Share |

Ondřej Bezr: Vladimír Mišík není chatařský typ

Ondřej Bezr a Vladimír Mišík, foto autor

Letošní sedmdesátiny Vladimíra Mišíka připomíná nejen nový film o jeho životě, ale také knížka nazvaná Byl jsem dobrej, kterou právě vydalo nakladatelství Galén. Jejím základem jsou rozhovory, které se zřejmě nejslavnějším domácím rockerem natočil a sepsal novinář Ondřej Bezr. Je doplněným pokračováním jejich knižních rozhovorů, které vyšly již v letech 1999 a 2006. 
Křest nové knížky se odehraje v listopadu na festivalu Blues Alive v Šumperku, který bude mít na programu rovněž speciální rodinný koncert klanu Mišíků – s letošním jubilantem si zazpívají všechny tři jeho děti, stejně jako manželka. Ještě předtím se ovšem všichni zmínění Mišíci představí 16. října v Lucerna Music Baru. 
 
 
Jak jsi ke svému celoživotnímu zájmu o Vladimíra Mišíka přišel?
Ve stručnosti řečeno - byl jsem na střední škole zamilovaný do spolužačky. Neúspěšně. Neměla bohužel ráda mě, ale nějakého Mišíka, o kterém jsem vůbec nevěděl, co to je vlastně zač. Pořád o něm mluvila. Nejdřív jsem si říkal, jestli to není její kluk, ale pak se ukázalo, že to je nějaký zakázaný zpěvák. Tak jsem začal zjišťovat, co za tím vězí, ale nejdřív jsem od něj ani neznal žádnou písničku. Něco jsem si proto půjčil od strejdy, který, ač jinak poslouchal vážnou hudbu, tak v tom správném věku asi taky zkusil nějakou pop music. Měl první Mišíkovo album, to sólový, jak se mu říká Stříhali dohola malého chlapečka, přestože se tak nejmenuje. 
 
A jak to od téhle červené knihovny pokračovalo dál?
Ke své první Mišíkově desce jsem se dostal bizarním způsobem. Tehdy jsem poslouchal folk a trampské písničky a v hudebním bazaru na Příkopech jsem si proto koupil živý záznam Porta 1982. Vůbec jsem si to tam nezkontroloval, desku jsem přinesl domů a když jsem ji vybalil, tak se ukázalo, že to v obalu není Porta, ale Mišíkova dvojka. Když jsem si ji pak pustil, tak mě to naprosto dostalo. Zejména Variace na renesanční téma. Obvykle šetřím slovem "geniální", ale v tomhle případě se ho nerozpakuju použít. Tam jsem byl chycen.
 
A kdy přišly osobní námluvy?
Osobně jsem se k němu dostal na začátku 90. let, když jsem dělal v časopise Rock & Pop. Tam se tehdy vymyslelo, že k nějakému výročí vydáme speciální mišíkovské číslo. S kolegou Petrem Korálem jsme tedy jeli s Vláďou udělat velice rozsáhlý rozhovor a tam došlo k myšlence, že by se to mohlo rozšířit do podoby knížky. Bavili jsme se o tom několik let, ujišťovali se, že s tím oba počítáme, a mám pocit, že impuls nakonec přišel od tehdejšího nakladatelství Petrov, které patřilo Martinu Pluháčkovi, dnes Reinerovi. Oslovil mě, jestli bych to tedy konečně neudělal. S Vláďou jsme tu myšlenku oprášili a v roce 1999 jsme to první vydání skutečně vydali.
 
Jaká byla ta první knížka a v čem se od ní ty další liší?
V prvním vydání byl rozhovor zahrnující období od jeho narození do roku 1999, obrazová příloha, diskografie a další náležitosti. Ve druhém vydání z roku 2006 tam byl rozhovor navíc prodloužený o dobu, která uplynula od prvního vydání, a o kalendárium, které se jmenuje Letopis letenský. Sestavil je Radek Diestler, přední archivář českého bigbítu. Grafická úprava byla zachovaná téměř stejně, jenom to bylo jinak barevné. Dělali to Karel Haloun s Luďkem Kubíkem. 
 
A co ta nová trojka?
Třetí vydání je radikálně proměněné a rozšířené, nabobtnalo to hodně. Protože je tam jednak těch dalších zhruba deset let, co jsme spolu nemluvili, tedy samozřejmě jen co se knihy týká. Mezitím se udála spousta věcí, o kterých bylo potřeba mluvit, které bylo potřeba probrat. K tomu tam jsou kompletně všechny Vláďovy texty, které sám napsal. Nejsou tam tedy ti různí Kainaři, ale jeho vlastní věci. Je to vlastně vložená básnická sbírka, i když ne všechny ty texty unesou označení "báseň". Začíná to jeho legendárním textem Malej zvon, co mám, ze kterého si dodneška dělá velkou legraci. A končí textem z připravovaného alba.
 
