jen u starších filmů našli něco, co tak vůbec nebylo myšleno. Například Film Petra, který nazývám montážní klauniádou, je údajně o latentní homosexualitě. Když jsem se na něj pak znovu díval, docházelo mi, z jakých střípků mohl autor tohle puzzle složit, ale žádný takový záměr tam nebyl. U Nic proti ničemu mě netrklo nic, co by mi přišlo úplně pitomý, za což jsem rád.  
 
FALEŠNÝ PEDOFIL
 
Nic proti ničemu vypráví o spolku adoptovaných, kteří mají v úmyslu založit občanské sdružení a jejichž víkendové "soustředění" naruší falešný pedofil. Vybral jste si tuhle skupinu z konkrétního důvodu, nebo měla sloužit jen coby nástroj pro zobrazení tématu míry tolerance, kterou je člověk až absurdně schopen mít? 
To falešný pedofil je nástroj. Film je o srazu tolerantních lidí, kteří se chtějí chovat občansko-společensky a já jsem jim potřeboval dát adekvátně zlýho protivníka. Kdekomu by mohli všechno odpustit, proto jsem potřeboval extrém. Vytvořil jsem postavu, která dělá a říká strašné věci, které jsou směšné jenom v kontextu filmu. Kdyby to byla netolerantní parta, zkratkovitá, rychle se vymezující skupina, šli by do něj okamžitě, vlastně do kohokoli.
Původně jsme vymýšleli, z jakého důvodu by se věkově sourodá parta lidí z Láhor/Soundsystému mohla setkat. Patrik Hronek, který hraje jednu z menších rolí, vymyslel setkání adoptovaných a mě to nadchlo: mám rád, když je východisko nějakým způsobem nudné, ale dají se na něm vytvářet bizarnosti. 
 
Film docela dlouhou dobu ležel ladem. Kdy jste jej vlastně začali připravovat?
Natáčeli jsme ho asi před čtyřmi lety. Jiří Najbrt napsal scénář včetně dialogů, charakterů a záměn, pak jsme to zkusili dvakrát zahrát na divadle, abychom zjistili, jaké má téma potenciál. Pak jsme týden v kuse natáčeli, ale nestihli to a rok se nebyli schopni dohodnout na natočení zbytku. Během té doby jsem měl aspoň čas zjistit, co všechno se nepovedlo.... a stříhali jsme to o další tři roky později. Zkrátka jsem na to neměl čas. 
 
Jednou z nejpoetičtějších scén filmu je ta, v níž hrdinovi usedá na rameno motýl. Něco takového asi může vzniknout jen úplnou náhodou. Jak dlouho jste tu scénu točil?
Strašně dlouho, ale proto, že neposlouchal herec. Moji herci jsou perfektní v dlouhých časových úsecích, kdy se do improvizace dostanou a třeba se hádají na schůzi, ale často jsou špatní na malých plochách, kdy mají říct jednu větu uvěřitelně. Tenhle herec, mimochodem autor scénáře, měl říct jednu větu, kterou si navíc sám napsal. Bylo to někdy ve tři ráno a strašně mu to nešlo, byl špatnej, začínal být na tom psychicky blbě, byl unavený, všichni byli naštvaní... všechno bylo špatně.
Točili jsme sedmatřicátou verzi, osmatřicátou.... a v devětatřicáté přiletěl ten motýl. To byl moment, kdy jsme věděli, že se stalo to, co chceme. Ten motýl to posvětil. 
 
"KLIŠÉ, ŽE UČITEL SE UČÍ OD SVÝCH ŽÁKŮ, JE PRAVDIVÉ." 
 
Opakovaně jste se hlásil na FAMU, ani jednou vás nevzali. Dnes tam režii učíte. Je to pro vás nějaké zadostiučinění?
Ne, to tak není. Postupem let jsem to pochopil a taky bych se nevzal, nebyl jsem úplně přesvědčivý. Dobře, vzal bych se, ale rozhodně ne první tři roky. Zkoušel jsem to asi šestkrát, pak už jsem se na to vykašlal. 
 
