Balaton Sound 2012 aneb 20 minut stačí, část I.

Balaton Sound je festival, který možná neznáte. Měli byste.
Řekl bych, že produkce a vůbec celý management BS jsou lidi na pravém místě. Umí počítat a tudíž ví, jaké umělce pozvat, aby přitáhly masy lidí, které jsou ochotny dát nemalý peníz za to, aby slyšely své zbožňované interprety i když třeba nestojí ani za zlámanou grešli (mám na mysli taneční mainstream). Zároveň však, a to je chvályhodné, myslí i na náročnější posluchače. Výsledek je, že pořadatelé si mnou ruce nad vyprodaným festivalem a fandové jsou spokojeni.

Letos se tento festival konal od 12.-15.7.2012, s tím, že 11.7. byl nultý den, který jsem vynechal. Termín kolidoval s festivaly Exit v Srbsku, Melt! v Německu nebo s Colours of Ostrava. 
Co dělá tento festival výjimečným, poznáte od první chvíle, kdy přijedete do Zamárdi. Vůbec žádné čekání ve frontách v autech, samozřejmostí je parkoviště zdarma, taktéž žádné zdržování u vstupu do areálu (celý ho přejdete pomalou chůzí za pět minut a jak už název napovídá – leží přímo u jezera Balaton). Na začátku dostanete festivalovou platební kartu, kterou si nabijete (cashem nebo platební kartou), tudíž žádné zdržování na barech při placení. Samozřejmostí jsou téměř prázdné sprchy v kempu zdarma (se stále tekoucí teplou vodou a tekutým mýdlem) a kromě klasických toitoiek je k dispozici dostatek krásně uklizených toalet z hajzlpapírem (ne šmirglpapírem). Prostě komfort se vším všudy. To by bylo pro zhejčkance. Ovšem já osobně nejezdím na festivaly s očekáváním, že o mě bude pečováno, jak v nějakém hógo fógo ****hotelu, ale kvůli interpretům, které chci slyšet, a těch se mi na tomto festivalu dostává mírou vrchovatou. 

Den první - Začátečnická chyba

Životně důležité je si rozvrhnout síly, jelikož 4 dny na fesťáku, to není jen tak. I když se považuju za protřelého festivalového harcovníka, musím přiznat, že hned první den jsem trochu přepálil. Zdůvodňuju si to nadšením po příjezdu a tím, jaxem se na tuhle akci celý rok těšil. Sluníčko a euforie z toho, že jsem zase zpátky (má třetí účast), holt asi udělaly své.
Ale k té hudbě.

Dizzee Razcal (UK)
Na něj jsem se docela těšil a ukázal mi, že právem. Energická show plná hip hopu a garage v elektronickém hávu se spoustou rapu má své kouzlo. Zahrál i dost pecek ze svého ceněného debutového alba Boy in da Corner. V podstatě za celé vystoupení si neoddechl a jel, co to dalo.

Calvin Harris (UK)
Další představitel „Guettárny“. Prvních dvacet minut vypadalo slibně, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku se vše během minuty změnilo a spadl do ... Honem pryč.

Crazy P Live (UK)
Tohle britský uskupení se svou směsicí diska, funku a soulu bylo hodně dobré, taneční i příjemné na poslech. Jedna vokalistka + dva týpci = Bláznivej Penis. A nebyl na nich skoro nikdo, jelikož většina byla na hlavní stagi na blonďáčkovi Aviciim.

Maceo Plex (USA)
Od něj jsem čekal hodně, ale zas tak mě to nedostalo. Samosebou zahrál nějaký tracky z velice kvalitního alba Life Index, jenže studio a stage je pořád „magor“ rozdíl.

Den druhý – Ve znamení Be massive
Pátek měl být ve znamení „Be massive“ a masivní to opravdu bylo.

Anorganik (HU)
Maďarské elektronické trio s trumpetistou, který neměl jednu ruku a hrál, jako kdyby měl tři.

Gossip (USA)
Není to úplně můj šálek kávy, ale svou pozici si zaslouží. Kapela stojí a padá spolu s frontmankou, která byla v sytě rudých těsných šatech. Co jí pánbůh nedal na vzhledu, vrátil jí mírou vrchovatou na hlase a na duši. Působila velice mile a srdečně.

Yonderboi (HU)
Tenhle hubený chlapík s roztomile ukazujícíma prstíčkama do rytmu hudby překonal má očekávání. Jeho hudební mix trip hopu, housu, lounge, downtempa a já nevím čeho ještě, je velice osobitý, energický, někdy smutný, ale zároveň velice pozitivní a k tomu všemu perfektně ladila iprojekce. Co víc si přát..

David Guetta (F)
Ostrý kontrast s Yonderboiem. Dle mého názoru komická postavička světové taneční scény. Slyšel jsem ho už potřetí a stále mne utvrzuje v mém přesvědčení. Když to má pustit, tak to zastaví, a naopak. Jediné na co se zmůže, je halekat svojí špatnou angličtinou „Půt yór faking hénds ap“. Takže 15 minut bohatě stačilo. Netřeba dodávat, že na něj bylo totálně narváno.

Mike Hulme (UK)
Vytipoval jsem si ho jako černého koně večera a rozhodně mě nezklamal. Neuvěřitelně výbušná hudba, ve které slyšíte breakbeat, elektro, dubstep nebo house v tu ránu přecházející do techna a zpět. K tomu si ještě přidejte geniální projekce na jednoduše postavené stagi z plachet a lešení ve tvaru čtverce (něco na způsob Amona Tobina). Myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

Elite Force (UK)
Elitní síla alias Simon Shackleton udeřil tvrdě a bez jakéhokoliv slitování. Pokračoval v nastoleném tempu (jsou totiž s Hulmem dobrý kámoši) a to minimálně další hodinu. Pak už naštěstí začal trochu uvadat, což mi přišlo docela vhod, jelikož jel v neskutečném tempu.

Feed Me (UK)
Nebudu se tajit tím, že je to můj oblíbenec. S tím ale souvisí mnohá úskalí - mám ho naposlouchaného a požaduju od něj bezchybný výkon. Bohužel pro něj, hrál bezprostředně po vystoupení Hulmeho a přišel mi až utahaný, což je vyloženě paradox, protože jeho hudba utahaná není ani náhodou. Jeho show se zubama je nepochybně vysoce nadprůměrná a epesní, ale v ten moment to pro mě bylo prostě málo.

Sven Väth (D)
Na skok jsem ještě zašel na tohohle starého pardála, abych zjistil, že skutečně nestárne.

No a pak už jsem se začal ploužit směrem hajany...