Share |

Historka z přízemí

I v uniformě organizované instituce, jako Petrohradská Ermitáž, se dá najít undergroung…
foto: Ivan Satsiuk (kroužky na obrázku znázorňují místa, na kterých pracovník namaloval ženské obličeje)

To, že je Petrohrad překrásný, napsal Dostojevský do většiny svých knih. To, že se tam dá vidět mnohé a není to jen na jednodenní výlet, se dočtete v kdejakém průvodci. Že se po několika dnech ve společnosti roztržitého průvodce s nemožným přízvukem budete nudit, je předvídatelné, ale ne všichni vám to po návštěvě „Benátek Severu“ přiznají. Nám, turistům s tenkými bundami, o kterých nám ještě před odletem tvrdili, že jsou vhodné i za polární kruh, se stěží hledá alternativní zábava. Tedy pokud nevezmete za vděk lesklými diskokluby s lovkyněmi Západoevropanů.
 
„Ten velkej barák se zlatou střechou“ pro tisíce turistů
Po pár dnech prohlídek se sebekrásnější architektonický skvost změní na „ten velkej barák se zlatou střechou“. Horká sprcha v hotelu se stává událostí dne. Spíš unuděná než unavená jsem poslední večer ležela v hotelovém pokoji. Viděla jsem sice vše, co by měl správný turista vidět. Všechno a nic. Během výletu žádný problém. Místa, která vidělo tisíce lidí přede mnou.
 
Noční život druhého největšího ruského města jsem také poslušně absolvovala. Ano, byla jsem tam a viděla je. Zlatokopky na podpatcích, které, byť mluvily pouze rusky, si po hodině snažení v dobré víře odváděly přiopilé budoucí manžely. Protože metro jezdí do půlnoci, musela jsem naštěstí odejít. Ženichy Ivana i Dimitrije jsem nechala čekat u baru.
 
Vystavovat v Ermitáži
Splnilo se. Po sedmihodinové prohlídce Zimního paláce, jsme unavení stáli v přízemí kolosální budovy ve frontě na kabáty. V našem oddělení chyběla šatnářka. Vyzbrojeni odevzdanou trpělivostí, čekali jsme více jak půl hodinu. Nevydržela jsem a oslovila nejbližšího uniformovaného pracovníka. Stál čelem ke kamennému obložení. Ukázalo se, že je to právě náš šatnář. Na očíslované věšáky jednoduše zapomněl – zabýval se totiž uměním. Obyčejnou tužkou vehementně zvýrazňoval ženské obličeje, které viděl ve vzoru mramoru. S omluvným úsměvem se vrátil ke svým povinnostem. Sám se nabídl, jestli si ho nechceme vyfotit a ukázal i několik ze zjevně nacvičených póz. Přidal typy na levné jídelny spolu s historkami o uklízečkách, konstantně ničící jeho díla.
 
Kantýnu jsme prověřili. Umaštěná místnost, schovaná mezi vznosnými domy, kde prodavačky v umělinových zástěrách měly jen koblihy a přeslazené kafe. Místo ubrousků nařezané kusy novin.
 
text: Jindřiška Jílková

jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.