Jak a co hrál Kronos Quartet v Rudolfinu?

O tom, že pro Kronos Quartet jsou i po čtyřech desetiletích jeho existence běžné hudební škatulky příliš úzké, přijeli členové souboru opět přesvědčit pražské publikum.
 
Ve čtvrtek v téměř zaplněném Rudolfinu znovu ukázali svou profesionalitu a odvahu pouštět se na neprozkoumanou půdu. Hlavně to jsou důvody, proč jejich spolupráci stále vyhledávají takové veličiny populární hudby jako Paul McCartney, Björk nebo Laurie Anderson. Ostatně jedna ze skladeb posledně jmenované autorky nechyběla ani na programu pražského koncertu. 
 
Kronos Quartet se přitom ani na výročním koncertě nenechal svazovat přílišnou nostalgií a publiku představil novější skladby, některé od méně známých autorů. Po úvodní Aheym, ve které skladatel Bryce Dessner reflektuje své židovské kořeny, svůj obvyklý nástrojový park muzikanti obohatili o pár archaických elektronických nástrojů, jimiž okořenili převážně disharmonickou skladbu Death to Kosmische Kanaďanky Nicole Lizée. Neobvyklé předměty jako záhadné blikající „udělátko“ nebo cosi vypadající jako rozbrušovačka, v níž se otáčela gramofonová deska, zřejmě důstojná Dvořákova síň dosud nespatřila.
 
Přímo od podlahy se synchronizovaným podupáváním a za doprovodu umělci vyluzovaných zvuků, které připomínaly spíš hekání než zpěv, zaznělo Requiem for a Dream Suite autora Clinta Mansella. První část večera uzavřela skladba …hold me, neighbor, in this storm… Aleksandry Vrebalov, v níž smyčcový kvartet ze záznamu doplňují balkánské odrhovačky i lkaní pohřebních nářků.
 
Kubánské rytmy po přestávce přinesla skladba Tabú skladatelky Margarity Lecuona, muzikanti (zejména violoncellistka Sunny Yang) vypadali, jako by i při hraní vsedě tančili. Neuvěřitelně něžně a étericky zněla hudba Laurie Anderson ve skladbě Flow, posluchač se skoro mohl bát jen polknout, aby to nebylo slyšet a nezkazil tak atmosféru. Více než dvě a půl hodiny trvající koncert ukončila skladba Bombs of Beirut skladatelky Mary Kouyoumdjian okořeněná reálnými a mrazivými nahrávkami bombardování. V sérii přídavků potom nechyběla předělávka písničky islandských Sigur Rós.
 
Tvrdit, že Kronos Quartet je v ČR „jako doma“ by sice bylo poněkud přehnané, ovšem za uplynulých dvacet let sem soubor přesto občas zavítal (v Praze měl tedy asi čtyřletou pauzu). Naposledy u nás hrál před dvěma lety na festivalu Colours of Ostrava, jehož kulisy i atmosféra prý na jeho členy silně zapůsobily. Kdo by si snad jejich koncert (byť s repertoárem až na drobnou výjimku zcela obměněným) chtěl zopakovat, bude mít možnost jen za pár dní v Brně. Vystoupí v Sono Music Clubu v sobotu 22. listopadu a na programu budou například skladby minimalistů Terryho Rileyho nebo Steva Reicha (jenž shodou okolností přijel pražskému publiku osobně vytleskat svou Clapping Music právě před měsícem).