Na jaře se na JAZZFESTBRNO chystají Brad Mehldau i Gregory Porter

Výjimeční zahraniční hosté i špičky domácí scény se od března do května příštího roku už po třinácté sjedou do Brna. Vrcholy zavedeného mezinárodního festivalu JAZZFESTBRNO 2014 budou koncerty nejžádanějšího současného jazzového vokalisty Gregoryho Portera 25. května v nově otevřeném hudebním klubu Sonocentrum a vzácné triové vystoupení nejvlivnějšího jazzového pianisty střední generace Brada Mehldaua 6. března v Janáčkově divadle.
 
„Jak Porter, tak Mehldau jsou umělci, které máme dlouhodobě v hledáčku a pouze jsme čekali   na termínovou shodu,“ vysvětluje dramaturg Vilém Spilka z pořadatelské agentury 24-7 Promotions. „Hvězdy z USA jsou opět pilířem našeho programu, ale nezapomeneme ani na domácí špičky a nejlepší jazzmany ze zbytku světa.“ Mezi prvními zveřejněnými jmény vedle Portera a Mehldaua je i kultovní varhanní trio Peter Bernstein – Larry Goldings – Bill Stewart, jež vystoupí v divadle Husa na provázku 24. dubna. Informace ke koncertu Brada Mehldaua, Gregoryho Portera a tria Bernstein-Goldings-Stewart jsou k dispozici na www.jazzfestbrno.cz, www.gregoryporter.cza www.bradmehldau.cz. Speciální vánoční edice vstupenek na koncerty   v cenách od 290 do 690 Kč je k dispozici od 8. 11. v prodejní síti Ticketportal (www.ticketportal.cz). V minulých letech na festival zavítali např. Bobby McFerrin, Pat Metheny, Chick Corea, George Duke, Take 6, Avishai Cohen, John Scofield a další.
 
Kapela jednoho z headlinerů nadcházejícího ročníku brněnského JazzFestu, amerického pianisty a skladatele Brada Mehldaua, má jedinečný zvuk, jemuž se snaží přiblížit celá řada jazzmanů všech generací.„Mehldauovu hudbu miluju,“ řekl pro časopis Downbeat slavný pianista Enrico Pieranunzi. „A nejsem zdaleka sám. V jeho hře je totiž něco lákavě tajemného. Brad Mehldau je jeden z mála hudebníků, jejichž hudba není obsažena v notách, jež hrají. Svoje posluchače oslovuje tím, co je      za nimi. Jako by za těmi notami byl celý neznámý svět, do kterého vás to táhne." Lepší charakteristiku tohoto stylotvorného hudebníka byste vymysleli jen těžko. Mehldau by se u nás řadil mezi „Husákovy děti“ a z této generace se vypracoval jako nejvlivnější světový jazzový umělec. Patří do nejvyšší ligy jazzových a crossoverových hudebníků a jeho umělecký vývoj inspiruje početné pokračovatele po celém světě. Jazzoví fandové mají vzácnou (a na dlouho zřejmě jedinou) šanci zažít koncert sestavy, kde na kontrabas exceluje Larry Grenadier a na bicí Jeff Ballard.Mehldau totiž v současnosti dělí svoji uměleckou pozornost mezi celou řadu hudebních projektů   na pomezí žánrů a svou parádní disciplínu, tedy hru v triu, si hýčká pouze pro výjimečné příležitosti.
 
