foto Skaterock.cz
Na pivo s Vlčkem, Vildou a Kozou: NEstavět hráze, NEzvedat pravice
Ve spolupráci se serverem Skaterock.cz přinášíme zajímavý rozhovor o tom, co náckům vadí na skejťácích.
Média stále víc mluví o pravicovým extremismu. Ať jsou to nepokoje v severních Čechách, Trautenberg našeho ministerstva školství Bátora, Landova Vozová hradba nebo islamofobie stále populárnější u evropskejch elit pravýho křídla politickýho spektra. Napříč Evropou stále víc a víc lidí slyší na rétoriku ultrapravicovejch stran zabalenou v kabátu ochrany liberálních hodnot. Nezabředávejme však hlouběji do politiky. Jak se teda tohle dotýká skateboardingu? Náckové a skejťáci byli, jsou a budou natrvalo v opozici. V tomhle nečase tichýho zvedání pravaček jsem se rozhodl taky přidat trochou do mlýna diskuse a se starejma pákama Vildou Paschem a Lukášem Vlčkem při pivku na Štváně zavzpomínat na doby, kdy jít skejtovat kamkoliv v Praze znamenalo krejt si záda a bejt neustále ve střehu připravenej na radikální úprk. Mramory na Stalinovi by mohly taky vyprávět. A v čem že tkví jádro tohoto konfliktu? Odpovědi visí vzduchu, ale jak by řekl Koza, kterej nám u rozhovoru asistoval, „asi máme lepší vlasy než oni…“ Přejeme poučný čtení a dělejte lásku, né válku!
Co přesně náckům na skejtový komunitě a skateboardingu vadí?
Lukáš: Podle mě to vzniklo na základě těch obecně známejch předsudků, spojujících skejťáky s hulením trávy nebo braním drog, na což májí skejťáci ale plný právo. Tudíž si myslím, že to je zase spíš zástěrka. Náckové se v naší době nechodili prát jenom se skejťákama, chodili se rvát s kýmkoliv. Když šli po ulici a viděli člověka, kterýho si s žádnou partou nespojili a nebyl nic, stejně se s ním porvali. Na Stalinovi měli jistotu, že tam bude banda, s níž se budou moct rvát. Zkrátka poprali by se s touhle partou, jinou partičkou nebo s kteroukoliv jinou.
Vilda: Nejdřív si musíme uvědomit, že náckové byli spojení s pankáčema. Fanánek byl vyholenej, měl bombra a seděl na Orlíku. Pak to rozdělilo, Orlík šel do krajní pravice a Tři sestry spíš do hospodskýho punku. Náckové v osmdesátejch začali honit pankáče a tím to podle mě začalo. Tím se to dostalo i ke skejťákům.
Koza: Si o nás říkaj: „Jsou to feťáci všichni.“ Přitom máme jenom lepší vlasy než oni.
"Nosili řetězy a tyče. Po kámošovi jednou hodili topůrko od sekyry, na kterým byly nabouchaný hřebíky."
Jak za vás ty střety vypadaly?
Vilda: Hodně strašidelně! Třeba v takovým třiadevadesátým. V tramvaji sis musel kontrolovat oba dva vagóny i ve dne. Noční i denní! Na Flóře seděla partička těhle vystylovanejch týpků. Když jsem šel s Matějem Homolou, byl jsem nedotknutelnej. Samotnej to bylo horší, jednou mi jentak zlomili zápěstí. Nejhorší bylo, když s nima byla plešatá holka s ofinkou v bombru, to se chtěli předvádět! Nosili i řetězy a tyče. Po kámošovi jednou hodili topůrko od sekyry, na němž byly nabitý hřebíky. Vůbec si neuvědomovali, jaký následky to mohlo mít! Jednou nás přepadli na Scéně, vyhrnuli se ze všech stran. Jediná úniková cesta byla okolo tý sošky směrem k Mánesu přes zídku dolů . Byly to tak dva metry a musel ses trefit na tu stříšku pod tím! S Piškotem jsme to skákali ve sprintu, za náma dalších dvacet skejťáků. Si nedovedu představit, jak se cejtil ten poslední, kterej koukal, jak na něj běžej a čekal, až to ti před ním odskáčou dolů.
