Tip na výstavu: Veronika Drahotová - Massive Memory

V Sovových mlýnech vystavuje výtvrnice Veronika Drahotová. Poslala nám text, který výstavu přiblíží a nabídne pohledy, které by nás třeba nenapadly.

 
Výstava Veroniky Drahotové – Sovovy mlýny, Praha, Kampa 2015
do 19.4.2015
 
M A S  S I V E M E M O R Y
Text k výstavě: PhDr. Michal Tošner, Ph.D.
O autorce:
Veronika Drahotová uměleckými prostředky provádí průzkum lidského údělu a existence. Východiskem tvorby je jí vlastní filozofická metoda intuice, pro kterou až následně hledá opory v relevantních zdrojích myšlení a tvorby. Výsledná díla tak nejsou jen tím, co je přítomno ve formě obrazu nebo objektu. Samotné dílo je otiskem (dokumentem/monumentem) zkoumajícího pohybu, otiskem kladené otázky a procesu jejího zodpovídání. Autorka projevuje náklonnost k systematičnosti a vyjadřuje se v pojmech struktury, pravidel a strategií. Avšak její tvorba je současně vedena láskou k životu, ke kráse a k lidem jako takovým (agapé), což se projevuje neustále se navracejícím motivem (planoucího) srdce. Její dílo se v jistém smyslu stává písmem srdce (např. Heart Script, 2011). Její touhou je dosáhnout mezilidského porozumění v jasnosti a zřetelnosti. Míří k ideálu čisté transparence života, jež se však ukazuje jako nedosažitelná. Odmítá akceptovat tyto limity, útočí na samu hranici a odvážně se pokouší o nemožné…
Nastolenou teorii času rozvíjí i v aktuální výstavě Massive Memory (2015). Zde je odkrývána na vztahu mezi vědomím jakožto pamětí a vědomím jakožto bezprostředním vnímáním. Autorka tak nabádá k tomu, abychom se zabývali obsahem-objemem-prostorem-pohybem paměti, tím, co si pamatujeme a tím, co jsme zapomněli, přivádí nás k otázce, proč se nám za jistých podmínek aktualizují ne/určité vzpomínky.
Pozornost zasluhuje i samotná formální stránka jejího výtvarného výrazu. Přibližně od roku 2010 rozvíjí specifický „architektonický přístup k obrazu“, který ji přivedl k invenci unikátního systému propojovaní/navazování obrazů, jejž dále precizuje. Princip spočívá v tom, že pokaždé, když se oto
í rámy kolem své osy o devadesát stupňů, „zapadají do sebe“. Vizuálně navazují a složí se v novou variantu obrazu. I když fixní instalace pláten neumožňuje tyto verze vidět (lze si je jen skládat v představě), sama malba odkazuje ke všem svým kombinacím, k vlastnímu dynamickému schématu.
 
O výstavě:
MASSIVE MEMORY – do jakého prostoru a k jakým otázkám nás zavádí obrazy a objekty zastřešené tímto názvem? Paměť rozhodně není něco jednoduchého. Paměť je téma, skrze nějž se otvírá řada otázek, jež bezpochyby zasluhují intuitivní zkoumání a jejich umělecká vyjádření.
 
I. La durée: multiplicita trvání v celku Času
Lidský čas je časem biologickým, jenž je nekonečně malý, je-li poměřován časem geologickým, dlouhým časem trvání hor, jež se jeví jakožto věčné. Avšak i uvnitř relativně krátkého života lze objevit nezměrnou masu vzpomínek, geologické vrstvy vlastní paměti, sedimenty a krystaly vzpomínek, jejichž odlesky mnohdy nečekaně protnou aktuální vědomí a zaplaví je obrazy a city… Mnohost trvání se však odehrává v jediném Čase.
 