Rozruch, který Gregory Porter způsobil svým raketovým startem po vydání druhého alba, zdaleka nekončí! Nejlépe to vystihl americký magazín All About Jazz: „Jestliže jeho prvotina Water ohlásila vstup nového velkého jména mezi jazzové vokalisty, Be Good jasně potvrzuje, že Gregory Porter toho má ještě mnoho co říct...“. Skladba Real Good Hands z jeho druhého alba byla nominována na Grammy v kategorii Nejlepší výkon v oblasti tradičního rhythm and blues. Fakt, že v kategorii vyhrála nakonec Beyoncé, okomentoval Porter pro své fanoušky vtipně a lapidárně: „Nevadí, zkusím to znova!“ Skladba se již předtím zapsala do moderní hudební historie: jako vůbec první píseň zpívaná jazzovým zpěvákem byla vybrána jako Single of the Week na iTunes. Porter brázdí na svách turné USA i Evropu a jeho koncertry patří k těm nezapomenutelným, což ztvrzuje i prestižní ocenění britských Jazz FM Awards za nejlepší živé vystoupení. A jak prodejní statistiky obou jeho alb, tak množství pochvalných kritik svědčí o tom, že jeho úspěch není náhodným ani přechodným jevem.
 
Svou kariéru zahájil v jazzových klubech, kde došlo k setkání s klavíristou, saxofonistou a skladatelem Kamau Kenayattem, které předurčilo jeho další životní kroky. Právě díky Kenayattovi se dostal k muzikálovému herectví a ztvárnil mimo jiné titulní roli v úspěšném muzikálu It Ain't Nothin' But the Blues. Porter se prosadil i jako autor, a to poloautobiografickým muzikálem s názvem Nat King Cole and Me, ve kterém líčí svůj příběh z dětství.

Vybaven zkušenostmi z muzikálu a čilého koncertování po klubech si Porter rychle získal respekt svých zkušenějších a slavnějších kolegů v čele s Wyntonem Marsalisem a Jammiem Cullumem, s nimiž příležitostně spolupracuje či vystupuje. A to byl již krůček k sólové dráze, kterou zahájil teprve v roce 2010, a jazzovou scénu vzal doslova útokem. V rámci festivalu Struny podzimu vloni  dvakrát za sebou vyprodal Lucerna Music Bar a potvrdil, že jeho popularita je na vzestupu nejen ve Spojených státech.Do Brna přijede sympaťák Porter už jako etablovaná hvězda na pomezí jazzu, soulu a R´n´B s čerstvým třetím albem Liquid Spirit natočeným pro významné vydavatelství Blue Note. „Gospel, soul a jazz se na albu Liquid Spirit pojí v dokonalé symbióze,“ charakterizuje album hudební publicista Petr Vidomus, „a sám zpěvák pravděpodobně necítí nijakou potřebu definovat či klasifikovat svoji tvorbu – zcela přirozeně a s respektem k výchozím kořenům proplouvá mezi styly. Sázka na originalitu se v jeho případě mnohokrát vyplatila.“
 
Trio Bernstein-Goldings-Stewart zkoumá zákoutí jazzových standardů, hraje své autorské skladby, ale především komunikuje na telepatické rovině, která se rozvíjí pouze u dlohodobě fungujících kapel. Dvacetileté hudební partnerství kytaristy Petera Bernsteina, varhaníka Larryho Goldingse a bubeníka Billa Stewarta je unikátní a přestože všichni patří mezi největší mistry svých nástrojů, nejde o žádné příležitostné seskupení hvězd. Jejich nejnovější album Live At Smalls (Smalls Live) je po osmi studiových počinech a live DVD jejich první živou audio nahrávkou. Zachycuje energii a kreativitu newyorských jazzových klubů, které ostatně mají na svědomí dnešní reputaci této ostřílené kapely jako jednoho z největších varhanních trií dneška.
 
Kromě vystoupení zahraničních hvězd festival nabídne v průběhu měsíců března a dubna tradiční koncerty v nejrůznějších koncertních sálech a klubech. Místa konání budou hostit jak zástupce české hudební scény, tak reprezentanty progresivního zámořského i evropského jazzu. Populární organizované jamsessions jsou od počátku festivalové historie její nedílnou součástí a bude tomu tak i v ročníku třináctém.
 
