Recenze: Opři žebřík o nebe (a své srdce o Mariána)

Režisérka Jana Ševčíková se ve svém dokumentu Opři žebřík o nebe velmi lehce a nenásilně vmísila do života slovenskému faráři Mariánovi Kuffovi. Ten před hodně dlouhou dobou založil v jeho rodné vesničce Žakovce pod Tatrami faru, kde poskytuje ubytování a šanci na změnu života lidem, kteří jsou na okraji společnosti. Vesměs se jedná o lidi, kteří seděli ve vězení, byli (často i ještě stále jsou) alkoholici, feťáci, nebo nemají domov a žijí na ulici. Marián tam má spíš muže (od teenagerů, přes dospělé až po starce), kterým se snaží otevřít srdce a naučit je lásce jak k sobě samým, tak k Bohu. A taky několik žen, které si prošly na ulici doslova „peklem“ a buď je k němu na faru někdo strčil (chtě/nechtě), nebo tam šly z vlastní vůle (častokrát i těhotné s prosíkem o pomoc). A taky se stará o tamní Romy – jezdí k nim do vesniček, pomáhá jim spravovat jejich rozpadlé domy a komunikuje s nimi jejich problémy.
 
A všechno je to řehole! Je to těžká, úmorná práce a piplačka! Jeden (alespoň tedy já) by měl chuť to po jednom dni vzdát, všechny a všechno tam poslat do háje, odjet a začít si sobecky žít svůj vlastní život a starat se jenom o sebe. Jenže! I přes tu dřinu, kdy Marián ve většině případů selže (čímž mám na mysli, že stále řeší dokola útěky a návraty těch, kdo ho žádají o pomoc) se vždy podaří alespoň jednoho muže nebo ženu navést na tu správnou cestu a pomoci mu, aby našel zase zpět svou ztracenou duši, a to je ten moment, kdy i já, jako divačka mohu pochopit, proč do toho jde Marián zas a znova.
 
V dokumentu je krásně nastíněno, co mu jeho rozhodnutí jít touto cestou s Bohem a doslova se obětovat lidem, kteří v 99 % případech nemají ani tucha o tom, co vše jim jeden slovenský farář dává, přineslo a naopak, co mu vzalo. Protože i Marián je „jen“ člověk z masa a kostí a i on měl a má své sny, chmury, nálady pod psa, radosti a jemnost, kterou ale musí vyvažovat pevnými pravidly a řádem.
 
Na křesle v teploučku kinosálu se dá leckdy sklouznout ke kritice nebo mírnému zakývání hlavou ze strany na stranu (jako že „no tak tohle snad ne!“) při některém z Mariánových rozhodnutí, počinech, anebo názorech, které v rámci svého náboženství má, nicméně když si zpětně projíždím ty momenty, nemohu se ubránit pocitu, že zaujmout jakékoliv stanovisko vůči němu (i tomuto dokumentu), by bylo, alespoň z mého pohledu, pokrytecké a jako by „prázdně zbytečné“. Protože tenhle dokument by měl být sledován očima a procítěn srdcem, ale mozek by měl být na těch 100 minut tak nějak lehce uspán…
 
Asi ani není důležité Opři žebřík o nebe jakkoliv chápat, přesto že si dovolím tvrdit, že se o to většina z vás snažit bude (včetně mě :-))… Ale prožít ho, procítit a nechat ho proudit celým svým srdcem.
 
PS: Holkám doporučuji s sebou malý balíček papírových kapesníčků a (asi každému) možná jedno veliký pivo na závěrečné spláchnutí emocí, které s vámi budou v tom křesle prostě (sprostě) cloumat. :-)
 
Opři žebřík o nebe
Dokument
Režie: Jana Ševčíková
Premiéra: 20. ledna 2015 od 20.30 (hraje kino Bio Oko).