Bear in Heaven: Brooklynská melancholie pro pár desítek spokojených uší

Tak to bylo o fous.
Ve středu si hraju v Chapeau Rouge na baru a pouštím poměrně divné písničky s tím, že je sem tam někdo možná ocení. Dělám to tak už pár let a je to příjemný model. Najednou se během tohohle prazvláštního remixu Joy Division odnikud vynoří pokérovaný Španěl s nějakou slečnou a začne mi vykládat, že šel kolem nějakýho baru a nečekal takovejhle zvuk a že je to jako fakt amazing a hurá.
Během večera tam ještě oba poskakujou a jásaj. Když jim pustim Chimeru od O.Children, na které mám už tři dny ďábelský zásek, můžou se pominout a z chlápka ještě před koncem skladby vypadne dotaz, jestli znám Bear in Heaven. Že by se mi to mohlo líbit, americká kapela se zvláštním zvukem.
Neznám, vysoundclouduju, docela líbí. Melancholický, náladový, trochu retro nový vlny, ale ne tak moc, aby mi to lezlo na nerv. Olajkuju na facebooku a pak nic. 
V neděli si sedím doma, poslouchám muziku a koukám na FB. Najednou mi do feedu spadne status od Bear in Heaven: Praha.
Nadskočim. jako že Prahu přidali do seznamu koncertů? No hurá.. nebo že by... jakože jsou teď v Praze?! Klikám a čumim, okamžitě lajkuju / šířim / hajpuju a a vím, co budu dělat večer.
Přiřítím se do Rock Café jako velká voda (no, spíš velká vodka) a ještě stihnu předkapelu. Terror Bird jsou čtyři kanadský obdivovatelky Siouxsie, trochu plachý holky. Zpěvačka Nikki tu už jednou strašila na Creepy a oblíbili si ji. Jelikož je v Rock Café osmdesát platících (z nemalý části cizinců) a k tomu tak tucet nadějných výtvarníků a jiných zjevů z guest listu, není to nějaká monstr šupa, ale spíš dýchánek pro zasvěcené - dlužno dodat, že si to užije kapela i publikum.
Což třikrát platí pro hlavní hvězdy večera. Bear in Heaven začnou v půl jedenácté, nicméně není na nich znát únava ani zpruzenost: s radostí a profesionalitou se brooklynská trojice pustí do první skladby a jak je nás tam málo, tak oceníme každý zvuček. Bear jsou upgradovaná nová vlna hraná s naprostou radostí a zároveň pokorou - je jim evidentně jasný, že nedělají hudební revoluci, ale to, co nám chtějí předat, je lahodný a fajn. Hopkající baskytarista s ironickým knírkem, přesnej bubeník v tílku a zpěvák, který jedním okem a jednou rukou jistí kupku mašinek, protože klávesista jim nedávno utek. O stylu, jakým tahle kapela řeší problémy, svědčí, že poslední album  I Love You, It’s Cool pojmenovali podle vzkazu, který jim nechal ve zkušebně na rozloučenou.
Energie, radost, melancholie a souznění. Zpěvák John Philpot se do toho opírá s maximálním emocionálním nasazením - pro kované muzikology by určitě nebyl dost úžasný a pro machos by byl až moc holka, to je jasný (mám ovšem zamotanou teorii, že opravdový muž si dokáže občas  přiznat, že je trochu holka, a kromě toho publikum tvořili převážně mladí hipsteři a slečny,  tj. s něčím takovým rozhodně nikdo neměl problém). Výborně to fungovalo a díky zmíněné profesionalitě bubeníka a basáka to taky hrozně šlapalo - jestli jsem se něčeho bála, byla to až moc unylá melancholie, ale naživo měly jejich písničky drajv a bylo to maximálně fajn, takže ani v nedělní pozdní večer, kdy jsou lidi spíš utahaní, nebyla nálada ospalá. A bylo moc fajn vidět, že i když bylo publika málo, dokázalo těch pár desítek lidí vytvořit nadšeně poskakující minidav a okouzlit kapelu, která tak frenetickou odezvu asi ani nečekala. Všechno dobrý.
Suma sumárum moc příjemná akce a Bear in Heaven si rozhodně poslechněte, je to pár kliknutí (naživo jsou ovšem stejně lepší):
Kapelní FB tu
Soundcloud zde.