Strom života nás učí žít naplno

The Tree of life.. Strom života.. Jako by nás tento film učil žít. Jako by nám říkal, že je vždycky čas na to, otevřít oči, přestat přežívat a začít svůj život žít naplno. Hodnota tohoto snímku velmi daleko přesahuje svůj potenciál i moje očekávání. Je to duchovní film. Film o víře v Boha, v sebe. Teď nemluvím o náboženství jako takovém, spíš o běhu života, o uvědomění si lásky a naděje všude kolem nás, o moudrosti, která nesouvisí s věkem, ale s přijetím sebe sama. Vždy je čas se zvednout, nikdy není pozdě, každá chvíle je ta správná.

Film se odehrává na středozápadu USA převážně v 50. letech, prolíná se však i se současností, a to většinou ve chvílích, kdy se architekt Jack (Sean Penn), jako již dospělý nejstarší syn rodiny O´Brienových, táže Boha po smyslu své existence. Postoj tohoto impresionistického snímku spočívá v nastínění dvou odlišných postojů k životu, které Malick pojmenovává jako cestu přírody a cestu milosti. Vyznavači rozdílných životních cest jsou v tomto případě matka (Jessica Chastianova) a otec (Brad Pitt). 

Někteří diváci se zvedli a z kina odešli- někteří dřív a jiní později. Další, kteří možná litovali peněz, se modlili, ať už je filmu konec. Možná se oni diváci nudili, možná snímek jen nepochopili nebo nechtěli chápat. Díky nim lze alespoň pochopit rozporuplné reakce na festivalu v Cannes, kdy někteří diváci nadšeně tleskali, další pohoršeně bučeli. Myslím, že by si snímek zasloužil od nespokojených diváků alespoň kousek úcty, už jen za výkony hlavních představitelů, které jsou doslova mistrovsky zahrané. Sean Penn v roli syna je v podstatě sázka na jistotu. Tím nechci jeho výkon jakkoli shazovat, pouze jsem jej po shlédnutí snímku Milk, kde hraje jinak sexuálně orientovanou veřejně činnou osobu, zařadila mezi herce s velkým H. Výkon Brada Pitta nejednoho diváka překvapí. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že do role vložil své srdce.

Co se týče vizuálního a sluchového obrazu. Nádherně barevné kontrastní pasáže s obrazy z přírody, vesmíru i lidského těla, mohly mít pro některé méně trpělivé diváky poněkud táhlejší charakter. Každý z nich měl ale ve filmu svůj nezaměnitelný význam a výpovědní hodnotu. Terrenc Malick si pro většinu scén vybral vážnou hudbou a ve chvíli, kdy filmem začne znít Smetanova Vltava, se po těle dostaví husí kůže a nejednoho českého diváka zahřeje u srdce vlastenectví.

Je to opravdu krásný a emotivní film, jehož poselství světu by mohlo znít možná nějak takto: „Každý z nás máme v životě právo volby, každá sebebolestivější událost má pro náš život svůj nezaměnitelný význam a nikdy není nikomu z nás na bedra naloženo víc, než- li unese.“

text: Alena Popelkova