Vlček: Já začínal jezdit na Jižáku ve čtyřiadevadesátým a tam už ty party starejch nácků byly. Velcí chlapi, ročníky mýho staršího bráchy. Nám bylo kolem patnácti. Kde se všichni vzali, to teda fakt nevim. Ale vim, že kdykoliv jsme kamkoliv jeli, všude jsi musel koukat, jestli nepřiběhnou náckové. Ti se s tím vůbec nesrali. Přišli, viděli náušnice a rovnou ti je strhli! Nikdy jsem neřešil, proč tu jsou nebo proč po nás jdou. Nikdy jsem je neviděl jen tak jít, ale po každý když už jsem zdrhal a oni se hnali za mnou. V zimě jsme jezdili na Budějárně ve vestibulu metra, tam se blbě utíkalo. Když běželi z obou stran, tak to pak bylo jak „rybičky, rybičky, lovte se“. Musel jsi udělat průsmyk u zdi, aby tě nechytli. Měli kousek nějakou hospodu a tak se tam chodili koukat docela často. Mysleli si, že žijem underground a to pro ně bylo špatný. Těm, co chytli, kradli skejty, který pak nějakej nenápadňák prodával zpátky skejťákům. Bejt kdykoliv připravenej zdrhat před náckama bylo v tý době normální. Když zdrháš po desátý, už se tomu ani nedivíš!
Věděli jste, kdy a kde útok můžete čekat a kolikrát do měsíce jste se potkávali?
Vilda: To se ti klidně mohlo stát každej den, ale prostě jsi na to nesměl myslet. O tom to bylo, to jsi nemohl nikdy čekat. Na Budějárně to byla jistota, jak říkal Lukáš. Já tehdy vypadal jak strašnej vágus, špinavej, otrhanej a se skejtem v ruce. To jsem si o to přímo říkal! Jednou jsem šel kouknout na americkej fotbal a kousek od stadionu jsem si skejtoval na ulici. Najednou se po mně rozeběhli! Při zdrhačce se mi rozvázala tkanička a vyzula bota. Musel jsem se pro ni vrátit! Duffs boty stály majlant! Ty vole tak rychlej jsem nikdy nebyl, hodil jsem skejt pod nohy a skočil na patník. Jsem si řekl: „Ty krávo, umím ollie i za extrémní situace!“ Pak jsem dojel na fotbal, kde bylo už hrozně známejch. Vyvázl jsem z toho o kousek.
Koza: Když se hrál na Letný fotbal, tak se radši ani nechodilo. Jestliže nikoho nepotkali, tak to na Stalinovi aspoň rozbili. Jeden čas se už radši ani nic nestavělo.
"Každej, kdo se chce rvát, vyholí si hlavu a vezme bombra, vypadá dvakrát drsnější."
Věřili podle vás tý ideologii nebo se prostě chtěli jen mlátit?
Vilda: Ti na Flóře byli jen idioti s bombrama. Ale pamatuju, jak tenkrát chytili Petra Löwyho na Scéně. Obstoupili ho v kruhu a začali vyslýchat: „Jsi levicově orientovanej a jak jste organizovaní?“ Löwy koukal jak blázen. Nakonec jeden z těch, co ho přepadli, říká druhýmu: „Jdeme pane Sturmführere, ten nic neví.“ Löwy dostal bombu a odešli. Nic mu neukradli, ti opravdu chtěli jen vědět, jestli někde není nějakej punkovej koncert nebo tak. Pamatuju taky takový dva starší zabijáky generace David Horváth, starší leadři, takový krabice. Ti nám nikdy nic neudělali. Maximálně vedle tebe šel a udělal hůů! Lidi, kteří to brali ideologicky, nemohli zajímat mladí kluci, co bydlí u mámy, s roztrhanejma botama a kulichem Thrasher na hlavě.
Vlček: No já jsem s nima nikdy neměl příležitost moc pokecat a zeptat se jich, jestli to myslej vážně, hehe. Jednou se se mnou třeba chtěla prát nějaká vyholená frajerka s ofinkou v metru. Seděly dvě holky naproti mně, ta jedna nahecovaná povídá druhý, jak nenávidí skejťáky a že se jí bojím. A ta druhá jí povídá: „Hele, no já si myslím, že na tebe spíš úplně sere.“ Pár baráků ode mě bydlel frontman Vlajky, což byla náckovská skupina. Ten na nás nikdy ani nečuměl, byli jsme mu úplně u prdele. S ním jsme neměli nikdy problém, ale báli jsme se ho, vznášela se nad ním taková ta aura.
