Obrazem: Berlin Festival 2012

Měla jsem možnost navštívit akci, na kterou bych se zřejmě svévolně sama nikdy nepodívala. Proč? Za prvé vzdálenost – Berlín není až tak daleko, ale taková pětihodinová cesta pro pár kapel, které vám nic neříkají, no znáte to, nemusím být všude. Dále finance, klasika. Víkend na festivalu a ještě k tomu v Berlíně vás nevyjde levně, jenom lístek na oba dny téměř 100 eur, dvě noci v hostelu/hotelu/bytě, jídlo, cesta, pití v areálu... sečtěte to a jste na polovině mojí brigádnické výplaty!

Jednalo se o akci velikou a všemi indie fanoušky očekávanou – Berlin Festival.

Berlin festival je největší indie akce ve střední Evropě. Je pořádán každoročně už od roku 2005. Letos se na nepoužívaném letišti Tempelhof na jihu Berlína sešlo na 25 000 návštěvníků, což je dost slušný počet.
Festival probíhal dva dny, v pátek 7. a v sobotu 8. září. Program byl nabitý, skupiny vystupovaly na čtyřech stage od zhruba dvou hodin odpoledne až do půlnoci, kdy „letištní“ část končila a byla možnost přesunout se kyvadlovou dopravou nebo mhd do klubu X berg, kde festival dále pokračoval až do ranních hodin.

V line up byla zvučná jména (prý). Já jsem znala všehovšudy tři kapely, z toho jednu z doslechu, ale i tak jsem se těšila. Říkala jsem si, že mi to vyplní alespoň jednu mezeru v mém hudebním vzdělání. Páteční program lákal především na Little dragon, Sigur ros, The Killers nebo Orbital. Já jsem se nějakou náhodou osudu ocitla u stage, kde zrovna hrál Nicolas Jaar. Tedy spíš „hrál“, jak jsem řekla, těšila jsem se na nový styl hudby, který poznám, ale tohle jsem nečekala. Tři chlapci stáli na pódiu, jeden měl kytaru a zbylí dva pouštěli hudbu ze svých jablečných notebooků, přičemž se u toho různě svíjeli, občas lehce zavili do mikrofonu nebo pomačkali pár náhodných tónů na klávesách. Dav šílel, ano. Hlavně mladé slečny, které se zjevně vystajlovaly podle jednoho stejného prototypu – drdol, rudá rtěnka, legíny a random top. Hudba Nicolase Jaara mi rozvibrovala hrudní kost tak, že jsem musela po pár skladbách odejít. Tohle byl můj nejhorší zážitek z festivalu, potom už to bylo krapet lepší. Později jsem se konečně dočkala i svých oblíbených Killers, kteří sice zakázali všechna natáčení i fotografování jejich koncertu, ale alespoň zahráli všechny hitovky a moje hrudní kost si dost odpočala.
Na X berg jsme toho večera už neměli náladu, pršelo a nacucaný semišový boty chtěly z mých nohou rychle dolů.

V sobotu nám chvíli trvalo než jsme se zorientovali v programu, zjistili koho fotit smíme nebo nesmíme a kdy se máme kam dostavit, aby nám nic neuniklo. Indie kapely si totiž dost vymýšlí! Kupříkladu jeden z taháků dne – kapela iamamiwhoami, si přála, aby byla focena pouze od sedmé skladby a podle neznámého klíče si zpěvačka dokonce i nadiktovala kdo bude mít tu čest cvaknout tuto paní v rouše beránčím. Doslova. My tam byli!
Nejlepší kapelou soboty pro mě byli jednoznačně Bonaparte, partička v bizarních kostýmech, která to se svojí šou jako vždycky rozbalila a lidi byli prostě nadšený a my nejinak.
Byli jsme zvědaví na Friendly Fires, spíš na jejich kolouščího zpěváka. Tihle to taky s lidma umí, hráli skvěle a na tom zpěvákovi jsem mohla oči nechat.
Po půlnoci jsme se přesunuli onou kyvadlovkou do X bergu, kde už byla valná část návštěvníků rozdělena opět u čtyřech různých stage. Tam už jsem z programu neznala vůbec nic, ale stále mě překvapovalo na co všechno jsou lidé schopni tančit. Bylo mi řečeno, že v X bergu jde hlavně o projekce, zaměřila jsem se proto svým okem na plátno, kde dalších třicet minut přeblikávala čtyři německá slova v různých barvách za sebou. Projekce jako blázen. Vždy, když jsem už začínala cítit, že hudba bude mít i rytmus a vše se k dobrému obrátí, to vše skončilo a iluze rytmu se rozplynula v neskutečném hluku vibrací.

Celkový dojem z festivalu byl ovšem super, skvělí lidé, prodavači ve stáncích vždy ochotní, lidé z pressu, které jsme otravovali pětkrát denně nám vždy vyšli vstříc a i ostatní fotografové, zprávaři a dokonce i security byli milí a příjemní po celou dobu. Za jediné mínus považuji směšný počet wc, což znamená, že zhruba sto lidí mělo k dispozici jednu toi toiku, nepříjemné.

Text: Sandra Kisić