Budou tam nějaké perly pro skutečné znalce, kteří mají Mišíka zmapovaného – i když jistě ne tak, jako ty, ale taky hodně?
Zaprvé je tam až do dneška prodloužené to Diestlerovo kalendárium a pak je tam, a to je, myslím, hodně radikální a podle mého názoru zajímavé, dvacet rozhovorů s lidmi, kteří Mišíka provázejí životem. Jsou tam samozřejmě všichni rodinní příslušníci - obě manželky a všechny tři děti. Jsou tam muzikanti, kteří procházeli kapelou, Gumou Kulhánkem a Honzou Hrubým počínaje přes Pavla Skálu a Olina Nejezchlebu plus Jirka Dědeček jako jeden z textařů, jehož texty zhudebňuje nejčastěji, až po jeho ošetřujícího lékaře. Důležité je dodat, že je tam i úplně nová grafika, kterou zase pochopitelně dělali Luděk Kubík s Karlem Halounem. Vypadá to hodně luxusně a pěkně.
 
Tykali jste si při natáčení?
Ze začátku, když jsem se s ním seznamoval, tak mi on tykal a já jsem mu vykal. To trvalo několik let, když jsme se tak různě potkávali. Já jsem samozřejmě chodil na jeho koncerty, vždycky jsme se potkali na baru, prohodili pár slov. Vykal jsem mu, ale pak to přerostlo, protože Vladimír Mišík je velmi přátelský a jestli je někomu cizí hvězdná nadřazenost, tak to je přesně on. Je to milý člověk a najednou to přišlo přirozeně a v pohodě, takže jsme si tykali. Na té bázi je i ta knížka, protože nám to připadalo hloupé, nutit se do nějakých oficialit. 
 
Kde jste se při natáčení rozhovorů potkávali?
První vydání, tu základní část rozhovoru, jsme dělali u něj na chatě ve středních Čechách. Teď se mi mimochodem přiznal, že od té doby, co jsme tam tehdy byli těch pár dní spolu, tak že tam snad ani nebyl, protože není zrovna chatařský typ. Druhé a třetí vydání jsme dělali v Praze, částečně u něj doma, částečně po kavárnách nebo hospodách. 
 
Čím to natáčení pro tebe bylo zajímavé – kromě osobního kontaktu samozřejmě?
On má docela dobrou paměť na detaily. Zpravidla takové, které se úplně netýkají přímo muziky. Takže od něj není téměř možné dostat informaci, kdy třeba vznikla nějaká písnička. S tím jsem se potýkal zrovna teď při dodělávkách třetího vydání. Do sebraných textů jsme potřebovali zařadit písničku, která nevyšla na žádné řadové desce. Tak jsem mu volal a říkal: 'Prosím tě, kdy to tedy vzniklo?'. 'Já nevím, já si pamatuju, že jsme to točili tam a tam, ale kdy, fakt nevím...' On tyhle věci odfiltroval. Myslím, že ho to vlastně nezajímá a že když něco tvoří, tak to nemá spojené s žádnými konkrétními obdobími. Naproti tomu si dost dobře vzpomíná na různé příběhy i z dávné doby, ze 60. let. Ne že by to byl vysloveně historkář, ale spoustu zajímavých a často i velmi zábavných příběhů si samozřejmě pamatuje. A dobře mluví, což my novináři máme rádi. Když z něj nemusíš páčit každé slovo, tak je to dobrá práce. Není to ale samozřejmě takový extrém, jako já, že žvaním, za což se omlouvám. 
 
Co sis z těch natáčení odnesl?
Nejsem příznivcem velkých slov, ale pro mě je to strašná čest. Kdybych za svůj život nebyl podepsaný pod žádnou jinou knížkou, tak tuhle beru jako svůj pomník. Jsem fakt pyšnej, že jsem mohl dělat knížku s takovouhle osobností, které si nesmírně vážím nejenom umělecky, ale i lidsky. Jsou to sice taková klišé, ale ono to tak opravdu je, protože on se mnohokrát v životě zachoval tak, že to obdivuju a nestydím se to říct. Prostě to tak je. Když jsem se ho ptal na jeho předskakování Rolling Stones v roce 1990 na Strahově, jestli to byl jeho splněný sen, tak mi říkal, že to pro něj byl splněný nesněný sen. A já tohle samé můžu říct o té knížce. A to, že vychází ve třetím vydání, přičemž předchozí dvě byla vyprodaná, tak to je úžasný. Je skvělý, že Mišík lidi zajímá. Nejenom jeho písničky, ale i jeho životní příběh a názory.
 
