"Chceš-li vidět ihned, jak který národ jí, podívej se jen na trh s potravinami."

"Chceš-li vidět ihned, jak který národ jí, s jakou že chutí, podívej se jen na trh s potravinami. Jdi do zelinářských arkád francouzských měst, procházej se zde vkusně nakupeným zbožím jako by květnatými záhony a vzpomeň sobě pak na pražský zelený trh se zbožím v blátě.
Podívej se na květinami ozdobené šunky a pozlátkem vyšperkované syrové kýty u řezníků italských, a vzpomeň si pak na ty špinavé vozíky ––, ale nač mluvit! Je tím vinno jen naše vychování. Ani zubů neumí ušetřit to vychování naše, a co je pak jedlík bez zubů? – "zrovna tolik co Rafael bezruký". Snídani a večeři – myslím teď českého venkovana – odbýváme s nedbalostí zrovna hříšnou, ještě že oběd alespoň quantitativně je něčím. Ale ta qualita, ten repertoir věčně stejný! Nejíme sice "jedlou" hlínu, nejíme také jako Peršané nasušené a nasolené kobylky, také nejsme zcela tak skromni jako benátský gondoléř, který si k suchému svému bílému chlebu chroupá surové, po kamenech mola sebrané hlemýždě, ale také jsme hezky daleko vzdáleni od Číňana, který jí všechno, supy i sovy, čápy i myši, psy i kočky, též však delikátní hnízda ptačí a nejchutnější šunky na světě. Maso je pro větší část venkovanů pořád ještě jídlem výminečným – pak máme zápasit s Němci! Obžinky a posvícení, toť jsou jedině naše velké masové okamžiky do roka!

To jsou doby, zlaty časy,ty zlaty obžinky, máme pivo, máme maso, k tomu kousek hnětinky – zní to velmi prosaicky a neskonale skromně. O posvícení ovšem, tu je i všelikého a rozmanitého masa dost, a hospodyně pobije i kachny, bez toho by je "musela vojákům zadarmo dáti," jak národní píseň učí, a pobije mandel slepic, "však nic na nich, na příšerách, nedochováme !" Kmotr a strýc, který k posvícenské hostině nepřijde, dokmotroval a dostrýčkoval, a sláva hostiny měří se tu skoro jako na Malabaru, kdež se měří podlé toho, kolik že lidí puklo. Je v tom jen kmit jídelního umění?
České posvícenské písně končí vždy vyhlídkou – na robotu po posvícení. Zde je pro odpověď na otázku naši těžiště hlavní, b í d a. Pro tu u nás hlavně as posud nerozkvetlo umění jídelní. Bída v nedávné minulosti, bída ještě v přítomnosti. Až budou poměry společenské a politické jasny, budem veseli také my, budem zajisté také my pracovat na zdokonalení zanedbávané české vědy kuchyňské. Svět je nám otevřen, můžem si vybírat odkudkoli. Nevezmem usušených masitých řemenů z bůvolů jihoamerických, aniž medvědím lojem usmažených psů labradorských, nebudem stát o kafří tvrdou lví pečeni, o omlety z polovysedělých vajec pštrosích, aniž o pečené opice, ale vezmem odjinud vše "co je krásné", ovšem se stálým ohledem na zárodky našeho kuchařského umění národního. Má úcta!"«

(Jan Neruda, 1834-1891, český žurnalista, básník a spisovatel: "O českém slohu", 1874)