Divadlo na Vinohradech uvádí dramatizaci novely amerického spisovatele Jerzy Kosinského Byl jsem při tom (Being There).
Jde o tragikomický příběh o pouti ze zastrčené zahrady do nejvyšších pater společnosti. Stačí k takové kariéře umět stříhat růže a mít rád televizi?
Dramatizace románu, který proslavila především filmová verze.
Chancy, hrdina Kosinského příběhu, je nucen opustit své dlouholeté útočiště zahrady starého domu uprostřed New Yorku. Do světa se vydává vyzbrojen znalostmi zprostředkovanými pouze televizní obrazovkou. Náhodné setkání s bohatou ženou je počátkem cesty plné bizarních, komických a překvapivých okamžiků, na jejímž konci čeká závratná kariéra. On sám o světě neví takřka nic a nikdo nic neví o něm. Je dokonale prázdným listem papíru, kterému je možné dát jakýkoliv obsah. Je svět to, co vidíme, nebo to, co chceme vidět? Anebo snad to, co nám někdo vnutí? A je to tak i s lidmi?
Jerzy Kosinski, plným jménem Jerzy Nikodém Kosinski, se narodil v roce 1933 v židovské rodině v polské Lodži. Jako šestiletého ho jeho rodiče po obsazení Polska nacisty poslali pod falešnou identitou na venkov. Jemu i jeho rodině se podařilo okupaci přežít. Jerzy Kosinski vystudoval historii a politologii na universitě v Lodži. Nastoupil do Polské akademii věd, krátce studoval v Sovětském svazu. V roce 1957 emigroval do USA, když si vymyslel fiktivní nadaci, která ho údajně pozvala na studijní pobyt.
Publikovat začal na počátku šedesátých let, od samého počátku své tvorby píše v angličtině, nejdříve pod pseudonymem Joseph Novak. Nejdříve se věnoval odborným publikacím - Budoucnost patří nám, soudruhu (1962), Není třetí cesty (1962). Vystudoval Columbia University, v roce 1965 získal americké občanství. Ve stejném roce publikoval svoji pravděpodobně nejoceňovanější beletristickou knihu – román Nabarvené ptáče.
Jde o autobiografický příběh chlapce, kterého rodiče poslali na venkov, aby se vyhnul hrůzám nacistické okupace. Z dalších děl připomeňme Kokpit, Schůzka naslepo a Poustevník na 69. ulici. V této své poslední knize, satirickém románu, reaguje na nařčení některých kritiků, že není skutečným autorem svých děl, která navíc údajně vznikají na objednávku CIA.
Kosinského díla mají v sobě často satirický osten, jsou plná ironie.
Platí to i o drobné novele Byl jsem při tom z roku 1970. Tu proslavilo zejména její filmové zpracování z roku 1979 s Peterem Sellersem v hlavní roli. Kosinski se podílel na scénáři a film získal řadu ocenění.
Rozhovor:
(Tento rozhovor vznikl krátce před začátkem zkoušení inscenace).
Martin Stropnický o inscenaci Byl jsem při tom
Novelu Byl jsem při tom napsal Kosinski v roce 1970 a zasadil ji do amerických reálií, proč jste si vybral tuto novelu k dramatizaci v roce 2011 v kontextu Evropy a České republiky?
Se skvělou novelou J.Kosinského jsem se potkal kupodivu v období normalizace. Ačkoli, tak překvapivé to zas není: pokud se v těch dobách dalo nějaké dílo zjednodušeně interpretovat jako „sžíravá kritika poměrů v imperialistických Spojených státech“, směl se s ním Čech v dobách reálného socialismu seznámit. Aby viděl, jak hluboko může „prohnilý Západ“ klesnout. A tak jsem paradoxně viděl výtečný film, který byl podle novely natočen. Dodnes patří k mým deseti nejoblíbenějším.
A oč v novele jde? Zjednodušeně řečeno: je to příběh samotáře, který pečuje o malou zahrádku uprostřed činžovních domů a jehož jediný kontakt se světem zprostředkovává televize. Shodou okolností je nucený svůj útulek náhle opustit a seznámí se s rodinou jednoho z nejmocnějších podnikatelů. U ní získá svůj nový azyl a seznámí se tak s politickými i podnikatelskými špičkami. Ač je mentálně na úrovni odrostlejšího dítěte, svět politiky a byznysu je jím zcela okouzlen a přisuzuje mu jedinečnost a moudrost. Hlavní postavu, Chancyho, tak čeká neuvěřitelná kariéra.
Co tím chtěl básník říci? Domnívám se, že především tyto dvě věci: všudypřítomný svět médií dělá z lidí, aniž si to samozřejmě uvědomují, cvičené opice, které žijí domnělé životy, s domnělými prožitky, vědomostmi, názory i city. A za druhé: pokročilá fáze takovéhoto zpitomění moderní společnosti vede k tomu, že lidé mohou snadno vzplanout nekritickým obdivem k úplnému idiotovi. Neexistují kritéria, nejsou měřítka, došel čas.
Co bylo nejobtížnější na dramatizaci původně prozaické látky?
Nejtěžší? Asi to, co bývá složité u všech pokusů o převedení filmové látky na jeviště: zachovat řeč filmových obrazů tam, kde to jeviště unese a nahradit ji slovem, tam kde je to nezbytně nutné. To vše při zachování všeho toho myšlenkově a emocionálně nejsilnějšího, co předloha poskytuje. Víte, ono nejde o to, být za každou cenu originální. Nemám ambici ten příběh vylepšovat. To by bylo ostatně hodně pyšné. Já bych rád vyvolal v divácích emoci podobnou té mé, když jsem film viděl. A to je hodně těžký úkol.
Proč jste se rozhodl do hlavní role obsadit Viktora Preisse?
Ve filmu hraje hlavní postavu nezapomenutelným způsobem Petr Sellers. Viktor Preiss je stejně vynikající herec jako jeho slavný americký kolega a navíc je tu i jistá typová příbuznost. S Viktorem se známe spoustu let, vyznáváme podobný druh humoru i „jevištní řeči“ a máme k sobě i lidsky hodně blízko. Vím, že v naší zemi není pro tu roli vhodnější herec.
K práci na inscenaci jste přizval mladé spolupracovníky (scénograf L. Kuchinka, kostýmní výtvarnice D. Klimešová). Proč?
Najdou se různí divadelní vědci a teoretici, kteří o nás píší jako o divadle, které se uzavírá novým impulsům a spolupráci s mladými progresivními divadelníky. Fakta hovoří zcela opačně. I za cenu jistých rozpaků našich konzervativnějších diváků už několik let nabízím spolupráci mladým talentům. Tak u nás režíroval D.Špinar, N.Deáková či Š.Pácl. Sám svůj realizační tým rád obměňuji a nechci se uzavírat do nějaké neměnné profesní buňky. Chci se od ostatních učit. A jak se konkrétně dostali L.Kuchinka a D. Klimešová k této práci? Obyčejně. Udělali dobře tu předchozí, na jiné inscenaci, s jiným režisérem.
Text: Zuzana Paulusová
Premiéra: 26. března 2012
Dramatizace a režie: Martin Stropnický
Hrají: Viktor Preiss, Otakar Brousek, Veronika Žilková, Jaromír Meduna, Jiří Čapka, Jiří Plachý a další.
www.dnv-praha.cz