Malich na Hradě: Od tenkrát do teď tenkrát – Od tmy až do světla

Nejdříve pohlcující tma. Pak les drátěných instalací. Řady panelů. Postupné  světlo. A na konci - zářící bílý kruh. Ne, nejsem na scéně žádného divadla, ani na natáčení hollywoodského trháku. Právě stojím uprostřed Prahy, v Jízdárně Pražského hradu, a nevěřícně se rozhlížím kolem sebe.

 
Po zakoupení vstupenky a přelouskání autorova obsáhlého životopisu jsem konečně prošla prosklenými dveřmi a přede mnou se, na dlouhé stěně, objevilo obrovské: MALICH. Klasika, říkám si. Stačilo ale udělat pár kroků a zůstávám zaraženě stát uprostřed prostoru, který jako by vypadl z futuristického filmu. Na počátku černota. Pak se ale postupně, téměř nepozorovaně, mění. Bledne. Skrze zavěšené neuspořádané drátěné objekty (Já a ten, koho potkávám; Krajina s věčnem), které  působí v reálu neuspořádaně, ale na podlahu vrhají překvapivě exaktní stíny a alej postupně světlajících panelů, bloudí několik návštěvníků. Je ráno, moc lidí tu není, ale o několik desítek minut později, až i já dobloudím a vystoupám na ochoz galerie v prvním patře, tak poznám, co je tam dole tak zvláštní. Galerie pode mnou se náhle jeví jako mraveniště. Neuspořádaný roj. Snová krajina. Každý člověk v ní, každý živý element, ať jeho kroky vedou kamkoliv, jako by měl jeden cíl: světlo. Záři na konci místnosti. Bílý kruh. Bílý kruh jevící se jako černá díra. Bílý kruh s prostorem pro vstup energie.
 
Světlo, tok energie, krajina. To jsou hlavní témata tvorby Karla Malicha. A právě jim jako by podléhala celá výstava. Kompozice Frederica Díaze (jednoho z nejvýznamnějších českých současných umělců a záveň žáka K. Malicha) vyvádí návštěvníka tokem světelné energie ze tmy až do jasné záře odděleného zadního prostoru výstavy. Síla plastik a drátěných kompozic je umocněna nasvícením a stíny na podlaze tak mnohdy konkurují i dílům samotným. Vystavené pastely (ať už plnobarevné obrazy, nebo osamocené linie) a grafiky doprovázené textem Od tenkrát do těď tenkrát, pak v prvním patře tvoří silnou tečku za celou instalací. Instalací , která dokázala nenuceným a poutavým způsobem představit dílo světově uznávaného sochaře, od jeho počátků v 60. letech až do současnosti. Všem - od zaujatých kritiků po neznalé laiky.
 
Od popisků na podlaze, přes speciálně vyrobený koberec, barevně doladěné panely, nasvícení až po  vystavovaná díla výstava ohromuje každým detailem. Ne všichni musí  na místě pochopit a ocenit vystavované umění, silný zážitek si však zaručeně odnesou. O kvalitě mluví už jen jména podepsaná pod výstavou. Ať jde o již zmíněného Frederica Díaze, kurátora Tomáše Vlčka, galeristu Zdeňka Sklenáře či grafika Aleše Najbrta. Každý patří ve svém oboru k absolutní špičce. K vidění
v Jízdárně Pražského hradu, od 2. února do 8. května.
text: Eliška Málková