Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: The New Division - Shadows

Někdy... někdy mám chuť se nechat zavřít do zorba koule vlastního hermeticky uzavřenýho světa, pozorovat všeobklopující lomoz bez zvuků doléhajích zvenčí skrz plastovou bublinu a jen si tak snít. Nechat se unášet davem a kutálet se na hlavách netečnejch lidí jako ten Bertík. To mě baví. Občas. Je to ideální konstelace na vymejšlení nejrůznějších volovin, očišťující zevlování, nebo k poslouchání specifický hudby, která nevyžaduje od posluchače nic jinýho, než se nechat vtáhnout do emocionálního labyrintu. Skončí jedna věc a než začne druhá, splyne tlumenej hluk města, vzdálený hlasy i křupání sněhu pod nohama v jeden medovej noise, kterej pospojuje organický “venku” s tím, co máte v uších.

Někdy se stane, že mi nějaká, pro mě zásadní deska, prostě proklouzne. Její zpětný nalezení má paradoxně mnohem větší cenu a váhu, než čekání na něco očekávanýho. Samozřejmost, rutina chladnokrevnýho lovce novinek, dostane lekci, haha. The New Division. Doteď nevím, jestli ten název, i v kontextu se soundem, je jenom hodně trapnej fór, nebo brilantní reminiscence. Deska Shadows je poměrně stará (vyšla na sklonku roku 2011), ale protože je taková, jaká je, je to celkem jedno. Můžeme tomu třeba říkat nadčasovost žánru. Post-new-wave je hodně placatej a alibistickej termín, ale tady to tak nějak nealibisticky sedí. Je občas legrační sledovat, jak kapely z Kalifornie, resp. z LA, chtějí urputně znít britštěji než britsky. The New Division nejenom že se rozkošnicky ráchaj v odkazu New Order, ale oni ten svůj dokonalej nonšalantní blend retro stylů navíc  povyšujou na celkem sofistikovanej a přitom zábavnej koncept. Miluju ty rovný hookovský basový linky. Je v nich prostor, nostalgie, napětí i geometrie. Jako jasně definovaná klec rámujou všechen ten subtilní bordel uvnitř, dávají mu řád a udávají směr.
Já vím a s nelibostí nesu, jak je tenhle náš malej národ u vytržení z Hurts. Chápu to. Jsme emocionálně nedovyvinutý a tak nás růže, předstíraná noblesa, retro obleky, školenej hlas, pomáda a blazeovaný výraz à la Oldřich Nový dostávají do kolen. Teda mě ne, ale většinu jo. Neříkám, že jsou Hurts póvl, to ani náhodou, jenom mě irituje, když si na tom někdo lítá s pocitem, že Hurts objevili neobjevený, a přitom je to jen s popovým citem  mistrně ušitej čínskej rádoby značkovej mantl.
Jděte dál. Jděte až pod kořeny. Tam, kde to začalo, kde se to vařilo, formovalo a následně expedovalo do celýho světa. Už první song na Shadows Opium je jako mash-up Orchestral Manoeuvres in the Dark a Interpol. Tam, kde Hurts opakovaně a bez uzardění překračujou hranice ještě snesitelnýho patosu a prýští z nich nepříjemná manýra, tam The New Division zůstávají civilní. Shallow Play jsou trochu Tears For Fears v remixu někoho, kdo ctí předlohu, ale narodil se po roce osmdesát. Sense je chytlavá triviální synth-popůvka, zase s tou úžasně jednoduchou a zároveň magnetickou basou a geniálním dropem, po němž to všechno pěkně bublá a roste, až je najednou konec a vy úplně samovolně saháte po repeat. Hearts for Sale je Madchester jako vyšitej, Stone Roses hipízácká rytmika s frázováním a barvou hlasu Paula Bankse. True Lies zní jako šupáčtější Hurts s Beach Boys falzetama navrch, ale v tom přízemnictví a pokoře je právě to roztomilý kouzlo, kořeněný dlouhatánskejma rejstříkama osmdesátkovejch kláves navrch. Saturday Night je sametová morbidita, krásnej epilog, co voní po levandulích a kostelní zatuchlině. A tak můžete projíždět Shadows od začátku do konce a zase zpátky a budete jenom kroutit nevěřícně hlavou, jak je ta deska konzistentní, skvěle produkovaná a na nic si nehraje. Vracet se v čase je někdy neobyčejně občerstvující a dobrodružný zároveň.