JAZZFESTBRNO 2014_první odhalené hvězdy:
6. 3. 2014, 19.30, Janáčkovo divadlo,Brad Mehldau Trio
24. 4. 2014, 19.30, Divadlo Husa na provázku, Larry Goldings, Peter Bernstein, Bill Stewart
25. 5. 2014, 19.30, Sonocentrum,Gregory Porter

Informace ke koncertu Brada Mehldaua, Gregoryho Portera a tria Bernstein-Goldings-Stewart jsou k dispozici na www.jazzfestbrno.cz, www.gregoryporter.cza www.bradmehldau.cz. Vstupenky na koncerty v cenách od 290 do 690 Kč jsou k dispozici od 8. 11. v prodejní síti Ticketportal (www.ticketportal.cz).
 
Festival se koná pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška, primátora statutárního města Brna Romana Onderky a starosty městské části Brno-střed Libora Šťástky.
 

- - -
 
Brad Mehldau Trio
Brad Mehldau – klavír, Larry Grenadier – kontrabas, Jeff Ballard – bicí
Americký pianista Brad Mehldau se propracoval k jedinečnému zvuku, jemuž se snaží přiblížit celá řada jazzových adeptů nejen mladší generace. Mehldau by se u nás řadil mezi „Husákovy děti“ a z této generace se vypracoval jako nejvlivnější světový jazzový umělec. "Mehldauovu hudbu miluju,“ řekl před pár lety pro časopis Downbeat slavný pianista Enrico Pieranunzi. „A nejsem zdaleka sám. V jeho hře je totiž něco lákavě tajemného. Brad Mehldau je jeden z mála hudebníků, jejichž hudba není obsažena v notách, jež hrají. Svoje posluchače oslovuje především tím, co je za nimi. Jako by za těmi notami byl celý neznámý svět, do kterého vás to táhne."
Lepší charakteristiku tohoto stylotvorného hudebníka byste vymysleli jen těžko. Brad Mehldau patří do nejvyšší ligy jazzových a crossover hudebníků a jeho umělecký vývoj inspiruje početné pokračovatele po celém světě. Jeho hudba respektuje tradici a osobitě reflektuje současnost, jak je tomu ostatně u všech vynikajících jazzmanů v poválečné éře. Čerpá jak z jazzové historie, tak z klasické hudby, pop music i experimentální hudby. Mehldau je ale také nevídaný virtuoz, který ovšem své technické dovednosti využívá plně ve prospěch hudby. Posluchači jeho hudby se rekrutují ze všech generací, uspokojí jak tradicionalistu, tak hledače nových cest - i v tom je její síla. Mehldauova celosvětová popularita a nekončící řada světových turné jsou toho nejlepším důkazem.
Mehldau pravidelně vystupuje na koncertních pódiích již od roku 1990 a nejkonzistentnější formát, v němž ho můžeme vidět a slyšet, je ultimátní jazzový formát, trio. Již v roce 1996 zahájilo Mehldauovo trio sérii nahrávek s přiléhavým názvem The Art of Trio a během pěti let se na labelu Warner Bros. dočkala celkem pěti pokračování. Během téhož období Mehldau vydal sólovou nahrávku nazvanou Elegiac Cycle a album s názvem Places, jež dává prostor jak sólo klavíru, tak triovým skladbám. Mezi další stěžejní Mehldauovy nahrávky z přelomu tisíciletí patří Largo, vzniknuvší ze spolupráce s inovativním hudebníkem a producentem Jonem Brionem, a Anything Goes, triová jízda s tehdejšími kmenovými spoluhráči, basistou Larrym Grenadierem a bubeníkem Jorgem Rossym.
První Mehldauova nahrávka pro label Nonesuch, Brad Mehldau: Live in Tokyo, vyšla v září roku 2004. Nedlouho poté došlo k zásadní změně v obsadě tria - po deseti letech nerozlučného hudebního bratrství s bubeníkem Rossym jej v roce 2005 vystřídal Jeff Ballard a začerstva nahráli skvělé album Day is Done. Pozitivního přijetí ze strany kritiky si o tři roky později vysloužilo i povedené live dvojalbum lakonicky nazvané Brad Mehldau Trio Live. V březnu vyšel studiový dvojdisk Highway Rider, velmi očekávaný rozsáhlejší hudební počin nepřímo navazující na album Largo. Highway Rider byl druhou Mehldauovou spoluprací s proslulým producentem Jonem Brionem a dohromady spojil jeho tradiční trio - bubeníka Jeffa Ballarda a basistu Larryho Grenadiera s bubeníkem Mattem Chamberlainem, saxofonistou Joshuou Redmanem a komorním orchestrem pod vedením Dana Colemana.