V jakém rozpoložení se jde k šestým přijímačkám na školu, na kterou vás předtím pětkrát nevzali?
Chodil jsem tam s představou, která možná ještě vládne -  že mít FAMU rovná se dostat se k filmu. Jsem z Hranic na Moravě a tam filmaře fakt nepotkáte, což znamená, že je perfektní být na FAMU s lidmi, kteří filmy dělají a sdílet to s nimi, nešudlit si to doma a nenutit kamarády, aby s vámi dělali. Potřebujete někam patřit, někam se... adoptovat.
 
Jak dnes jako pan učitel vycházíte s kolegy, kteří vás opakovaně nepřiímali?
Oni mě měli docela rádi, třeba Jaromil Jireš nebo Věra Chytilová mi drželi palce, ale vždycky to dopadlo tak, že jsem skončil těsně pod čarou. Dneska, když se někdo popáté snaží, si v komisi říkáme ať už je to ono, ať už se sem dostane, takže tu situaci úplně chápu.
 
Co byl ten zlom, kdy už jste to znovu nezkoušel?
Mě to přestalo bavit. Zpětně jsem rád, že mě tam nevzali v osmnácti až jednadvaceti. Až potom  jsem si totiž uvědomil, že začínám mít nějaké vlastní téma. Objevil jsem to u písňových textů, že najednou píšu o něčem, co mě tíží, ale už to nejsou ty pubertální vzdechy. V jedenadvaceti jsem zjistil, že mám o čem psát, a pak už se zase vyhraňoval a měl pocit, že by mi to tolik nedalo. Díky tomu, že tam učím, jsem objevil, že funguje klišé učitel se učí od svých žáků. Reálně musím formulovat věci, které si o filmu myslím, a studenti přicházejí s pohledy, které by mě ani nenapadly. Proto říkám, že jsem paralelně vystudoval svou FAMU. 
 
TRAPNO A BERUŠKY
 
Kdy jste se začal věnovat improvizačnímu divadlu?
Někdy v deseti letech jsme si doma nahrávali improvizované rozhlasové hry. Před diváky to poprvé bylo asi v sedmnácti letech. 
 
Co se dá dělat ve chvíli, když se to zadrhne? Můžete se z toho nějak vykroutit, nebo musíte říct Nezlobte se, příště, nashledanou?
První polovinu těch patnácti let, co Dekadentní divadlo Beruška existovalo, jsme v takovém případě trápili sebe i diváky. Pořád jsme se to stažili nějak utáhnout. Druhou půlku těch patnácti let jsme už věděli, že se to dá zrušit. Když to opravdu strašlivě nejde, řekneme divákům, že zkusíme přijít znovu a začít úplně jinou hru, a když to nevyjde, tak se nezlobte. Diváci jdou sice na improvizaci, ale rozhodně se nechtějí trápit. 
 
Chce se vám v takové situaci utéct? Nebo si to užijete i tak?
Je to dvojí pocit: jednak totální hanba, která se ale zároveň přerodí do perverzního užívání si té trapnosti. Pak už jsme hráli hry, které měly nepopsatelnou úroveň hanby, kterou jsme  ale už sami generovali. 
 
HANBA A TRAPNOST OKAMŽIKU
 
Jak se toho pocitu hanby zbavíte?
Někdy nás uspokojí, že to bylo tak blbý, ale je to taky smutný večer. A já moc nepiju, takže to nemůžu ani zapít. Prostě se to tentokrát nestalo, bohužel.
 
Co vás na té trapnosti okamžiku tak přitahuje? Jak to, že nemáte potřebu znázorňovat krásné lidi v krásných situacích?
Mám potřebu znázorňovat krásný lidi v trapnejch scenériích. Jsem celoživotní ironik a ve chvíli, kdy je někde příliš mnoho vznešena, začínám hledat skulinku pro smích. Většina lidí snad předpokládá, že se svět skládá ze závažných i ze směšných věcí, a když vypustíte jednu z poloh, ochudíte se. V tomhle ohledu mi vyhovuje třeba kapela Pulp, která pracuje s kýčem, ale zároveň je tam cítit srdce, přitom je to trochu trapný, trochu blbý....
 
