Jaký byl Marilyn Manson v Tipsport Areně

 
Stejně jako letos zaplnil před deseti lety Marilyn Manson pražskou hokejovou halu na Výstavišti a rovněž se tak stalo po vydání napjatě očekávaného alba. Mezi oběma koncerty zeje stejná propast, jako mezi oběma studiovými počiny. Letošní novinka se ve své přímočarosti vrací zpět k teenage publiku, kdežto Mansonovo opus magnum Eat Me Drink Me (2007) nás přesvědčilo o jeho vyspělosti na všech frontách. A tomu úměrně odpovídá i koncertní provedení obou alb.  Tam, kde se dříve dalo mluvit o práci s atmosférou skladeb a s vokálem, který (když temnostpán chce) má zajímavé odstíny včetně těch melodických, teď zbyla jen křeč a uřvané refrény kontrastující s šeptanými slokami.
 
Na závadu nebyla krátká stopáž koncertu (jeden přídavek prostě musí stačit) ani dlouhé pauzy mezi skladbami (nový textil musí nahodit neasi), na které si mnozí stěžovali. A už vůbec ne principálův handicap v podobě pochroumané nohy („…na ogara spadla pištola…“). Ta ho sice pohybově dost limitovala, ale ve výsledku působily jeho kreace na kolečkovém trůnu či na nemocničním vozíku, postrkovaném dvěma lapiduchy, vcelku roztomile.
Problém byl spíše v tom, že ze všeho čouhala rutina, znemožňující dostat se dovnitř. To se týkalo jak novinek, kterým nelze upřít snahu o maximální dynamiku, tak starších věcí typu Disposible Teens, podbízivě podaného Dope Show či vokálně odfláknutého coveru Sweet Dreams. Zdůrazňuji to „vokálně“, protože instrumentálně bylo naopak vše po celou dobu v nejlepším pořádku – bubeníka může Mansonovi zbytek hudebního světa jen závidět a brilantní je i kytarová sekce - krátká sóla mají hlavu a patu, není tam jediný zbytečný tón.  Tak snad příště. Ale příště lépe, MM, talentu na to máš tak minimálně za dva Reznory.   
 
Marilyn Manson
19.11.2017 Tipsport Aréna Praha
text Harel Kron