Fringe blog: How to escape from Disney land

A najednou vám už není šestnáct a najednou ten svět, který vás tak fascinoval svou velikostí, je světem který vás svazuje svou velikostí a tam kde jste byli dřív svobodní, jste najednou spoutaní a v malém Disney landu, kam jste dřív chodili, abyste byli upřímně šťastní, najednou pracujete a zjišťujete, jak jste upřímně nešťastní, zjišťujete, že v tom světě, kde bylo všechno v pořádku, je najednou všechno v nepořádku, že úsměv nemusí být přirozeným projevem, ale najednou je náplní práce a je vám na nic a chcete spíš brečet, ale najednou je další pondělní ráno a vy musíte vstát a obléct se jako obří myš a vkročit do toho světa, kde někde musí čekat kočka, protože pro každou myš je někde kočka, tak jdete do práce a musíte se idiotsky usmívat na lidi, na který se nechcete usmívat a na hranolky, který se neumí usmívat a najednou zjišťujete, že Disney land je ta velká kočka, která na vás slintá, a chce se vám utéct a chce se vám brečet, ale v přeplněném londýnském metru prostě nemůžete běžet a ve světě, kam jste kdysi chodili pro štěstí, musíte být sakra šťastní, protože kdyby jste nebyli sakra šťastní, tak lidi, co chodí do Disney landu pro štěstí, by byli sakra nešťastní a tak je další pondělní ráno a vy jste sakra nešťastní z toho falešného štěstí, co musíte prodávat a podávat ruce a ptát se, jaký měl kdo den a co měl k večeři, i když vás to nezajímá a nikdy to nikoho nezajímalo a ten svět který vás fascinoval svou nespoutaností, vás najednou poutá, jako davy v metru a ta hezká holka, o který si říkáte, že jednou bude vaší holkou, se vám stále ztrácí z dohledu a vy se stále nemůžete odhodlat jí dohledat a i kdyby jste jí konečně oslovili, tak víte, že na sobě máte pořád ten kostým odporně šťastné myši, který snad nikdo nemůže to štěstí věřit, a holky se navíc bojej odporně šťastných myší, co lezou v londýnský podzemce a tak je další středeční ráno a vy zase víte, že se budete míjet a znova podzemka a úsměv a podaní rukou a výdej hranolků a váš kolega vám vypráví, jak souložil se čtyřícítkou a jak o tom píše scénář a vidina toho, že by tohle měla být vaše první role není úplně OK, jako není OK tenhle připnutej úsměv, tyhle neslyšící uši, tenhle ubíjející svět, kde na vás čeká ta ohromná kočka, a chce se vám brečet a chce se vám utéct zatímco se usmíváte a stojíte za pultem, a zas čekáte u podzemky tentokrát už opravdu odhodlaní, že jí konečně oslovíte, protože to je jediná cesta, jak se vyprostit z těhle pout, ale ona nepřichází a vy už víte, že přijdete pozdě a že se šéf rozhodně nebude usmívat, i když se budete usmívat a zeptáte se ho, jaký měl den a co měl k večeři a najednou zjišťujete, že je vlastně neděle, že jste jedinej idiot, který musí pracovat i v neděli mezitím, co ona někde spí, spí bez vás a najednou víte, že je to ta poslední neděle, kterou takhle chcete zažít, ale ten oblek z vás dělá hlodavce a ten úsměv z vás dělá loutku a vy prostře nemůžete najít ty provazy přivázaný na těle a tak to jde dál a dál, podzemka, pozdravy, úsměv, hranolky, přesně takhle to jde dál a dál a je to k nevydržení až do chvíle, kdy vám kolega, ten který souložil s tou čtyřicítkou, najednou nechá v práci dopis, že souložil s vdanou třicítkou a dopisuje scénář a dává výpověď a nejednou ta role, co nebyla OK, je OK a najednou se vám chce běžet, protože najednou zjistíte, že když se vám chce běžet, tak nejdůležitější je vylézt na povrch a shodit ty myší uši a přestat být myší a prostě běžet, pryč, kamkoliv, pryč z Disney landu.

Text by Petr Dlouhý