Atlas braků: Robert Ludlum - Trevayne

 
A je hotovo! Po více než dvaceti letech od vydání prvního Ludlumova románu v češtině je splacen ve špionážním žánru poměrně zásadní dluh. Vyšel Trevayne, poslední titul, který v češtině scházel z 22 románů, jež Robert Ludlum za svého života vydal, respektive 27 titulů, které jsou mu připisovány, respektive 47 knih, které pod jeho jménem najdete v každé veřejné knihovně, protože žádná si nemůže dovolit ignorovat klasika, byť pouze popkulturního.
Než rozklíčujeme ten pozoruhodný číselný galimatyáš, utrusme něco recenzních slov na adresu aktuálního románu. Začít můžeme rovnou tím, že ke špičce autorovy tvorby nepatří. I když Ludlum to zdůvodňoval korektněji, o lecčems svědčí fakt, že jej patří mezi tři jeho opusy, jež vydal pod pseudonymem. Pod jménem Jonathan Ryder se dal sehnat v každém letištním otočném stojánku s paperbacky, ale lidé kupovali spíš osvědčené autory, třeba Ludluma, který tam s téměř železnou roční pravidelností přidával jeden bestseller.
Možná závažnějším vysvětlením pro slabší výsledek může být to, že šlo o autorovu teprve čtvrtou knihu. Je na ní skutečně znát, že se teprve rozepisoval do budoucí špičkové formy. Klasický standardní Ludlumův půdorys tu sice už najdeme – osamělý čestný člověk obklopený intrikami, jež by u slabšího jedince mohly vést k paranoie a které neohrožují jen jeho existenci, ale přímo rovnováhu světa. To, co Ludlum později dovedl k brilantní dokonalosti, pomalu, ale neúprosně se valící děj, nabírající obrátky, aniž by ztrácel vodotěsnou logiku (v rámci konspirativní fikce, pochopitelně), je zde teprve v zárodku, pohříchu neumělém; těžkopádnost nepřestala kritika vyčítat Ludlumovi prakticky do smrti, i když byl zřetelně knihu od knihy svižnější, ale zde si takovou výtku zaslouží. Později se naučil pracovat i s přiměřenou dávkou akce, zvládl umění stínovat postavy, proslul důkladnými rešeršemi.
Už je to neuvěřitelných čtyřicet let, co Trevayne vyšel poprvé. Ludlum jej napsal v politickém víru, jenž následoval po aféře Watergate a je zajímavé sledovat, jak se pohled na prezidentství za ty roky posunul. Tehdy byl prohnilý Nixon něco naprosto odpudivého, nevídaného, a jistě i proto nasadil Ludlum jako hlavního hrdinu své knihy morálně čistého politika, miliardáře, který předtím, než kandiduje na nejvyšší americký úřad, dostane od vlády úkol prošetřit možné vazby Pentagonu na organizovaný zločin. Trevayne poctivě vyšetřuje a skutečně přijde na stopu korporátního spiknutí, které hrozí destabilizovat základy americké demokracie. Politický thriller, jak se patří.
V roce 1988 Trevayne vyšel konečně pod Ludlumovým vlastním jménem. Amerika byla před volbami a zvítězit mohli (a také zvítězili) někteří z těch politiků, kteří se nedlouho předtím namočili do korupční aféry proslulé jako Iran-Contra. Ludlum usoudil, že jeho kniha nabyla aktuálnosti a vystoupil z pseudonymity. Od té doby vychází kniha dál a na idealistického, morálně nedotknutelného prezidentského kandidáta hledíme ve světle reality jako na zjevení. Úsměvnou souhrou náhod vyšel český překlad právě v čase vrcholící prezidentské kampaně u nás.
Trevayne skutečně není vrcholový Ludlumův román. Nicméně je to pořád kniha, která nese jeho autorskou pečeť. To se dá říct bohužel už jen o „menší polovině“ románů, na které lze pod jeho jménem natrefit. Ludlum v roce 2001 zemřel. Jeho nové knihy však vycházely dál. Prý z pozůstalosti. Počínaje Protokolem Sigma hned v roce autory smrti (a později identifikovaným jako jediný, který autor skutečně dokončil) jich tak vyšlo celkem pět. Pak si trust, spravující jeho pozůstalost, nejspíš řekl, že už by jim to dál čtenáři nesežrali, ozdobili Ludlumovo jméno na dalších knihách písmeny TM v kroužku – a ze spisovatele se stal trademark, podobně jako karbanátek v housce jménem McDonald nebo kofeinový nápoj Coca Cola. Pod jeho stále stejně velkým písmem psaným jménem se začala objevovat jména (spolu)autorů, píšících už ze své hlavy nové a nové špionážní příběhy, prý tak, jak by je psal Ludlum, kdyby žil. Už jich vyšly dvě desítky. Ten, kdo si někdy dal BigMac na mapě někde vlevo od našich luhů a hájů, tuší, jak to asi dopadne, když se cosi jako frenčíza uplatní v literatuře. A tak, i když Trevayne není nejlepší autorův román, pořád stojí za to, protože je to poctivý, nefalšovaný Ludlum.
 
Robert Ludlum: Trevayne, přeložil Dalibor Míček, Domino, Ostrava 2013, 520 str.