II. La euchronicité: minulost je stále přítomna
Vstupujeme-li do paměti, provádíme skok do minulosti. Co se ale v tu chvíli děje? Vytrháváme se z přítomnosti? Nahrazuje vzpomínání bezprostřední vnímání? Nikoli! Minulost je součástí přítomnosti. Ba co víc, minulost je více skutečná než přítomnost. Minulost je přítomnost, jež minula. Zatímco přítomnost působí a stále uniká, minulost zůstává. Minulost je současná s přítomností. V jistém smyslu je minulost dokonce v předstihu před přítomností. Jen díky minulosti jsme schopni vnímat přítomnost. Člověk bez minulosti postrádá reálnost existence. Bez vzpomínek bychom nevěděli, kým jsme a co se kolem nás právě odehrává. Vše je simultánní, vše je teď….
 
III. La spatialité: komprese a rozlehlost
Minulost je dimenzí prostoru. Celek minulosti je zároveň stlačený a zároveň rozlehlý. Umělkyně tento prostor záměrně dekomprimuje, aby vyjevila jeho masivnost. Dominantní vzpomínky jsou význa
nými body. Jsou to vrcholy, roviny a vrstvy, které celý prostor minulosti organizují. Vydat se za vzpomínkou znamená pohybovat se vertikálně mezi úrovněmi, odhadovat svou polohu vzhledem k dominantám, hledat cestu. Ale nehybnost minulosti je zdánlivá, vzpomínka je na dosah, ale můžeme jí minout. Cesta k ní může být zatarasena, může být stlačena v soutěskách, skryta v záhybech, zavalena jinou hmotou minulosti. Může se ukázat jako příliš vzdálená nebo rozptýlená na rozlehlých pláních.
 
IV. Le dynamisme: paměť jako pohyb a pohyb pamětí
Je-li paměť prostorem, je v ní nutně pohyb, je dynamická. Paměť vytváří masu vzpomínek, z nichž některé mohou nabýt zpřítomnění ve vědomí. Obsahuje v sobě „dynamické schéma“, jež lze uchopit v podobě masivní hory, pyramidy nebo kužele. Každá vzpomínka vyžaduje pohyb od svého tichého spočívání v nevědomí k vlastnímu zpřítomnění. Uskutečňuje se zde přechod z virtuality do aktuality, minulost je vtažena do přítomnosti. Vzpomínání zakládá vědomí jako takové…
Vzpomínání vyžaduje náš vlastní psychický pohyb. Pohyb, v němž jdeme od minulosti k přítomnosti, od vzpomínky ke vnímání. Rozvzpomínání má jisté etapy
i stupně. Musíme sestoupit na určitou rovinu, na níž se vzpomínka nachází, a vtáhnout ji s celou touto rovinou do vědomí. Pak musí být vzpomínka „přeložena“ a připojena k přítomnosti. Plné aktualizace dosáhne ve chvíli, kdy dojde k vyvolání obrazu.
Vzpomínka vyžaduje i vnější pohyb, neboť se objevuje na ur
itou výzvu, která odpovídá potřebám přítomné situace. Musí být pootočena tak, aby zapadala do přítomnosti či do kontextu dalších vzpomínek obrazů: „aktualizující se vzpomínky jsou ve stavu vzájemného pronikání, a rozvíjíme ji do zřetelných, navzájem vnějších obrazů, jež odpovídají té či oné vzpomínce…“.
 
V. La conclusion visuelle: zobrazení prostoru paměti
Lze tak sestavit několikráte nový celek s vlastním plánem konzistence. Obraz na plátně v důsledku uniká ze svého rámu a zasahuje do jiného obrazu. Ze dvou pláten lze sestavit čtyři různé varianty, čtyři celky s různým vyzněním, těžištěm a nábojem. Další tři varianty obrazu jsou virtualitami vůči aktuálnímu nastavení. Všechna sestavení autorka prováděla ve fázích tvorby tohoto objektu. Tento princip skvělým způsobem ukazuje, že minulé stavy, které byly aktualitou a staly se virtualitou, mohou být přivolány zpět. Jsou to modulární obrazy obsahující rotační princip. Vzhledem k situaci mohou nabídnout nejúčinnější konstelaci. Obrazy Veroniky Drahotové jsou obrazem koexistence přítomnosti a minulosti, odkazují k multiplicitě trvání v jediném celku Času. *
 
*Autor textu děkuje M. Proustovi, H. Bergsonovi a G. Deleuzeovi, jakož i autorce pojednávaných uměleckých děl.