V roce 2011 vyšlo Live in Marciac - dvojCD s doprovodným DVD se záznamem koncertu z roku 2006 a Modern Music, tvůrčí spolupráce klavírního dua Brad Mehldau a Kevin Hays se skladatelem a aranžérem Patrickem Zimmerlim. V roce 2012 vydal po letech čekání na triovou desku Nonesuch album autorských písní s názvem Ode – dlouho očekávaná deska volně navázala na CD Live at the Village Vanguard a první studiovou nahrávku tria Day is Done a byla nominována na Grammy. Paralelní nahrávka tria Brada Mehldaua Where Do You Start prezentuje silnou stránku Mehldauova přístupu k hudbě - přearanžované interpretace převzatých skladeb. Where Do You Start nabízí Mehldauův originální pohled na desítku skladeb z pera jiných autorů a navrch přidává jednu Mehldauovu autorskou kompozici.
V roce 2013 Mehldau přispěl svým jedinečným uměním ke kvalitě alba Walking Shadows dlouholetého hudebního parťáka Joshuy Redmana. Rok 2013 byl vůbec pro Mehldaua plodný, inicioval řadu společných projektů s různými umělci včetně turné s virtuózním mandolinistou Chrisem Thilem, klavírních duet s Kevinem Haysem a nového „elektrického“ projektu s bubeníkem Markem Guilianou s názvem „Mehliana", jenž si nahrávací premiéru odbude v roce 2014 .
Mehldauova hudební osobnost je vpravdě dichotomická. Je v první řadě improvizátorem a výrazně si pěstuje pocit okamžitého okouzlení spontánní hudební myšlenkou vyjádřenou v reálném čase, zároveň je ovšem hluboce fascinován formální architekturou hudby, jež pomáhá formovat vše, co nakonec zahraje. V okamžicích Mehldauovy nejsvětlejší inspirace slouží skutečná struktura jeho hudebního myšlení jako prostředek exprese. Při hře jakoby zvenčí pozoruje, jak a v jakém pořadí se hudební myšlenky odvíjí. Každá skladba má silný vypravěčský oblouk, ať už se projeví na začátku nebo na konci, popřípadě úmyslně otevřený konec. Obě polohy jeho umělecké osobnosti - Mehldau improvizátor a Mehldau formalista – se vzájemně podporují, inspirují a výsledkem je často něco jako kontrolovaný chaos.
Mehldau vystupuje po celém světě konstantním tempem už od poloviny devadesátých let a jeho koncerty zprostředkovávají širokou škálu emocí. Některé jeho skladby nabízejí intelektuální kontrolu kontinuálního procesu abstrakce, jiné zase mimořádnou hustotu hudební informace. A hned vzápětí může následovat zemitá a emocionálně překypující balada. Mehldau si prostě užívá balancování mezi extrémy. Za více než dvě dekády si užívá zájmu širokého publika, jehož řady navíc postupně utěšeně narůstají. Dostává se jim totiž jistoty intenzivního zážitku z každého koncertu...
Kromě svých vlastních projektů spolupracuje Mehldau s řadou nepřehlédnutelných jazzových osobností, včetně nádherných dvou let na turné s kapelou saxofonisty Joshuy Redmana, nahrávek a koncertů s Patem Methenym, Charliem Hadenem, Lee Konitzem a sidemanské spolupráce s kapelami Michaela Breckera, Wayne Shortera, Johna Scofielda či Charlese Lloyda. Více než deset let spolupracoval s několika muzikanty a kolegy, které mimořádně respektuje, včetně kytaristů Petera Bernsteina a Kurta Rosenwinkela či tenor saxofonisty Marka Turnera.
Mehldau se rovněž objevil na řadě nahrávek mimo jazzový žánr, např. desce Teatro Willieho Nelsona a Scar písničkáře Joea Henryho. Jeho hudba se objevila v několika filmech, včetně Eyes Wide Shut Stanleyho Kubricka a Million Dollar Hotel Wima Wenderse. Složil také původní hudbu pro francouzský film Ma Femme Est Une Actrice. Mehldau má na svědomí i dvě díla v instrumentaci klavír a zpěv, které si objednala Carnegie Hall: The Blue Estuaries a The Book of Hours: Love Poems to God. Provedl je na jaře roku 2005 s uznávanou klasickou sopranistkou Renée Fleming. S Fleming tyto kompozice Mehldau i nahrál a vyšly v roce 2006 pod titulem Love Sublime. O dva roky později si Carnegie Hall objednala cyklus sedmi milostných písní pro švédskou mezzosopranistku Anne Sofie von Otter. Premiérovány byly v roce 2010. Výtečně přijaté dvojalbum Mehldaua a von Otter s titulem Love Songs, které spárovalo nově zkomponovaný písňový cyklus s vybranýmí francouzskými, americkými, anglickými a švédskými písněmi, bylo vydáno na konci téhož roku.
V sezóně 2010/11 vybrala Carnegie Hall Brada Mehldaua, čerstvého laureáta „Richard a Barbara Deb´s Composer´s Chair“, k uměleckému hostování jako vůbec prvního jazzového umělce. Předchozími privilegovanými byli Louis Andriessen (2009-2010), Elliott Carter (2008-2009) a John Adams (2003-2007).
 

