Lenka Senová z Roxy: Interiéry ve stylu art deco a pestrá dramaturgie lidi táhnou

Klubu Roxy je 25 let, proto právě oslavuje a bude oslavovat ještě celý týden. James Zabiela, Eskimo Callboy, Goldfrapp, program Soundz Czech s hostující Lenkou Dusilovou a spousta dalších akcí… Vydali jsme se proto přímo na místo. O tom, co se za tu dobu v klubu změnilo a co by se naopak nikdy změnit nemělo, vypráví Lenka Senová, která se v něm stará o program.
 
 
NA ZAČÁTKU BYLI FUGAZI
Roxy slaví výročí čtvrtstoletí existence. Jak to tady tehdy začalo, a kdy přesně?
Začínalo to pozvolna. Pro mě byl tím určujícím okamžikem 13. červen 1992. Jako první velká zahraniční kapela tu vystoupili američtí Fugazi. Možná tu sice ještě předtím hrál nějaký totální underground, ale to snad ještě ani nebylo otevřené pro veřejnost. Spíš se sem lidi tehdy jen tak chodili seznámit s prostorem. Všechno tu tehdy bylo zdevastované… Takže výročí sice vycházelo na červen, ale v tu dobu už lidi pomalu mizí z města. Proto jsme se od určitého roku domluvili, že ty narozeniny budeme slavit na podzim a oslavy budou trvat nejméně týden.
 
Jak oslavy pojímáte?
Snažíme se o pestrost, aby to kopírovalo naši běžnou dramaturgii. Nepotrpíme si na žádné velké atrakce, dáváme především důraz na umělce. Hlavně chceme, aby si lidi užili atmosféru klubu a abychom se v našlapaném týdnu sešli s přáteli - DJs a muzikanty.
 
Čím se Roxy liší od běžných klubů?
Podle mě je Roxy výjimečný už samotným prostorem – ve stylu designu art deco. Klub vznikal brzo po revoluci, kdy Linhartova nadace tyhle úžasné prostory objevila. Totálně se do toho zbláznili a pustili se do prvních akcí, přestože byl v totálně zdevastovaném stavu. Výjimečný je ale nejen prostorem, ale pochopitelně už dlouhá léta i náplní dramaturgie a její pestrostí. Myslím si, že je proto na úrovni špičkových evropských klubů. Troufám si říci, že je Roxy srovnatelné s nejlepšími kluby ve světě.
 
SOUČASNOST: ELEKTRONIKA
Můžete připomenout některé nejzajímavější koncerty, které se tu odehrály?
Přestože se Roxy už dlouhá léta dost orientuje na elektronickou hudbu, koncerty tady byly a stále jsou dost stěžejní součástí dramaturgie.
Když se tu s živými koncerty začínalo, tak jsme velmi úzce spolupracovali s Davidem Urbanem, který byl tenkrát dramaturgem a který je po dlouhá léta zárukou kvality. Výběr kapel tu tudíž byl už od samého začátku na velmi vysoké úrovni. Navázali jsme na něj a si stále ji držíme i za podpory externích promotérů, i když je jisté, že elektronická hudba převažuje. Ta je současným fenoménem. 
 
Takže pár nejdůležitějších jmen?
Jen namátkou: určitě kdysi Franz Ferdinand, ale třeba mě napadají z nedávné doby taky Editors. Kdysi to začínalo punkovými kapelami a opravdovým undergroundem, vzpomínám třeba na UK Subs. Vystupovala tady ale taky Natacha Atlas a mnoho dalších. Bylo to obrovské množství pro nás nových kapel. A když to posoudím, tak i teď se na nás valí velké množství současné kvalitní muziky, na kterou jednou budou lidi taky dlouho vzpomínat.
 
LEGENDY? NEZÁJEM
Můžete představit typického návštěvníka Roxy, jestli ovšem nějaký takový „živočišný druh“ existuje?
Na koncerty obvykle chodí vyprofilovanější publikum, které obdivuje nějaký žánr. I když samozřejmě jsou lidi, kteří chodí všeobecně na vše. Nicméně teď nastoupila nová generace, která se orientuje na svou hudbu, která vzniká právě teď. Nějaké legendy je nezajímají. Co se taneční scény týče, zrovna tam je tahle nová generace v plné pohotovosti a orientuje se na to, co ve světě zrovna frčí.
 