Koza: Já byl v klídku. Občas pár kindrskínů naběhlo na nábřeží. Hlavně na mě ale třeba běželi týpci, který jsem poznal, že bydlej u nás v baráku nebo choděj k nám na základku. Vtipný.
"Nikdy jsi nevěděl, proti komu stojíš. Jestli jdeš proti deseti nebo jestli se jich tam po chvíli objeví dalších dvacet."
Nejvyhlášenějším místem pro militantní návštěvy byl tradičně Stalin. Můžete těm, kteří to nikdy nezažili, přiblížit, jak to tam v ten moment vypadalo?
Vlček: Ty útoky byly organizovaný. Běželi od levejch schodů i pravejch, zespoda i od kyvadla. Zvedneš hlavu a vidíš, jak se na tebe s pokřikem hrne horda. Pobereš svoje věci, přeskočíš nějakou zeď a běžíš nějakým trávníkem co nejdál. Většinou někde někoho chytili a zmlátili ho v přesilovce. A co na to policie? Tenkrát by policie nic nevyřešila. Tehdy to tam bylo jenom naše, Stalin byl oplocenej, maximálně jsi mohl potkat pár lidí na vyhlídce. Jak říkal už Koza, když hrála Sparta, tak to bylo na beton, že přijdou. Sparta prohraje, zajdou nasraní na pivo a pak se jdou vybít na Stalina. Nechápu ty fanoušky celkově, při tom bordelu si ani ten fotbal a čistě tu hru nemůžou užít. Se tam stejně choděj akorát rvát.
Vilda: Ze Stalina si pamatuju sprint křovím, ty větve prostě neexistovaly! Jsi vylezl podrápanej a pošvihanej. Ale utekl-li jsi a měl jsi skejta s sebou, vyhrál jsi!
Jak se odstupem a s těmahle zkušenostma díváte na nedávný „incidenty“ na Letný?
Vlček: Jsme se jeli s Kozou trochu provětrat na Stalina. Už z Letenskýho náměstí vidíme, jak to hulí policajtský auto tou cestou u Cikánky (Pro Nepražáky, obchod nedaleko Stalina – pozn. autora). S Davidem jsme do toho začali dupat, ať je tam stihneme. Bylo to jiný v tom, že náckové přišli a čekali, co se bude dít. Tady je jasně vidět, že si nebyli jistí tím, co dělají. Hlavně jsme se divili, jak policie rychle zasáhla. To by dřív nikdy neudělali, ježíš, to by tam leda tak došli. My když jsme tam přijeli, už se po Stalinovi procházelo deset policajtů. Tehdy se nic neřešilo. Přišel jsi úplně rozsekanej za strážníkem s tím, že tě někdo napadl. Zeptal se tě: „A víte kdo?“ Tys samozřejmě nevěděl a on ti akorát řekl: „Hm, tak to máte blbý!“
Koza: Pamatuješ, jak náckové přiběhli na Stalina a nešli nás zbít? Si dali sraz a šli se prát spolu, Sparta versus Baník. Všichni začali zdrhat a oni na nás: „Né v pohodě seďte, my vás nejdeme zbít.“ Byli úplně vyzbrojení, jak kdyby šli do války. „Klíd, jezdi!“ a čuměli, jak skejtujeme. Opatrně jsme se tam plácali. A pak zařvali: „Už jdoou!“Nahoře byl ještě plot a my si pro pocit bezpečí vlezli za něj. Na jedný straně čtyřicet nácků a na druhý taky. Týpci okolo s kamerama a foťákama. Frajeři leželi v krvi na zemi a pořád se to řezalo. Si šli zajamovat.
"Žádná férovka! Dávali mu bomby i zezadu. Lehl na zem v bolestech a dostal další kopačku."
Co se stalo nejhoršího?
Koza: Co vím já, tak to bylo, jak dostali Peteho Vlčana. Parta nácků naběhla na Stalina, on zůstal a řekl jim, že jen v poklidu skejtujeme a nechceme se s nikým rvát. Což byla blbost. Dostal dělo, lehl na zem a už přistála další kopačka. Žádná férovka! Dávali mu bomby i zezadu Pak srkal dva měsíce brčkem kaši. Proběhlo trestní řízení, při němž už na lavici neseděli hrdí a ostří hoši, ale dva zmrdi s monclama od fotrů, ve svetrech a narostlýma vlasama. Soud pro ně dopadl jenom podmínkou.
