TAKOVEJ BAREVNEJ VOCAS LETÍCÍ KOMETY
Když loni, těsně před tím, než se omšelá děvka Praha chystala převlíknout do letních šatů, sotva slyšitelným krokem odešel Filip Topol, nebylo to zas takový překvapení, ale přesto to byl šok. Zubatá kolem něj tancovala kankán už od jeho třiceti, párkrát zdrhnul hrobníkovi z lopaty, aby na něj mohl s škodolibým šklebem poštvat zhýralce a bonvivána Nedoryho, ale věděl, že jednou tu kličku prostě nevybere a byl s tím už tak nějak smířenej. Nebojoval. Už ne. Měl odbojováno, odburáceno i zlověstně odšeptáno.
Potkával jsem ho v trafice kousek od Strossmayeráku, když si ráno kupoval noviny a cigára, tiše pozdravil, jako by tam už nebyl, a zase mazal zpátky ke svýmu Mozartovi.
Občas jsem ho zahlídnul oknem hospody za rohem, kde sedávál, sám s pivem a něčím ke čtení k zakousnutí a byl to takovej nějakej smutnej pohled na pohasínající fenomén. Stejně smutnej a trpce rozpačitej jako na jeden z posledních koncertů Psích vojáků, kterej jsem viděl. Ty songy v sobě měly pořád magickej čtvrtej rozměr a hloubku jako nekonečná šachta do pekel, ale Topol už měl vyhaslý oči. Pamatuju si, jak jsem ho kdysi dávno potkal na prvním Trutnově, to byla jiná. V černejch uválenejch manšestrákach, který měly od tý typicky červený hlíny na sobě mapy, co vypadaly jako zaschlá krev. Možná to i byla krev, čert ví. Byl sivej z nekonečnýho kalení, sotva se držel na nohou, ale za jednu ruku se ho držela nějaká magická undergroundová nymfa, za druhou gigantický charisma, ze kterýho sice táhnul chlast, ale nedalo se přehlídnout ani ignorovat, a za nima cupital jako stín, ten skřet Kilián.
Takhle mi utkvěl, takhle si ho pamatuju a budu pamatovat. A pak ty koncerty, kdy se zdálo, že místo židle sedí na krabici s dynamitem. Propadal se do svejch uměleckejch delirií, kterejm rozuměl asi jen on sám a všichni kolem to aspoň předstírali, aby si nepřipadali tak blbě. Momenty pocákaný krví, jako by se pokaždý za tím piánem sám obětoval. Znovu a znovu. Stejný divadlo, kterýmu se ale dal věřit každej tón, každý slovo, byť už bylo na hraně slyšitelnosti. Rozmlácený spodní hrany dlaní, jako by chtěl z toho dřevěnýho soka vymlátit duši. Vykoupit se ze všech svejch nekončících mejdanů, sebedestrukce, rozpolcenosti, schíz, euforií a depresí. Musel vědět, že ho to jednou dožene a že to nebude trvat až zas tak moc dlouho. Věděl to, četl svůj osud dlouho dlouho dopředu a žil rychle, aby to měl co nejdřív za sebou, protože co si budeme povídat... jedeme ve vlaku
a v podstatě furt
s peklem a andělem, než se nadějem, žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh.
Mrazilo z toho tehdy a mrazí z toho i teď. Možná o to víc, že některý slova dostávaj novej význam a v kontextu až děsivě realistickej nádech výpovědí. Filip Topol byl jedním z hlasů psích vojáků, tak trochu z vlastní vůle vyděděnců posranýho systému, hlasem outsiderů, který ale psali ty neposraný dějiny, dějiny, na který nechceme a ani nemůžeme zapomenout. Na rozdíl od těch, na který zapomenout by bylo nejjednoduším kouzlem, jak se zbavit stigmat nesvobodný doby, ze který je nám ještě dneska při letmý vzpomínce malátno. Filip Topol byl voják tý doby. Patřil tam, možná víc než do relativně svobodnýho světa po revoluci. Byl voják-outsider, kterýmu lezly holky samy do postele, protože měl talent, charisma, byl divokej a plachej zároveň a dokázal psát a zpívat o věcech, který jste cítili, ale neuměli je pojmenovat. Ne tak, jako on. Ani z desetiny ne tak, jako on. Když rozjížděl melodrama o nedostižný lásce a kráse v Marilyn Monroe, o sklíčenosti, dvojkách lacinýho vína, naivitě a tíze nicotnejch trablů s platinovou kráskou, která tam byla jen jako symbol, jen tak mimochodem, mělo to v sobě všivou poetiku i děsivou realitu zároveň. Byl tady, žil tady, jeho svět byl i náš svět. Vzal si ho velkej kus s sebou, ale nechal toho dost i nám. Je v tom tíha břemene i lehkost poselství. Sbohem a řetěz.
Hudební dokumenty můžou bejt celkem nudná a nezáživná disciplína, nebo naopak opulentní glorifikace a naleštěná přehlídka úspěšnosti dotyčnýho subjektu. Film o Filipovi Topolovi, pokud se tedy naplněj slova tvůrců o autenticitě a nepřikrášlování, syrovosti a surovosti, nemůže bejt ani jedno, ani druhý. A nebude mít výpovědní hodnotu jenom pro hrstku jeho vrstevníků. Měl by to bejt film o sebedestruktivním géniovi z kmene Psích vojáků, se kterým odešel poslední autentickej bojovník.
Stránka projektu na Hithitu:
www.hithit.com/cs/project/649/takovej-barevnej-vocas-letici-komety
Hledat
