Obrazem: Festival Trutnov v roce 26

Nejstarší z domácích open air festivalů, pořádaný už přes čtvrtstoletí v Trutnově, je podle příznivců „matka všech festivalů“ nebo „festival s názorem“, podle odpůrců naopak přehlídka nepřinášející nic zajímavého a jedoucí podle starého známého a nezajímavého mustru. Oba znepřátelené bloky by se snad mohly shodnout na tom, že jde o festival „s přívlastkem“ – a jaký má konkrétně být, ať si doplní každý sám.
 
A Trutnov nezklamal ani letos, i když tentokrát nenabídl žádné převratné jméno ze současné první ligy světové hudby (v čemž se koneckonců nijak nelišil od ostatních podobných tuzemských akcí). Nezklamal ani v nehudební části programu. Na pódiu tedy chyběli kdysi obvyklí prezidenti nebo aspoň ministři (doba se změnila a politici se i před chystanými volbami zřejmě hodlají voliče lovit ve zcela odlišných vodách, než ve zdejším léty prověřeném spikleneckém centru „pravdy a lásky“).
 
Největší letošní hvězdou byl představitel Vinnetoua Pierre Brice (vrátil se po pěti letech od své zdejší premiéry) a někdejší filmová Nšo-či, herečka Marie Versiniová (letos poprvé). Když za zvuku znělky z prvního dílu série doklopýtali tmou na pódium před tisícovky lidí vítajících je indiánským pokřikem, ocitli se v jiném světě – nadšení diváci po létech uviděli modly svých dětských let.
 
Jasně, dá se namítnout, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ale v Trutnově ani pořadatelé, ani diváci neztratili dětskou hravost. A neztratila ji ani stárnoucí herečka, když s nehraným překvapením, ale i radostí odcházela ze scény s indiánskou čelenkou na hlavě a v rukách s darovaným měsíc starým štěnětem její oblíbené rasy i lahví speciální pálenky od pořadatele Geronima odjížděla z trutnovského Bojiště. No kde jinde by dostala takové dárky?
 
Ale zpět k hudbě. Ze zahraničních hvězd si letos nohy červeným prachem z vyschlé podkrkonošské hlíny zamazali třeba punkeři The Damned a Toy Dolls, arabský ďábel Rachid Taha, bluesový veterán John Mayall (pod palcem měl i svůj merchandising – desky si prodával sám v budce stlučené z prken, gratis přidal podpis a vyfocení na památku), multikulturní diva Natacha Atlas nebo syn samotného otce reggae Julian Marley.
 
Ten, „kdo nemá rád reggae“ si zase přišel na své v undergroundovém stanu, kde kralovaly třeba dámy z dua Čokovoko, exceloval Vlasta Třešňák a svůj lehce disharmonický „polibek z temnot“ nabídli dávno rozpadlí Odvážní bobříci.
 
Hlavní scéně dále kralovali David Koller se svými dvěma tvářemi  - s Kollerbandem i Jasnou pákou, valašský Fleret při jeho trutnovské premiéře podpořil Vlasta Redl, nechyběli dlouho vytleskávaný Jiří Schmitzer nebo Wabi Daněk se svým Ďáblovým stádem. Tento speciální host se před náročným trutnovským publikem rozhodně neztratil, avšak o takových ovacích, které zde v minulosti sklidili třeba Eva Pilarová, Ondřej Havelka neřkuli Ivan Mládek s Banjo Bandem si folkový bard mohl jen nechat zdát, přestože vystoupil s dobře šlapající kapelou složenou z mladších muzikantů.
 
O zajímavá spojení letos nebyla nouze – pozornost poutalo například zdánlivě nesourodé duo Oldřich Kaiser – Dáša Vokatá. Tvrdit, že Trutnov hudebně zastydl, by si rozhodně nedovolil nikdo, kdo vyslechl třeba speciální set WWW s hostujícím Pavlem Fajtem na druhé scéně.
 
Čtyřdenní hudební maraton letos proložily kromě obvyklých bohoslužeb a focení společného snímku debaty – tentokrát na téma násilného odsunu německého obyvatelstva z českého pohraničí.
 
Shrnuto – překvapení se nekonalo, ale zklamání také ne. Lidé mohou z festivalu, jenž přežil dlouhých 26 let od své předrevoluční undergroundové premiéry, odjíždět spokojeni – kromě očividně menší návštěvnosti než v minulých letech (a tedy minimálních front u stánků s občerstvením a méně nacpaným stanem) k tomu přispělo i počasí. Na rozdíl od před týdnem deštěm vytopeného Open Air Festivalu v Panenském Týnci  tentokrát nepršelo a tropická vedra už skončila, takže panovalo vlastně ideální festivalové počasí.
 
Letošní ročník by asi skeptiky k návštěvě Trutnova nepřesvědčil, noví Faith No More nepřijeli. Na druhou stranu ti, jimž se festival „zaryl pod kůži“, se už jistě těší na příští ročník. Třeba se o jeho pokračování nebudou bát, tedy když  zapomenou na to, že cestou ze stanového městečka do festivalového areálu museli míjet nedávno vyrostlou obrovskou krabici nového skladiště a přímo nad jejich stany hlásal nepřehlédnutelný obří billboard daleko do kraje: Pozemky na prodej.
 
text: Jiří Janda