Vilda: Matěj Homola dostal strašně jednou při cestě domů z kalby. Na Míráku jich na něj naběhlo deset do tramvaje. Dostal přes prsty, do dršky a do zad.
Kdy zhruba tyhle konflikty ve větší míře přestaly?
Vlček: Vždycky se to na chvíli uklidnilo a pak se zas frajeři někde objevili. Kdy to ale ustálo v takovýhle míře vím naprosto přesně. To když jednou přišli na Štváňu.
"Já v tý době snad ani nevěděl, že Štvanice je ostrov. Běžel jsem dozádu v domnění, že jim někam utečeme."
Historka o štvanický bitvě se za ta léta stala díky ústní lidový slovesnosti téměř živoucí legendou. Lukáši, ty s ní máš spojený svoje poprvý. Takže, jak vypadal den, kdy jsi poprvý v životě skejtoval na Štvanici?
Vlček: Jsem tam přišel, ani se nesvlíkl a už jsem jezdil. Vůbec jsem neměl tušení, jak ten prostor vypadá, chtěl jsem jenom skejtovat. Prostě Štvanicé! Na zdrhání jsem byl zvyklej, tou dobou jsme nácky potkávali často. No každopádně si tak jezdím a nevnímám okolí, když najednou slyšíš řev a dupání bot. Zvedneš hlavu a čumíš, jak se na tebe od viaduktu žene pětadvacet chlapů s vlajkami přes ksicht a řetězama a tyčema v rukou. Lidi okolo na tebe křičej: „Dělej, náckové, zdrhej!“ Tak dělám, co ostatní a běžím dozadu na cíp. Vypadalo to tam úplně jinak než dneska. Ty kurty tam nestály, bylo tam pár plotů a brány, tou dobou se všechno ještě stavělo. Okolo proto byly buňky pro dělníky a všude se válelo nářadí. Kousek za tím stála plovárna. Já, když si to tak uvědomuju, já v tý době snad ani nevěděl, že ta Štvanice je ostrov. Víš co jsem z Jižáku, hehe. Běžel jsem dozadu v domnění, že jim utečeme. Skejťáků nás bylo třeba čtyřicet. Doběhli jsme na konec, kde nás nečekalo nic jinýho než Vltava. Těch čtyřicet lidí se zastavilo a vůbec jsme nevěděli. Pár nácků přelezlo plot a běželo k nám po cílový rovince dlouhý zhruba padesát metrů.
Už se blížili, ale nebejt Martina Vichra, nic neuděláme. Ten věděl, že budeme buďto čekat a dostaneme nebo proti nim vykročíme do boje. Tak začal v tý poslední chvíli všem dodávat odvahu a řvát: „Ty vole, na to seru! Přece si nenecháme dát do dršky! Jdeme na ně!“ Do všech strkal: „Zabijem je!“ My malí vyplašení kluci jsme si to začali uvědomovat a nejdřív reagovali potichu: „Jo?“ Po tom, co k nám přišel Martin, jsme se do toho dostali: „Jo? Jo! Jó! Jóóóóó, jdeme na ně!“ Adrenalin začal pumpovat! Proti nám se řítí deset nácků a z druhý strany čtyřicet skejťáků se skejtama: „Uááááááááááááááá!“ Frajeři zastavujou, vidí, že to je v prdeli, otáčej se a běžej zpátky. Toho prvního chytil celej dav a dostal přesně to, co zasloužil. Odplatu za ten neustálej teror odpískal pořádně. Za tím prvním plotem brali všichni v euforii nářadí a hnali se za nima. Postupně jsme je odchytávali a vždycky dostali od pěti lidí najednou. Kolaři nám pomáhali. Vyjeli za nima, týpek ho z kola kopl do zad, ostatní ho doběhli a dostal. Nikoho nenapadlo utéct. Krom toho jednoho hysterickýho, kterej chtěl přeplavat: „Já na to seru, to přelavu, já na to seru!“ Na podzim v deseti stupních bych to přeplavávat nechtěl. Nebylo zkrátka cesty zpátky. Buď se jim postavíme nebo nás rozsekaj. Šlo o krk!
text: Miloš Hroch
Skaterock.cz
Hledat