Trochu blbý jsou i názvy vašich projektů, Muzikant Králíček, Dekadentní divadlo Beruška... Připadá mi, že tu práci shazujete už jménem.
Teď už se za ně trochu stydím, ale ta jména vznikala ve většině případů do mých dvaceti let. Byla to potřeba programově nebýt cool. Být cool je trapné v tom špatném slova smyslu trapnosti. Anglické nebo silácké názvy ve mně budí smích, proto jsem chtěl udělat opak. Byla to nutná sebeobrana. Jeden z posledních názvů mých projektů, Radio Ivo, je pro mě vrchol legrace. Přitom je to tak neutrální, že na to nemůže nikdo nic říct. 
 
STREJDO, ELEKTRO
 
Jste jedním z mála lidí na české elektronické scéně, kteří skládají texty v češtině. Vyjadřuje se vám v češtině lépe? 
Já jsem Čech, Čech, Čech, tak si toho vážim! Ale vážně, pro mě je to přirozený. Proč bych někomu zpíval anglicky? V češtině rád pracuju a rozumím jí, a taky si neumím představit, že bych předstíral, že prorazím někde v zahraničí. 
 
Vy si klidně přiznáte, že je to z větší části nereálné?
Jsem realista a vlastně  v tomhle ohledu i regionalista. Proč bych se měl já v Hranicích na Moravě snažit někam prorážet? Možná až mě osloví někdo z Ameriky, půjdu tam něco udělat, ale v Berlíně fakt nepotřebujou Midi Lidi. Oni tam svoje mají.
 
Fakt jste až takový realista? Vážně jste neměl nějaký tajný sen, jak budete jednou děsně slavná kapela a všichni vás na celým světě budou znát?
Ne... ale kdyby to bylo, bude to super. Je to jako s UFO: jestli přiletí a budou hodní, budu strašně rád, ale jestli ne, tak se nic nestane. Přitom jsem docela idealista. A možná jenom nechci bejt zklamanej, že se to nestane. 
 
Jak se do textu jednoho z hitů elektronické kapely dostane slovo strejda? 
Strejdo, nechoď ostrej dom je věta z improvizace Divadla Beruška. Mně to vyhovuje, protože to lechtá ty cool a trendy typy, kteří nedokážou tohle slovo, který by do elektroniky jakoby nemělo patřit, vzít. A myslím, že jsou lidí, kteří jsou schopni na existenci slova strejda postavit celou svou nenávist k nám. 
 
Podle čeho si vybíráte věci, které buď použijete ve svých písních, ať už odkazy na The Shamen, Joy Division, nebo rovnou celé písně jako v případě Žbirkova Do člna? Jsou to srdeční věci, které chcete zmínit, je v tom sentiment, nebo vás baví a chcete je pojmout po svém.... nebo se tím přiznáním jenom bráníte případnému nařčení z vykrádání?
Nostalgie možná hraje nějakou roli, ale ne primární. V případě Žbirky je jeho přístup na deskách Nemoderný chalan, Chlapec z ulice a Zlomky poznania přístupem, kterej teď mám já, je to trochu existenciální pop, pojatý jednoduše.
Je to čistě intuitivní, není to plán ani koncept. Poslali jsme mu tu písničku na nějaký mail, ze kterého nepřišla odezva. Asi za tři měsíce jsem na jeho stránkách našel rozhovor, ve které sám začal mluvit o skupině Midi Lidi, která  nazpívala jeho písničku a že se mu to líbí. Tak to mě potěšilo. Taky mi to dodalo odvahu a napsal jsem mu, jestli by si to s námi nezazpíval v Roxy. Odepsal, že jo, že zruší nějakou schůzku, kterou má, a přišel. 
 
Na koncertě jsem vás slyšela zpívat hit bratří Nedvědů Na kameni kámen a přiznávám, že jsem doteď nepřišla na to, v kterém stupni ironie se zrovna nacházíte. Pak mě napadlo, že to možná vůbec není ironie, že to možná celý myslíte vážně. Jak je to opravdu?
Tu píseň mám rád asi od čtrnácti. Přijde mi celá dobrá až na jeden verš, který vynechávám. A zase to vyplynulo úplně přirozeně - někde se nám stalo, že během koncertu vypadnul proud a aby lidi nestáli a nečekali, začali jsme zpívat Na kameni kámen. Není moc lepších pocitů na koncertě, než když s vámi dvě stě technařů zpívá Brontosaury. 
 
