Taky jste jako já skoro zapomněli na Tindersticks?

Měl jsem je vždycky rád. Mám pocit, že jejich nonšalantně dekadentní sound má stejnou krevní skupinu jako třeba Nick Cave and the Bad Seeds, ačkoliv v hudebních žilách nikdy neproudila tak bouřlivě a horečnatě.
 
Někdy od roku 2003 (resp. po vydání důstojně znějící Waiting For The Moon) marně hledám adekvátní muziku pro náladu “sám s tequilou v koutku”. The National se mi nakonec zprotivili a na dalších deskách Tindersticks jakoby to kouzlo někam odcházelo, možná nejistou budoucností, když si Stuart Staples zkoušel sólo kariéru. V roce 2010 jsem si několikrát poslechl Falling Down a Mountain, které znamenalo jen další, byť opravdu pozvolné a velmi příjemné, odeznívání, dohořívání, tak jako další alba té éry (2008-2013).
 
Avšak zdá se, že plamen nezhasl a máme tu Tindersticks dvacetipětileté. Před několika dny vydané album The Waiting Room je velmi příjemným překvapením a podle ohlasů se zdá, že nejen pro mne. Hodně jazzu a ve studiu obloženém sametem jakoby po dlouhé době otevřeli okna, kterými proudí čerstvý vzduch. Celá deska neztrácí jednotnou atmosféru a zároveň je plná filigránských odboček, posezení u baru 70. let i zpestření, jako když se například ve skladbě We Are Dreamers! najednou objeví nevšední hlas Jehnny Beth ze Savages. Právě tak nevšední je fakt, že celé album bylo zfilmováno ve spolupráci s mezinárodním filmovým festivalem krátkých filmů v Clermont-Ferrand.
Tindersticks i po 25 letech tedy rozhodně stojí za pozornost.
Jiří GMX Michálek
10.3. hrají Tindersticks v Arše, pozn. red. Těšíme se.