Gregory Porter
Dle slov hudebního publicisty Jiřího Moravčíka je Gregory Porter „americkým jazzovým zpěvákem považovaným za největší zjevení posledních let a možného nástupce Nat King Coleho.“ S tímto tvrzením lze jen souhlasit. Gregory Porter nabízí přesně to, co byste od jazzového zpěváka, skladatele, herce a básníka očekávali, a navrch se vám přitom dostane ještě příznačného a těžko definovatelného „čehosi navíc“. Nezáleží na tom, kam Porter vstoupí. Ať je to newyorský jazzklub, brooklynský kostel nebo vyšperkovaná koncertní síň v evropské metropoli, všude svým neuvěřitelným hebkým barytonovým hlasem, vygradovanou směsí autorských kompozic a pečlivě zvolených standardů z jazzu, soulu, gospelu a R&B způsobí pořádný rozruch.
Málokdo také pamatuje, kdy naposledy nějaký debutující zpěvák na sebe během necelých tří let strhl takovou pozornost. Za dvě první alba – Water a Be Good – získal nominace na Grammy a přízeň slavných kolegů. Moderátor televizního show The Late Show Jools Holland každého dopředu upozorňuje, ať se připraví na to, že mu z poslechu Portera doslova spadne čelist. Trumpetista Wynton Marsalis ho nazval gigantem současného jazzu a z Colours of Ostrava dobře známý Jamie Cullum získal pocit, že stál vedle velikána. Poklonu teprve dvaačtyřicetiletému černošskému zpěvákovi vysekly také Dianna Reeves nebo Erykah Badu. Čerstvě se navíc (oznámkován titulem „budoucí jazzová legenda“) objevil v jedné z nejslavnějších talk show – the Tonight Show amerického moderátora Jaye Lena.
Porter vyrůstal v kalifornském Bakersfieldu, studoval architekturu a divadelní a muzikálové herectví, kterému se vedle zpívání v kostelech a po jazzových klubech věnoval až do roku 2010, kdy ve čtyřiceti letech debutoval nesmírně úspěšným albem Water. Nejlépe to vystihl americký magazín All About Jazz: „Jestliže jeho prvotina Water ohlásila vstup nového velkého jména mezi jazzové vokalisty, Be Good jasně potvrzuje, že Gregory Porter toho má ještě mnoho co říct...“. Skladba Real Good Hands z jeho druhého alba byla nominována na Grammy v kategorii Nejlepší výkon v oblasti tradičního rhythm and blues. Fakt, že v kategorii vyhrála nakonec Beyoncé, okomentoval Porter pro své fanoušky vtipně a lapidárně: „Nevadí, zkusím to znova!“ Skladba se již předtím zapsala do moderní hudební historie: jako vůbec první píseň zpívaná jazzovým zpěvákem byla vybrána jako Single of the Week na iTunes. Nedávno si Porter vysloužil ocenění na britských Jazz FM Awards za nejlepší živé vystoupení. A jak prodejní statistiky obou jeho alb, tak množství pochvalných kritik svědčí o tom, že jeho úspěch není náhodným ani přechodným jevem.
Svou kariéru zahájil v jazzových klubech, kde došlo k setkání s klavíristou, saxofonistou a skladatelem Kamau Kenayattem, které předurčilo jeho další životní kroky. Právě díky Kenayattovi se dostal k muzikálovému herectví a ztvárnil mimo jiné titulní roli v úspěšném muzikálu It Ain't Nothin' But the Blues. Porter se prosadil i jako autor, a to poloautobiografickým muzikálem s názvem Nat King Cole and Me, ve kterém líčí svůj příběh z dětství.
Sečtělý Porter dokáže v textech přesně zacílit na sociální nálady, zabrousit do vzpomínek na dětství, vracet se ke krušné historii amerických černochů nebo si radostně pohrávat s myšlenkou na společné jamování s legendárními jazzmany a bluesmany od nichž si vypůjčuje skladby, které následně ojediněle jiskřivým způsobem přezpívává. Vlastní mu jsou ale také milostná témata a písně o lásce věnované ponejvíc ruské manželce. Patří proto k vrcholným okamžikům jeho úchvatných koncertů.
Do Brna přijede sympaťák Porter už jako etablovaná hvězda na pomezí jazzu, soulu a R´n´B s čerstvým třetím albem Liquid Spirit natočeným pro významné vydavatelství Blue Note. „Gospel, soul a jazz se na albu Liquid Spirit pojí v dokonalé symbióze,“ charakterizuje album hudební publicista Petr Vidomus, „a sám zpěvák pravděpodobně necítí nijakou potřebu definovat či klasifikovat svoji tvorbu – zcela přirozeně a s respektem k výchozím kořenům proplouvá mezi styly. Sázka na originalitu se v jeho případě mnohokrát vyplatila.“
 