Proč má tenhle váš ironicko-legračno-trapný koncept takový úspěch? Jsou podle vás posluchači zahlcení nějakým... samožerstvím a pseudodokonalostí elektronické scény? 
Neznám míru toho úspěchu. Někdo o tom píše dobře, jiný se vůči tomu vymezuje, ale reálně nevím, kolik lidí to zajímá. V Praze na nás přijde šest set lidí a v Krnově do klubu Kofola třicet. Možná jsme měli výhodu v tom, že jsme zaplnili díru na trhu, možná kdyby existovalo třicet takových skupin, nikdo by si nás nevšimnul. 
 
www.myspace.com/midilidi
www.facebook.com/midi.lidi
 
 
Petr Marek pro protisedi.cz komentuje klipy ze své tvorby:
 
http://www.youtube.com/watch?v=3BndJvf3zxc
BLBEJ JEZDEC
Malý příklad lokálního mini-aktivismu. Myslím, že rockeři nezmění svět obecným zpíváním o nápravě. Jde to jenom na konkrétních místech s konkrétním jednoduchým cílem. Tohle bylo v Brně, den před nenásilnou blokádou náckovského pochodu. Organizátoři nás požádali o podporu a přišlo nám, že by tam mohlo přijít o pár lidí víc. A bylo pěkné, že blokáda uspěla. Třeba jsme tam dva technaře poslali.
 
http://www.youtube.com/watch?v=4hRC5kP1VdQ
PODÍVEJTE, JÁ JSEM BLBÝ
To je naše domácí kapela KAKADUO a myslím, že e to hezký příklad k tomu, jak jsme vždy brali naši sebeprezentaci. A zároveň jsme ale v jiných písních zpívali i věci  vážné, ale vždy pitomou formou. Nejprve se ta kapela jmenovala DOKTOR & DEMENT, což je příznačné: poselství & debilita.
 
http://www.youtube.com/watch?v=khDuB51XyCE&feature=related
JAKO ROBOT
To jsem točil v sedmnácti prarodiče a je to moje vůbec nejoblíbenější video! Staří se upřímě smějí mladým za jejch "nové trendy". A srandovní jsou nakonec všichni. To je začátek mojí fascinace přirozeností, trapností a home-videem.
 
http://www.youtube.com/watch?v=i7GYTLfz5d8&feature=related
KRÁLÍČEK: PAULA
Z domácí desky Muzikanta Králíčka, natočené kompletně v němčině. Je to jednak totální blbost a jednak vyznání lásky mé tehdejší dívce. Cit je skutečný, vše ostatní půjčené a přehnané.
 
http://www.youtube.com/watch?v=siu9mKDc0x0&feature=related
NÁROD SOBĚ: NAZDAR, JÍDLO! AHOJ, PITÍ!
Scéna z filmu Jana Gogoly ml. NÁROD SOBĚ, vyplňujeme přání scénáristů Klusáka a Gogoly. Napůl improviace, napůl nazkoušeno. To, že ale Kristýna Lhotáková musí být nahatá, mě ale štve. Bytostně nesnáším happeningy. Nemám rád konfrontaci "free umělců" s "šedivým davem". Obojí je přece totální klišé. Navíc musela skočit z mostu do Vltavy a nakonec to tam vůbec není vidět! Umění vocaď pocaď!
 
http://www.youtube.com/watch?v=zBHtMh167-o
POKOJ
Tenhle klip jsme našli na youtube, udělal jej dívka Jitka Čechová, kterou jsme pak vypátrali a klip jsme společně dotáhli do konce: převrátili jsme morčata stranově, aby Prokop byl napravo a použili kratší verzi písničky. Díky tomu se zcela náhodně stalo, že prostřední morče se poprvé pohne přesně na úder posledního bubnu. Jsme šťastní.
A existuje na něj odpověď: http://www.youtube.com/watch?v=cPqdCembXT8