view counter
Share |

NOVÝ SERIÁL: Anatomie stylu (díl 0.)

foto: Pořadatelé výstavy David Bowie

Styl pánského oblékání se za psoledních pár desítek let proměnil úžasně mnohokrát a nabyl nečekaných podob.
Kde se vzaly ty či ony propriety? Proč se ve starých knízkách vyskytuje slovo hipster a neznamená to, co dneska? Kdo jsou mods? Odkdy nosí pankáči číra? Myslíme si, že je fajn se stylem mladých i stárnoucích mužů probrat pěkně systematicky. Tomáš Otta sepsal ultimátní dílo Anatomie Stylu, které vám budeme  postupně představovat - nedočkavci mohou nakukovat na jeho blog Stylesurfin.
A proč plkat okolo, když můžeme rovnou začít.
ANATOMIE STYLU
Bývaly doby, kdy popkulturu určovaly nejen rozličné odnože hudby, ale taky stylové tábory mladých, které svou náklonnost hudebním idolům a stylům dávaly najevo i skrze stejné oblečení, vzezření, chování a záliby…
Ačkoli popkulturní mediální slovníček pro subkultury mladých v dnešní době razí přízviska jako stylové gangy, městské kulty, tábory či kmeny, s pravým významem těchto slov nemají subkultury mladých pranic společného. Nepodnikají společné rituály ani orgie. Povětšinou se ani neznají. „Pouliční stylisty“ spojuje láska ke stejnému oblečení a ke stejné hudbě, vzývají tytéž osobnosti a mají podobné záliby, ctnosti a nectnosti.
Bez hipsterů, teddy boys, beatniků, mods, hippies, gotiků, pankáčů, ale i potápek, pásků a dalších „stylotvůrců ulice“ by miliony lidí na celém světě neměli co oblékat. Kožený motorkářský křivák, hipsterský baret, modovská úzká kravata, punkové martensky či tenisky, beatnické džíny, hippiesácké kaftany a hromada dalších typů oblečení a outfitů jsou však jenom nezbytným střípkem odkazu subkultur mladých dvacátého století. Vyjma oděvu, účesu a celkového vzezření má tentýž význam i společný přístup k životu, žebříček hodnot, ryzí rebelantství vůči střednímu proudu a v neposlední řadě i svérázný argot, který běžně pronikl do mluvy většiny (ať už je to hipsterské „cool“ či páskovské „vole“).
Stylové tábory mladých se objevily s poválečnou prosperitou v západní Evropě a v zámoří, kdy se mládež odmítla oblékat jako generace jejich rodičů a prarodičů. Ať už šlo o rázné soupeření s konvenčním rodičovským „antistylem“ vyplývajícím z neutěšené poválečné situace, anebo záhy s diktátem módního průmyslu, který s nastolením konvenčního (byť zprvu vpravdě revolučního) „New Looku“ podle návrháře Christiana Diora v roce 1947 nabíral na stále větší intenzitě.
Stylové subkultury mladých nalezly svůj domov přímo na ulici. K životu uprostřed městské džungle  patřilo sdružování se v partičkách, společné dospívání a s ním spojené frajeřinky často na samé hranici zákona. Jak míní sociologové, ulice na mladé delikventy z velkých západních měst vpodstatě zbyla – kam jinam vyrazit v případě, pokud se nedostává peněz, anebo jste na hospodu pořád příliš mladí?
Majoritou zprvu odmítané subkultury pokaždé čekal tentýž osud. Většinová společnost si je nejdřív zaškatulkovala, pojmenovala a následně obratně zobchodovala. Stylová mládež se vzápětí „zaprodala“ a její konec byl nevyhnutelný. Navzdory neodvratnému řetězci však platí, že tyto městské „kulty“ dodnes prospívají nejen jako samostatné alternativní skupiny mládeže (sice výrazně méně početné, zato však doslova v každém koutě světa), ale také i jako nehynoucí studnice estetických nápadů pro módní střední proud. A tak tomu jistě i pěkně dlouho bude…
V odívání dříve platil jednoznačný sled událostí – návrháři vysoké módy přišli s novým lookem, jehož se dříve či později zmocnili konfekční kopíristé a levné módní domy. Dnes však celý řetězec funguje přesně opačně. Nápady vznikají mezi „pouličními stylisty“ přímo v ulicích měst. Originální look těchto samozvaných módních původců přebírají všemocné obchoďáky. Teprve od nich pak vše do luxusního papíru balí haute couture a prodává své movité klientele. (Příklad za všechny: zkraje devadesátých let toto „přepólování“ odstartovala pověstná „grungeová“ kolekce návrháře Marka Jacobse.)