Bernstein – Goldings - Stewart
Larry Goldings – Hammond organ, Peter Bernstein – kytara, Bill Stewart – bicí
Již v polovině devedesátých let označil list The New York Times kapelu Larry Goldings, Peter Bernstein a Bill Stewart jako „nejlepší varhanní trio desetiletí.“ Trojice, která funguje pospolu více než dvacet let, si od té doby vysloužila respekt pro svůj jedinečný zvuk, kapelovou synergii a především sdělnou hudbu. Na kontě mají celkem osm alb a jedno DVD, jež jejich charakteristický zvuk skvěle dokumentují. Trio zkoumá zákoutí jazzových standardů, hraje své autorské skladby, ale především komunikuje na telepatické rovině, která se rozvíjí pouze u dlohodobě fungujících kapel. Jejich nejnovější album Live At Smalls (Smalls Live) je jejich první živou audio nahrávkou a zachycuje energii a kreativitu newyorských jazzových klubů, které ostatně mají na svědomí  reputaci kapely Bernstein-Goldings-Stewart jako jednoho z největších varhanních trií dneška. All star kapely často nemusí fungovat až tak ideálně, jak by se mohlo zdát, ale tohle trio soubojem eg rozhodně netrpí - spojuje tři výrazné individuality a stylotvorné osobnosti v jeden nerozlučný celek.