Čím je Vladimír Mišík podle tebe důležitý pro českou muziku, a nejen pro ni?
Zaprvé paradoxně tím, že přestože v 60. letech byl zásadním odpůrcem češtiny v bigbítu, tak právě on je jeden z těch, kteří, byť se občas říká - to není moje fráze a nevím, kdo ji vymyslel - že naučil český bigbít zpívat česky. To je jednoznačné, ať už výběrem textů, které zhudebňoval, tak těch, které sám psal. A uměl to do té muziky vždycky skvěle nafrázovat. Další věc je ta, že je naprostým ztělesněním toho, co já mám rád i ve světové muzice – to, čemu se říká rockové písničkářství, rock pro dospělé. Ať jsou to lidi jako Bob Dylan, Neil Young, Bruce Springsteen, u nás je tohle pro mě právě on. A po lidské stránce to je fakt člověk, který se před nikým neposral. Ať to byli komunisti obecně, ať to byla v době jeho zákazu StB, které na rozdíl od některých kolegů odmítl podepsat spolupráci i za cenu, že nevěděl, jestli někde ještě bude moct hrát. A konče tím, že jako jediný odmítl převzít státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana. Napsal mu to do dopisu, že nesouhlasí s jeho kroky a proto od něj ocenění nepřijímá. I to vyžaduje kus občanské odvahy.
 
V posledním roce Vladimír Mišík zažil spoustu věcí, o kterých referuje film Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka. Jak se na něm ty změny podepsaly?
Jeho to nezměnilo. V sedmdesáti už tě asi změní máloco. Ale když až v tomhle věku zjistíš, kdo byl tvůj otec, jak se vlastně jmenoval, co byl zač, co dělal, a že nejsi sám, ale máš spoustu sourozenců, z nichž už někteří ani nežijou... To s ním samozřejmě zamávalo. V začátcích příprav jsem se kolem toho filmu motal a vím, že když Jitka Němcová přišla s tím, že zkusí najít, kdo byl jeho otec, tak tvrdil, že to je úplný nesmysl. 'Vždyť já ani nevím, jak se příjmení táty píše,' říkal. Ale Jitka se do toho zakousla a s pomocí několika dalších lidí to zjistila. 
 
A natočila, co to s ním udělalo...
Byl z toho v šoku a ve filmu je to docela dobře vidět. Jsou tam dvě klíčové scény. Jedna je, když je v archivu a tam čte zápisy z vyšetřování své matky u StB. Právě tam zjistili to jméno. A je vidět, jak je velmi pohnutý, když čte, jak ti estébáci jeho matku mačkali, jak ji příšerným způsobem buzerovali, o čemž on vlastně moc nevěděl. Jenom tak tušil, že když dělala na americké ambasádě, tak tam něco takového muselo probíhat. Ale že to bylo tak odporné, to netušil. A druhá klíčová scéna je, když poprvé za pomoci syna Adama skypuje se svým bráchou. Tam se tenhle sedmdesátiletý rocker rozbrečí.
 
Jak se tohle zjištění podepsalo na knížce?
My jsme váhali, co s tím, protože v tom prvním původním vydání právě tohle probíráme. On tam mluví o tom, že neví, kdo je jeho táta. Že to snad byl nějaký americký voják a že patrně padnul v Koreji, což mu jeho maminka říkala. Tak jsme přemýšleli o tom, jestli tuhle pasáž v tom původním rozhovoru revidovat a dát to tam tak, jak je to nově zjištěný. Nakonec jsme se rozhodli, že to tam necháme pro autentický dojem z toho, že si napřed člověk přečte to, co o tom on sám věděl v roce 1999 a teprve na konci se ukáže, jak to bylo doopravdy.
 
Máte tam na konci nějaký háček, jak to tak už ve správném seriálu bývá, aby se publikum navnadilo na další pokračování? V tomhle případě tedy už na čtyřku?
Co ti mám na to říct... Nemáme. Já si myslím, že to je asi poslední vydání, protože nastavovat to by asi už nešlo. Já samozřejmě Vláďovi přeju ještě hodně let a doufám, že se jich dožije přes všechny svoje zdravotní problémy. Takže na jednu stranu si dokážu představit, že bychom to udělali třeba ještě v jeho osmdesáti - pokud tady oba budeme, protože to už se taky týká i mně, to by mi bylo téměř šedesát. Ale myslím si, že nastavovat tu kaši nemá smysl. Samozřejmě je tam široké pole působnosti. Neříkám, že nemůžu napsat ještě něco, nebo někdo jiný. Někdo se na to může podívat mladšíma očima, nebo třeba naopak bude mít chuť něco napsat ještě nějaký starší pamětník, než jsem já. Napsat třeba kritickou biografii Vladimíra Mišíka, protože samozřejmě to by byla úplně jiná kategorie. Tady pochopitelně žádné moje názory - s výjimkou mé předmluvy – rozhodně nepadají. Já jsem jenom tazatel. Čili když někdo napíše něco takového a rozebere jeho desky a písničky, tak si myslím, že to bude jedině dobře a že Mišík je člověk, který je zrovna na tohle dobrý objekt. Když můžou být desítky knížek o Dylanovi, tak proč ne taky o našem "českém Dylanovi", když to přeženu.
 
Ehm, z těch metálů mu Nobelovka přece jenom zatím schází...
Tak dobře. Ale aspoň dvě, tři různý knížky by si ještě zasloužil.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.