Vše má i svou odvrácenou stranu mince. Pouliční stylové tábory mladých totiž postupně ztrácejí svoje nejcennější – svou autenticitu. Logickou výslednicí proto je, že v globalizovaném dnešku stěží vzniknou tak ucelené a homogenní subkultury mladých jako v minulosti. Blogová kultura způsobila, že odvážný stylotvůrce projde kupříkladu ulicí v hipsterském londýnském Hoxtonu a doslova v tentýž okamžik se již na jeho fotografii dívají mladí lidé po celém světě. Záhy ovšem zpozorní i marketéři globálně působících obchodních domů. Prostor na utváření vlastního módního výraziva, natožpak nějaké jednotící subkultury mládeže, je krajně mizivý. Smysl pro společnou kulturní identitu se logicky blíží nule. Neboť touha po nošení týchž výrazových znaků, které svět obchoďáků mezitím degradoval na poslední módu, přirozené chybí. 
Je stěží představitelné, že v budoucnu vzniknou takové stylové tábory jako význačné subkultury mládeže druhé poloviny dvacátého století. Oproti nemilé vizi budoucnosti je jejich odkaz však nezpochybnitelný. O sociálním dopadu takových hnutí jako punk či hippies byly popsány desítky vědeckých i méně vědeckých knih. Nemenší dopad byl čistě stylistický. Historicky vzato, pěkný oděv vysílal jasné signály: Jsem bohatý – mám moc. Díky mládežnickým „kultům“ došlo na docela nový signál: Jsem svůj – jsem originál. 
Antropolog Ted Polhemus vysledoval dvě pozoruhodné tendence ve světě stylových táborů mládeže, které nazval Dressing Up a Dressing Down – tedy tací, kteří ukazují na odiv, že „na to mají“ a ti, kteří se s úmyslem oblékají „chudě“. Ke zdruha jmenovaným se řadí kupříkladu středostavovští beatnici a hippies. Kdežto pro stylotvůrce z dělnických vrstev platí naprostý opak – luxusní zoot suit u amerických potápek, edvardovské sako teddyboyů, ale i zlaté řetězy hiphoperů devadesátých let jsou toho důkazem…
Stylové tábory minulého století vnesly do historie světového odívání nebývalou míru svobody. Ve čtyřicátých letech měli mladí lidé na výběr nanejvýš ze dvou oděvů – buď nosit „oficiální“ konvenční outfit, anebo se navléci do potápkovského zoot suitu. Ještě v šedesátých letech existovalo buď vábení módy (a módní časopisy každoročně vyhlašovaly barvu a střih sezony a většina se tohoto módního „diktátu“ haute couture slepě držela), anebo „odbojný“ styl mods, beatniků a rockers. Výbuch punku nastolil docela jiná pravidla, z jeho základů vzešly v osmdesátých letech desítky stylů a podstylů, a to jak v hudbě, tak v ní napojeném odívání. K další příkladné defragmentaci došlo v následném desetiletí v souvislosti s „kultem„ taneční hudby. 
V současnosti panuje zvláštní situace, kdy rebelský styl mladých řídí marketing velkých obchodních domů. Jedinou slabinou těchto pro mnohé nenáviděných organizátorů stylu a postojů mladých je nedůslednost. Jako prozatímní klíč k nalezení původní autenticity se částečně jeví – poněkud nevinné retro. Kdo dodržuje přísnější historická pravidla, ten je momentálně víc „cool“. Příklad? Elektroswingová scéna, která před pár roky v San Francisku oprášila slavné zootsuitery. Smysl pro stylotvorný detail je přímo klíčový, omyly se neodpouští. A totéž platí pro zálibu v popkultuře šedesátých let, která kříší neo-mody a neo-rockery, z osmdesátých let zase nově čerpají novo-novoromantici… 
Třebaže takové stylové tábory mladých, jakými byly v minulosti mods, hippies, teddy boys či punks, už nejspíš nevzniknou, je jasné, že bojovníci proti mainstreamové unylosti bojovat nikdy nepřestanou. A to je jedině dobře!

 

PŘÍŠTĚ: Swingem proti náckům

http://www.stylesurfin.cz


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.