Jak se můžete přiblížit přátelům v depresi?

 
„Představte si, že večeříte s rodinou či přáteli a jeden z vašich spolustolovníků vám řekne, že trpí hlubokou depresí. Bylo by vám příjemné pokračovat s ním v konverzaci?“ ptá se americký stand up komik a motivační řečník Bill Bernat, který si takovými stavy prošel. Nabízí také návod, jak o nich mluvit bez pocitů nepatřičnosti, falešné lítosti, naštvání či strachu.  
Světová zdravotnická organizace uvádí, že deprese je nejčastějším zdravotním problémem této planety a život komplikuje více než 300 milionům lidí. Prvenství v počtu nemocných patří kupodivu Indii, následují Čína a Spojené státy americké. V České republice se s depresí potýkají statisíce obyvatel. Zatímco onemocnění je to běžné jako chřipka, chodí se kolem něj stále po špičkách a málokdo je ochoten s postiženými o jejich potížích vůbec mluvit. Pokud tedy zrovna nepředstírají, jak moc jsou „v pohodě a cool“. Jako kdyby to ani nebyla deprese, ale svrab, co se přenáší verbálně.
Koho zajímá vaše peklo?
Podle Billa se většina lidí v depresích naučí tuto masku nasazovat třeba pro takové příležitosti, jako je večeře s rodinou či objednávání kávy. „Průměrný příbuzný nebo číšník nechce přemýšlet o tom, že se možná nacházíte na samém dně těch nejčernějších míst vaší duše,“ řekl v loňském roce ve svém TedTalku.
Nicméně deprese nerozpouští touhu lidí po porozumění a mentálním spojení s ostatními, ničí jen jejich schopnost tohoto spojení dosáhnout.
„A přestože si to možná nemyslíte, mluvit s depresivními přáteli a příbuznými může být velmi obohacující, a může to být dokonce i zábavné,“ pokračuje Bill. Ne zábavné ve smyslu „koukni na moje selfíčko s Leošem Marešem na party“, ale zábavné tím, že si jako lidé vzájemně užíváte času, který spolu trávíte, a navzájem se obohacujete. Bez zbytečných a hloupých očekávání, bez obviňování se z toho, kdo za vaši depresi může, kdo si co „zaslouží a nezaslouží“ a proč sakra kazíte celé rodině dovolenou.
Dvě strany jedné propasti
„Existuje taková propast. Na jedné její straně stojí lidé s depresí, kteří se mohou chovat divně nebo zmateně, protože v jejich hlavách se odehrává válka a nikdo další o tom nemá ani potuchy. Na té druhé jsou ostatní lidé, kteří na ty první hledí s nepochopením, vrtí hlavami a ptají se: „Proč, proboha, byste měli být zrovna vy v depresi?“ popisuje svou zkušenost Bill Bernat. S depresí se začal potýkat, když mu bylo osm let, a o několik dekád později nad ní ke svému vlastnímu překvapení začal vítězit. Posunul se od nekonečné mizérie k postupnému užívání si života. Dnes žije naplno i přesto, že trpí bipolární poruchou a překonal další mentální poruchy, jako je úzkost, přejídání se a závislost. Jakožto někdo, kdo žije na obou stranách propasti a dobře zná myšlení i obavy obou táborů, nabízí návod na to, jak mezi nimi můžeme společně postavit most.
Než se dostaneme k tomu, co ke stavbě tohoto mostu udělat, projděte si pár věcí, kterým je lepší se při konverzaci s lidmi v depresi vyhnout.
Neříkejte: „Z toho se dostaneš.“ To je sice skvělý nápad, ale je tu jeden problém: to už jsme zkoušeli. Neschopnosti „dostat se z toho“ se ostatně říká právě deprese. A je to nemoc, takže je to stejné, jako byste takto radili někomu se zlomenou nohou či rakovinou. Nepokoušejte se nás „opravit“, váš tlak na to, abychom byli „normální“, v nás může vyvolat jediné – pocity, že jsme vás zklamali.
Netrvejte na tom, že činnosti a věci, které pomáhají jiným lidem, pomůžou také nám. Klinickou depresi bohužel nejde vyléčit pojídáním zmrzliny. I když by to bylo naprosto skvělé.