Jaký je zájem o tradiční volné pondělky se vstupem zdarma?
Je to čím dál tím těžší. Když projekt Free Mondays vznikal, tak lidi ještě nebyli vytížení tak moc, jako jsou teď. Tahle doba už je našlapaná, že málokdo má čas zdržet se v pondělí v podstatě až do úterního rána v klubu. Koncept je přitom stále stejný – kapela a dýdžejové jedou až do rána, nicméně už se to malinko zkracuje. Chodí sem spousta cizinců, turistů, tudíž mám pocit, že to pořád funguje, ale už to není tak silné jako dřív. Původně Free Mondays byly hlavně pro nově vzniklé české kapely, aby si mladí hudebníci měli možnost zahrát na velkém pódiu. Teď se sice snažíme více přivážet zahraniční kapely, ale zase to jsou hlavně ty, které se snaží prosadit a jsou na šňůře. 
 
Oslavit čtvrtstoletí existence se jen tak každému pražskému klubu nepoštěstí, a tak slavnému a důležitému obzvlášť. Takový Bunkr vydržel jenom pár let a už je to přes dvacet roků, co s ním úřady zametly. Jak se vám podařilo tak dlouho vydržet a prosperovat?
V současné době je situace stabilní, i když dříve tak tomu nebylo. Přicházelo to ve vlnách - stížnosti sousedů, zlovůle úřadů, především nepříjemnosti vázané na lidi z okolí klubu. Každý, kdo tu bydlí, má pochopitelně jinou představu o klidu ve své rezidenční zóně. Já je samozřejmě chápu, nicméně s určitým nepohodlím v Dlouhé musí počítat, když tu vznikl jeden bar vedle druhého. My jsme se ale snažili vždy lidem vyjít vstříc a udělat všechno pro to, aby byli spokojení. 
 
Jak se to projevuje?
Nepouštíme lidi během produkce ven na ulici, což je samozřejmě pro návštěvníky klubu velmi nepopulární. Udělali jsme protihluková opatření, což zrovna v tomhle prostoru bylo hodně těžké. Udělali jsme všechno, co bylo reálné. Věnujeme se tomu po dlouhá léta, aby to tady bylo dokonalejší a dokonalejší, takže se to někdejší okolní pnutí nějakým způsobem uklidnilo. Vždycky samozřejmě někdo přijde s nějakým novým problémem, ale obecně se to uklidnilo značně.
 
S majiteli vycházíte bezproblémově?
Majitelem je společnost, která patří Židovské obci. Jsme s nimi stále v dobrém vztahu. Myslím si, že ten vztah je velmi korektní, takže se na nás zatím naštěstí nikdo netváří, že by nás tady snad nechtěl mít. My navíc tenhle prostor dost zvelebujeme a investujeme do něj, což je pochopitelně výhodné pro obě strany.
 
Co jste konkrétně opravili?
Tenhle klub byl dlouho dost opotřebovaný. Kdysi to zkrátka k pražským klubům patřilo, lidi byli k drsnějšímu prostředí mnohem vstřícnější. Dokonce to i teď někteří návštěvníci vyžadují. Takových lidí, kteří vzpomínají na zlaté časy, kdy ten prostor byl surový a jim to vyhovovalo, je ale teď už fakt jen minimum. Teď už nastoupila jiná generace a ti už vyžadují určitý komfort. Kolik se do toho nainvestovalo, neumím říct, protože je to neustálý proces. 
 
Začalo to asi, když vás před patnácti lety vyplavila velká voda...
Po povodních jsme klub nejdřív jenom vrátili do původního stavu, ale potom proběhla významná rekonstrukce. Samozřejmě jsme přitom museli zachovat hlavní prvky tohohle prostoru, protože je výjimečný a nesmí se do něj zasahovat. Přesto se některé vedlejší věci a zázemí měnily dispozičně. Udělali jsme nové pódium, podlahy a i nadále investujeme. Teď jsme třeba nedávno dokončili novou backstage pro umělce. Těch zásahů, které jsou hodně viditelné, je hodně. Když k nám přijde někdo, kdo tu dlouho nebyl, tak jenom zírá.
 
Vydržíte tedy jet v tomhle tempu další čtvrtstoletí?
Jsem tady už dvacet let a v té době už tady u toho jako dramaturg rozhodně nebudu. Pevně ale doufám, že tenhle prostor jako klub bude zachovaný. Technologie budou jistě někde úplně jinde, takže to se samozřejmě musí projevit nejen na programu, ale i na interiéru, ale snad se zachovají historické věci. Tím hlavním je ale atmosféra téhle budovy a takovéhle věci by se určitě neměly ztratit. Myslím si, že i tohle na lidi funguje bezvadně. Oceňují, že nejsou v nějaké krabici bez duše. Genius loci tady je stále.
 
www.roxy.cz