Nepřeslechnutelným hráčským rukopisem na Hammondovy varhany a hudební všestranností se chlubí bostonský rodák Larry Goldings (nar. 1968). Pohybuje se nenuceně a s přehledem nejen v širokém spektru jazzu, ale i ve světě funku, popu a elektronické hudby. Jako sideman je rovněž na roztrhání, můžete jej slyšet na desítkách alb umělců prakticky všech hudebních žánrů. Jako lídr vydal celkem třináct desek a mnohé z nich natočil v triu s Peterem Bernsteinem a Billem Stewartem.
V průběhu dosavadní kariéry Goldings úzce spolupracoval s Maceo Parkerem, Jimem Hallem, Johnem Scofieldem, Michaelem Breckerem, Pat Methenym a od roku 2002 s folk-popovou ikonou, Jamesem Taylorem. V roce 2007 získal Goldings s Jackem DeJohnettem a Johnem Scofieldem nominaci na Grammy v kategorii „nejlepší jazzové instrumentální album jednotlivce nebo skupiny“ za album Trio Beyond - Saudades (ECM). Goldings také působí jako úspěšný skladatel, aranžér a producent.
Newyorský kytarista Peter Bernstein (nar. 1967) je nedílnou součástí světové jazzové scény již od roku 1989. Je vyhledáván hudebníky všech generací - na turné strávil nespočet času s legendami, mezi nimiž nechybí Jimmy Cobb, Lou Donaldson, Bobby Hutcherson, Lee Konitz či Dr. Lonnie Smith, i jazzovými hvězdami současnosti, jako jsou Eric Alexander, Brad Mehldau, Diana Krall, Nicholas Payton nebo Joshua Redman. Jeho plný a na první poslech rozeznatelný kytarový zvuk ozdobil více než stovku nahrávek.
Jako leader Bernstein nahrál šest velmi ceněných alb nabitých nejen mistrovskými interpretacemi jazzových standardů, ale také vynalézavými i lyrickými autorskými skladbami. Bernstein se pravidelně realizuje i v roli pedagoga na Julliard School of Music, Berklee College of Music, University of North Texas, New School Jazz a na jazzové konzervatoři v Amsterdamu.
Kytarová legenda Jim Hall se v minulosti nechal slyšet, že Bernstein „je nejpůsobivější mladý kytarista, kterého jsem kdy potkal... Swinguje nejvíc ze všech, jeho hudební myšlenky mají logiku, feeling a vkus a vycházejí jak z tradice, tak ze současné hudby.“
Bubeník Bill Stewart (nar. 1967) si udělal jméno především jako člen rytmické sekce kapely kytaristy Johna Scofielda, se kterým intenzivně spolupracoval mezi roky 1990 a 1995 a dodnes několikrát ročně vyrážejí na společné turné. Rodák z Des Moines v Iowě je v současnosti jedním z nejvyhledávanějších jazzových bubeníků na světě. Stewartova hra se vyznačuje melodičností, precizností a bohatým vrstvením polyrytmů. Ačkoli jeho bubnování nese znaky nositelů jazzové bubenické tradice (mj. Maxe Roache, Roye Haynese a Jacka DeJohnetta), Stewartův zvuk je jednoznačně originální a výrazně ovlivnil nastupující generaci bubeníků.
Stewart absolvoval početná turné s Michaelem Breckerem, Kevinem Haysem, Lee Konitzem, Patem Methenym, Joshuou Redmanem, Joe Lovanem, Maceo Parkerem a dalšími vynikajícími jazzmany. Jeho dlouholetý vztah s Johnem Scofieldem dal vzniknout jedněm z vůbec nejkvalitnějších nahrávek a živých vystoupení v moderním jazzu. Svůj skladatelský talent uplatňuje Stewart především na svých vlastních deskách, které nabízejí stejnou míru humoru, vkusu a dokonalosti, jakou můžeme vystopovat v jeho hraní.