Kašpárek v balíku

Kefír, jeden z posledních festivalů letošního léta, o víkendu jasně ukázal, že vykutálenému Kašpárkovi v rohlíku narostlo číro do nečekané výšky a se svou partičkou muzikantů, kamarádů a hlavně za šest let jeho bujarým  kašpařením hodně dobře vycepovanou bandou dětských „bejbypankáčů“ (a zejména jejich rodičů) definitivně zarejdoval ze zčeřených  vod mírně alternativní zábavy „v mezích zákona“ do pokojného přístavu komerčního mainstreamu. A  růžolící chlapík s rolničkami a bříškem si toho možná pro samou legraci a vtípky ani sám nestačil všimnout.

A že jich byla spousta. Tentokrát mu přitom stačilo jen málo - udělat seznam dětských snů, které si kdysi chtěl vyplnit, a potom to všechno navézt na louku za statkem ve vesnici Třebovli na jeho rodném Kolínsku, jak starší „vynálezy“, tak i novinky:

Obří postel vybavenou na polštářovou bitvu. Divadla. Traktor Zetor i s rádiovkou a „sluchátkama“ pro traktoristy. Červenej doubledecker. Živý rytíře i s brněním. Popelářský auto s popelářema ochotnýma svézt každýho za volantem i na stupátku. Starou hasičskou stříkačku. Koně. Sjezdovku pro dvojkolový odrážedla s mantinely z obřích balíků slámy. Bazén i s živejma akvabelama. Kadeřnický salón i s ke všemu ochotnými kadeřníky. Řetízkový kolotoč.

A taky červenýho Brouka. Velký pískoviště s lopatkama a hráběma pro všechny hraboše. Posedy, větrníky, spoustu šťavnatejch melounů. Hrad ze slámy a kolem něj míče na velkou bitvu. Největší bicí soupravu na světě se spoustou paliček. Stovku postelí na ulehnutí, až blbnutí unaví. A k tomu Josefa Dvořáka a Jiřího Lábuse, kteří k tomu budou po celý den pod pražícím sluncem číst večerníčky.

Jo, a vlastně taky nějaký ty kapely. Kromě Kašpárka a jeho party taky Sto zvířat, Vypsanou fixu, Tonyu Graves, Lenku Dusilovou, Karla Babuljaka s námořnickýma písničkama, místní dechovku a taky tohohle a určitě tamtoho, no prostě hodně. 

Při pohledu na louku zaplněnou odhadem pěti tisícovkami  lidí – z poloviny dětí někde mezi třemi a deseti lety a z druhé jejich rodičů se třemi až čtyřmi křížky (pár babiček a kojenců vrnících u prsu počítat netřeba) bylo zcela zřejmé, že propíraná festivalová krize Kašpárkovi klidné spaní rozhodně kazit nemusí. Při jeho hlavním vystoupení velký stan pro tisíce lidí přetékal a nebylo zdaleka jisté, kdo zpívá písničky jako „Táto, kup mi želvy“ nebo „Čůrej sem a čůrej tam“ s větším nasazením, zda děti s číry nebo jejich tatínci zralého věku, kteří by snad už mohli mít rozum (ale většinou neměli, měli taky jenom ta číra).

Ovšem Kašpárek pro samé vyplňování svých snů taky na ledacos zapomněl. Třeba na to, že jenom čtyři stánky s občerstvením pro tisícovky lidí nestačí. Takže někteří lidi jeho půldruhé hodiny trvající vystoupení ve velkém stanu mohli slyšet jenom z dálky, když čekali stejně dlouhou frontu na (dobrou a čerstvě upečenou) pizzu (když jim poslední krásně vonící hambáč prodali těsně před nosem).

Na co ovšem Kašpárek bohužel nezapomněl, byl reklamní stan největší zdejší banky i s bankomatem. A kdyby jenom s bankomatem, dokonce i s jejím ředitelem, který si osobně přišel prohlédnout maskota nové kampaně zacílené na rodinnou klientelu.

Něco mi proto říká, že o Kašpárkovi ještě hodně uslyšíme, a možná to už nemusí být tak k popukání. Ale strach, že by nám tady klíčila nová Dáda, mít nemusíte.

text: Jiří Janda