Atlas braků: Connie Willis: …o psu nemluvě

 
Americká spisovatelka Connie Willisová (*1945) si jen pár tituly z ani jinak příliš rozsáhlé tvorby vydobyla v žánru science fiction pověst expertky na tzv. časovky, tedy příběhy ovíjené kolem časové osy děje tak dovedně, že stačí bleskový moment, drobné zakolísání, šlápnutí vedle – a dinosauři nevyhynuli a tudíž lidstvo se vůbec nevylíhlo, nebo to tu všechno začali režírovat Číňané daleko dřív, než to lze reálně očekávat. Nebo středověká morová epidemie nedecimovala Evropu a ta se vyvíjela rychleji a jinak než po černé smrti…
Willisové stačil k získání respektu v žánru román Kniha posledního soudu (1992, česky Triton 2010), v jehož centru stojí právě evropská morová rána. Sklidila za něj nejvýznamnější žánrové literární ceny – a přesto považuji tento román za přeceněný a domnívám se, že teprve další knihou, o šest let později napsaným románem … o psu nemluvě si takovou pověst skutečně zasloužila.
… o psu nemluvě svým způsobem na předešlou knihu navazuje. I on se odehrává dílem na oxfordské univerzitě, odkud míří vědci i studenti do různých epoch. V Knize posledního soudu vyslali studentku z roku 2054 nedopatřením do časů morové epidemie. Sami řešili poměrně dramatickou, akutní situaci ve své době, a tak Kivrin ponechali víceméně osudu, ať si v těžkých časech poradí sama. Román se rozpoltil na dva:  frenetické dění v budoucnosti a ponurý, neradostný příběh trosečnice ve 14. století, která se snaží pomoci nakaženým, sama jsouc nejspíš odkázána zemřít v době, do níž nepatří. Willisová je pyšná na to, jak hluboké studium psaní knihy předcházelo. Pomiňme, že už se dalo slyšet pár medievalistů, že historický fundament románu není tak pevný, jak se tváří. Pro naše účely konstatujme, že pojivo mezi oběma dějovými liniemi je řídké; autorka podlehla ambici vytvořit v zásadě seriózní historický román, v jehož stínu jako by zapomínala, že píše časovou science fiction, která by měla být i myšlenkově provokativní a rovněž zábavná.
Nic z těchto nedostatků nepostihlo její pozdější román. Je zábavný. Je velmi zábavný. Je to totiž poměrně vzácný výhonek na scifistickém políčku: je to román humoristický. Už z názvu je zřejmé, k jakému dědictví se Willisová odkazuje. Pojetí i atmosféra knihy skutečně připomíná Tři muže ve člunu, píše lehce archaickým stylem, šperkuje děj gagy, a aby někdo nezůstal na omylu, nejen z humoristické klasiky cituje, ale v jedné chvíli umožní setkání svých hrdinů s hrdiny románu Jeroma Klapky Jeroma. Potkají se, jak jinak, při plavbě na Temži, čtveřice se plaví opačným směrem než příchozí z Oxfordu roku 2057 a zažívá to, co za rok jeden z nich popíše v nesmrtelném románu.
I ten svůj Willisová naplnila půvabně naivní, roztomilou viktoriánskou atmosférou , zalidnila jej rázovitými, bizarními postavami a koneckonců i misi, kterou plní historici v budoucnosti oděla do mírně absurdního hávu: hledají biskupův pařízek, kýčovitý artefakt poněkud nepochopitelného účelu, kterého je v jejich době „nutně“ zapotřebí. Finančně mocná dáma si zamanula postavit v době, kdy je náboženství odsunuto na vedlejší kolej konzumem a zábavou, k jeho posílení repliku Coventryské katedrály zničené při náletu za války. K úplnosti jí chybí právě už jen biskupův pařízek, který se poděl neznámo kam a k jehož lokalizaci mobilizuje oxfordské akademiky.
Výzkumníci putují sem a tam v čase, až jejich míjení, příchody a odchody z epochy do epochy připomínají Feydeauovu frašku a v čase je rušno jak na nádraží Waterloo. Elegantně, stále samý úsměv, přitom naservíruje i závažný prvek ohrožené časové kauzality, který zasahuje do dob stavby katedrály i jejího bombardování a hrozí pořádně zatřást současností. Přitom však stále drží otěže sci-fi románu v ruce a nepodlehne jako v předchozím románu závažnosti okamžiku. Nevěnuje atraktivnímu tématu nijak zvýšenou pozornost a stále dbá na to, aby všechny časové roviny i postavy z jednotlivých dějových údobí spolu pevně a sourodě držely jak amalgám.
A pokud inspirátor Willisové mluví ve svém románu často o psu, byť nemluvě, ona – ač ani mezi jejími aktéry pes neschází – svěřila vpravdě hybatelskou dějinnou roli princezně Ardžumandě, takto kočce.
 
 
Connie Willisová: … o psu nemluvě, překlad Robert Tschorn, Triton, Praha 2012, 504 str.