Neberte si osobně, když budeme negativně reagovat na vaše rady. „Mám kamaráda, který mi zhruba před rokem napsal, že má depresi a cítí se osamělý. Navrhl jsem mu pár věcí, které bychom mohli podniknout, a on reagoval jen samými ne, ne a ne. Rozčílilo mě to. Jak to, že mu žádný z mých skvělých nápadů není dost dobrý?! Pak jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem byl v depresi já a kdy jsem si myslel, že nic nemá cenu, že neexistuje žádná budoucnost a že mě všichni nenávidí. Bylo mi jedno, kolik lidí mě přesvědčovalo o opaku, nevěřil jsem jim. Tak jsem svého kamaráda ujistil, že mi na něm záleží, a přestal jsem si jeho reakce brát osobně,“ vypráví Bill.
Nemyslete si, že není možné být smutný a zároveň v pořádku. Prosím, nenechte se vyděsit absencí zářících úsměvů a všudypřítomného štěstí.
Se smutkem nemusíte zacházet s urputností útočícího žraloka. Ano, je možné být smutný a zároveň v pořádku.
Televize, filmy, populární hudba, a dokonce i různí lidé nám říkají, že když nejsme šťastní, něco je špatně. Tvrdí nám, že smutek je něco nepřirozeného a musíme proti němu bojovat. Ve skutečnosti je naprosto přirozenou součástí života a přijmout ho s vědomím toho, že nebude trvat věčně, je dobré pro naše fyzické i mentální zdraví.  
Tak, a teď pár rad, co naopak dělat:
Mluvte s námi normálně. Při konverzaci s člověkem v depresi není nutné nasazovat smutný tón. Kýcháte snad, když mluvíte s někým nastydlým? Na tom, že jste veselý a hlasitý, není vůbec nic hrubého.
Zbavte se falešné představy, že jste za naši depresi odpovědní. Možná se bojíte, že když se pustíte do hovoru o tom, jak nás trápí deprese, měli byste s tím „něco“ dělat. Že jste nějakým způsobem odpovědní za to, aby nám bylo zase dobře. Nikdo od vás nečeká psychoanalytické schopnosti dr. Freuda, prostě buďte jenom přátelští. Možná máte strach, že nebudete vědět, co říct, ale vězte, že slova nejsou to nejdůležitější. Důležitý je váš zájem.
Řekněte jasně, co pro nás můžete a nemůžete udělat. „Říkám lidem: ,Jasně, klidně mi zavolej nebo napiš, ale já se možná nebudu moci ozvat zpátky ten samý den,‘“ vypráví Bill. Je úplně v pořádku stanovit jasné limity. „Zároveň nám, prosím, nechte nějakou možnost volby,“ doplňuje. „V jedné z mých depresivních epizod mi kamarádka oznámila, že by mě chtěla jednou za čas zkontrolovat, jestli jsem jakžtakž v pořádku. Zeptala se: „Mám ti volat, nebo radši poslat zprávu?‘ Tím jsem nabyl určitého sebevědomí, pocitu, že stále ještě rozhoduji o svém životě sám,“ vzpomíná.
Mluvte s námi o normálních věcech a klidně nás požádejte o pomoc. Pokud máte obavy o někoho blízkého, zavolejte mu a zeptejte se, jestli s vámi chce jít nakupovat nebo vám pomoct vyklidit garáž. Jde totiž o skvělý způsob vzájemné interakce, protože vám umožňuje být si navzájem blízko bez toho, abyste věnovali pozornost jeho depresi. On bude vědět, že ho zajímáte, aniž by se cítil trapně nebo jako břímě. (Ano, váš kamarád v depresi může být pracovní silou zcela zdarma.) Přizvěte ho jakkoliv ke spoluutváření vašeho života, stačí třeba i taková drobnost jako jít spolu do kina na film, který jste si tolik přáli vidět.
Tohle samozřejmě není univerzální návod na interakce s jakýmkoliv depresivním jedincem. Všechny zmíněné rady se opírají o jednoduchý princip: dát mu vědět, že s ním počítáte a spoléháte se na něj. Že má co nabídnout. To je podle Billa pro deprivovanou osobu velmi důležité vědět. Mluvte s ní tak, jako by její život byl stejně hodnotný, naplněný a krásný jako ten váš. Když tento postoj přijmete za svůj, možná zažijete jednu z nejinspirativnějších konverzací svého života.  
Další informace a články o zdraví, duševních chorobách a jejich léčbě najdete na Patalie.cz, včetně možnosti zdarma si stáhnout příručky např. „Kapesní průvodce psychickými poruchami“, „Jak si udržet zdravý rozum“, „Jak se zbavit traumat“, „Psychické poruchy u dětí“ nebo „Co je to psychosomatika a jak funguje?“ a další.